Hlavní obsah stránky

ROZHOVOR s Mgr. Jurajem Šebestou, PhD., ředitelem Městské knihovny v Bratislavě

„Nastoupil jsem s cílem knihovnu modernizovat a otevřít ji široké veřejnosti…“

Juraj Šebesta byl hostem loňského mezinárodního knižního veletrhu Svět knihy Praha, kde představil svou prozaickou tvorbu, především dva úspěšné romány pro dospívající, které byly přeloženy i do češtiny. Knihy v širokém pojetí se mu však staly každodenním chlebem, od roku 2005 zastává post ředitele Městské knihovny v Bratislavě (MKB), zřizované Magistrátem hl. města SR. A to je důvod k našemu povídání.

Na úvod si, pane řediteli, dovolím jednu „zahřívací“ otázku: jak se cítí autor, když na re­gálech knihovny, které šéfuje, stojí jeho knížky, a navíc, když jsou hojně půjčovány a tedy i čte­ny?

Těší mě to, ale zároveň je to trochu zvláštní pocit. Pravda je, že v naší knihovně a ani v Bratisla­vě, nemám žádné speciální výhody. Za šest, resp. tři roky, co mé dvě knihy pro mládež vyšly, jsem měl v Bratislavě jen pár besed. Přitom v rámci Slovenska jich mívám poměrně dost, často mě zvou i na různé literární akce, festivaly. Z toho mám radost, protože kontakt se čtenáři je pro mě důležitý.

Vraťme se teď k představení MKB. Mohl bys­te naše čtenáře seznámit s jejím postavením a funkcemi v rámci široké sítě veřejných knihoven působících v Bratislavě?

Bratislava jako město je součástí Bratislavského samosprávního kraje, krajskou funkci pro něj plní Malokarpatská knihovna v Pezinku. Pro Bratisla­vu jsme regionální knihovnou my, organizujeme pro veřejné knihovny různé knihovnické seminá­ře, zpracováváme statistiky za všechny knihovny ve městě atd. Naši politici stále řeší status Bratislavy jako hlavního města. Zdá se, že by se chtě­li vrátit k modelu tří krajů – Západoslovenský, Středoslovenský a Východoslovenský, plus samostatně Bratislava. Podobně jako je na tom Pra­ha.

Jak současný systém vznikal? Nepřináší uživatelům komplikace? Mám na mysli čtenářské průkazy – platí jeden pro všechny městské knihovny?

Žel, neplatí. I když velké knihovny spolupracují, především na kulturních akcích, naše služby nejsou propojeny. Do každé knihovny potřebujete jiný průkaz. Máme sice podobné, ale přeci jen rozdílné zápisné, ceníky služeb, informační systémy a podobně.

Zjistili jsme, že tento systém vznikl už za socialismu, někdy kolem roku 1968. Po roce 1989, v novém členění Bratislavy, je každá městská část (je jich sedmnáct) zřizovatelem své knihov­ny. (Naše knihovna je zřízena přímo hlavním městem.) V případě větších městských částí, jakými jsou Petržalka, Staré Město, Nové Město a Ružinov, je to síť poboček. Jenom samotná Petržalka má deset poboček. V Bratislavě je i s naší knihov­nou více než třicet jednotlivých knihovnických pracovišť, přičemž naše knihovna by se měla vlastně počítat minimálně za tři.

Myslíte, že se to v budoucnu nějak změní?

Větší knihovny si chtějí zachovat samostatnost. Myslím si, že služby a podmínky se budou postupně sjednocovat, včetně jednoho průkazu pro celé město, ale decentralizovaný systém z hledis­­ka zřizovatele zůstane zachován. Bude to spíš del­ší než kratší proces. Podmínky registrace, výkazy, finance, to všechno jsou velmi choulostivé věci, včetně lokální politiky, která do těchto procesů zasahuje.

Historie MKB je velmi bohatá, začíná rokem 1900. Která období byla podle vás pro její vývoj nejdůležitější?

Každé období něco přineslo a něco vzalo. Když v roce 1900 knihovna vznikla, měla kolem 4400 knih, z toho jenom čtyři ve slovenštině. Většinu fondu tvořil dar Jána Nepomuka Batky, městského archiváře. V roce 1914 vznikla Alžbětinská univerzita i s vlastní knihovnou. Do ní přemístili asi 25 000 knih právě z Městské knihovny, téměř celý její tehdejší fond. Oživení činnosti nastalo až s první Československou republikou, s prvním zákonem o veřejných obecních knihovnách.

Historie Městské knihovny byla svázaná s histo­rií města a krajiny: v roce 1925 vzniklo slovenské, německé a maďarské oddělení, což odpovídalo tehdejšímu složení obyvatel Bratislavy. V roce 1938, v období Slovenského státu, vznikly z těch­to oddělení samostatné knihovny, které se po válce opět sjednotily do Městské knihovny.

Máme v rámci celého Slovenska i několik důležitých prvenství: v roce 1923 byla otevřena první městská veřejná čítárna s asi stovkou míst; v ro­ce 1945 vzniklo první samostatné oddělení pro práci s dětmi; v roce 1964 první hudební oddělení. V roce 1991 princezna Diana v naší knihovně slavnostně otevírala v Bratislavě první a dodnes jediné Oddělení pro nevidomé a slabozraké, kterému věnovala televizní lupu.

Nové období začínalo tedy slavně, ale přineslo velký úbytek financí, čtenářů, ztrátu společenského statusu, ba až živoření. Městské knihovně hrozil dokonce zánik. Věci se stabilizovaly až po roce 2000, kdy se knihovna začala postupně modernizovat.

A jaká je její současná tvář? Co svým uživatelům a návštěvníkům může nabídnout?

Současná tvář má několik podob: od krásně zrekonstruované zahrady U červeného raka až po prostory, které by už potřebovaly zásadní změnu. Jsme úspěšní v organizování akcí, z celoslovenského hlediska vyniká kulturní léto, kdy máme v čítárně U červeného raka pořady téměř každý den. Mnohé jsou financovány z grantů či koprodukcí, a daří se nám zvát na ně špičky slovenské literatury a zajímavé umělce i z jiných oblastí, hlavně z hudební, ale i taneční, filmové a divadelní. Bratislavská burza knih je zas týdenní, velmi populární akce na konci dubna, kdy za symbolickou cenu, dnes 50 centů, prodáváme knihy, které nám darují občané, nebo byly vyřazeny z fondů spolupracujících knihoven. Ze získaných prostředků, letos víc než sedm tisíc eur, nakupujeme zvukové knihy do oddělení pro nevidomé a obnovujeme jeho fond.

Neobvyklý je i projekt Kina pro nevidomé, promítá se v něm měsíčně se speciálním komentářem. Někdy se po projekci uskuteční beseda s představiteli filmu, mezi kterými byli například Ladislav Chudík a Milka Vášáriová. Známí herci, jak ze Slovenského národního divadla nebo GUnaGU, ale také studenti VŠMU, chodí číst dětem v projektu Čtení pro nejmenší, tedy pro děti z mateřských školek a pro první třídy základní školy. Silné zážitky si nevidomé i vidomé děti odnášejí i z integrovaného projektu Čtěme spolu.

Cyklických projektů z různých oblastí je asi deset. Výjimečné a hodně žádané jsou přednášky našeho kolegy, vystudovaného paleontologa Du­šana Valenty, o zvířatech v pravěku, vesmíru, růz­ných záhadách, chování zvířat a podobně, které probíhají rovněž v několika cyklech. A zajímavý, i když dost pracný, projekt je i Letní čtení na koupalištích, kde vedle lifestylových časopisů, které dostáváme od vydavatelů z remitendy, nabízíme i časopisy literární. Začali jsme s knihami, v podstatě na principu knižních kolotočů – půjč si a vrať nebo přines svoje –, ale ty se nám během sezony „vypůjčily“. Časopisy dodáváme každý týden, ty literární vydrží i déle.

Máme hezký komorní výstavní prostor v podkroví, kde je Galerii Artotéka, kterou jeden vtipálek přejmenoval na Kartotéku, a kde se ve spolupráci s Vysokou školou výtvarných umění konají výstavy studentů a mladých pedagogů.

To, o čem jsem hovořil, je fajn, díky tomu k nám přichází hodně návštěvníků na kulturní akce, ale nedaří se nám z nich vytvořit čtenáře. Jako by to byly dvě úplně rozdílné kategorie. Z hlediska služeb jsme klasickou knihovnou, s výjimkou knihařské dílny, kde se vážou i diplomové práce apod. Z hlediska některých prostor jsme spíše „retro“ knihovnou.

A z hlediska fondu, čtenářů, výpůjček…?

Máme kolem 265 822 dokumentů, v loňském roce jsme evidovali 7480 čtenářů, 251 215 výpůjček, 90 325 osobních návštěv, 81 484 na webové stránce. Na 254 akcí přišlo 34 780 návštěvníků.

S jakými předsevzetími jste do knihovny nastupoval? Podařilo se je všechny naplnit, nebo je stále o co usilovat?

Nastoupil jsem s cílem knihovnu modernizovat a otevřít ji široké veřejnosti, více ji zviditelnit. V naší knihovně až v posledních pěti šesti letech proběhla automatizace, všechna pracoviště již pracují v KIS Dawinci. Internet je k nám přiveden optickým kabelem, proto máme podstatně více přístupů než jiné srovnatelné veřejné knihovny. Rovněž přístup k wi-fi je v každé studovně, na nádvoří i v čítárně, ale to je dnes už samozřejmostí. Z jednosměnného jsme přešli na dvojsměnný provoz, čítárna je otevřená každý den, kromě neděle. Radikálně jsme zvýšili příjmy z náj­mů, předtím byly velmi nízké, týká se to rovněž grantů – ty jsme v minulém roce získali ve výši 25 000 EUR.

Na druhou stranu – zatím stále nedokážeme mít oddělení výpůjček otevřeno i v sobotu, čítár­nu bychom chtěli mít přístupnou i v neděli, jak původně bývala. Toto vše je však otázkou finan­čních prostředků.

Postupně zvládáme obnovovat menší prostory, sociální zařízení, koupit nové regály či lampy, ale není to zásadní rekonstrukce, jakou by naše knihovna potřebovala. Nachází se v původně obytných domech postavených ve vodním příkopu, když se ve druhé polovině 18. století bouraly městské hradby. Je to dobré místo, i prostory v podstatě postačují, některé však nepůsobí moc vábně. Je těžké z nich udělat „cool“ místo, kde se budou lidé, a zvláště mladí, rádi setkávat. Město je na tom už několik let velmi špatně, topí se v dluzích, krátí rozpočty svým organizacím. Přitom víme, že prostory jsou dnes jedním z rozhodujících faktorů na přilákání čtenářů do knihoven. Potřebovali bychom rovněž více prostředků na nákup knih – i dvojnásobně –, vyšší platy, lepší společenský status, abychom mohli zaměstnat více mladých knihovníků… Všude je to podobné.

V čem vidíte největší proměnu MKB a celého slovenského knihovnictví za období vašeho působení v něm?

Proměnu vidím ve službách, ty se zmodernizovaly, narostly počty akcí a jejich návštěvníků. Nevidím proměnu v prostorách, to je největší slabi­na knihoven na Slovensku, což i dost lidí, hlav­ně mladých, odrazuje. Nevidím proměnu v myšlení zřizovatelů, ti stále knihovny, zvláště veřejné, podceňují. Pokulhává také legislativa, není celo­státně vyřešeno půjčování zvukových knih, neví­me, jak to bude s půjčování e-knih, především beletrie. Ale to je problém, který mají i jinde v Evro­pě a začíná se řešit v rámci EU.

Jaké úkoly před vámi a knihovnou v tomto roce stojí? Je něco, na co se vaši uživatelé a návš­těvníci mohou těšit a co dělá i vám radost?

Základní úlohou je udržet, resp. zvýšit počet čtenářů a výpůjček, více propagovat knihovnu a její služby, snažit se získat prostředky i od sponzorů. Návštěvníci se určitě mohou těšit na kulturní akce s vyvrcholením v průběhu léta v čítárně, i le­tos budou bohaté a pestré. (Bude tam dokon­ce i svatba, setkání u vodních dýmek spolu s koncerty kvalitních kapel.)

Čtenáře čeká nový bibliobox, na který jsme dostali grant, ale hlavně nová webová stránka knihovny. Ta už opravdu potřebuje zásadní změ­nu, a to jsme za ni před pár lety dostávali ocenění.

Největším úspěchem letošního roku by bylo, kdyby se podařilo dokončit rekonstrukci sklepních prostor na nádvoří Klariské ulice 16, kde bychom chtěli pravidelně v průběhu celého roku organizovat kulturní, vzdělávací, osvětové či společenské pořady hlavně mimo sezonu U červeného raka. Mělo by se to podařit alespoň v tako­vé míře, abychom tam mohli pořádat akce a postupně prostor dozařizovat, protože peněz i na samotné stavební práce je málo. Chtěli bychom při knihovně založit občanské sdružení, první setkání měl Literární klub (nejen) pro nevidomé, který by měl v průběhu roku rozvinout svou činnost.

O budoucnosti knihoven, jejich podobě, funkcích a potřebnosti se v poslední době v odborných kruzích všude ve světě hodně diskutuje. Jsou podle vás obavy o existenci knihoven namístě, nebo jste v tomto směru optimista?

Uvidíme, jak se budou vyvíjet e-knihy a vůbec technologie a trendy s tím související. Teoreticky bychom mohli v budoucnosti mít veřejnou knihov­nu v mobilu v rámci paušálu. Zatím se u nás ale e-literatura, hlavně e-beletrie, neprodává nějakým dramatickým tempem. I ve vyspělých zemích tvo­ří e-výpůjčky malé procento. Na druhé straně, kdyby se e-knihy prosadily ve školství, což má svou logiku, a děti by odmalička vyrůstaly se čtečkou, v níž by měly vše místo těžkých aktovek plných papírových učebnic, mohlo by se to zvrt­nout. Anebo bude méně dříví a papírové knihy budou jen pro bohaté a fajnšmekry…

Myslím si, že i ve velmi high-tech budoucnosti by nějaké místo odvozené od knihoven – infoté­ka, mediatéka, infocentrum – mělo zůstat. Knihov­ny se stále více zaměřují na kulturní a vzdělávací činnost, jsou komunitními centry, místy setkává­ní, kde návštěvníci mohou trávit svůj volný čas.

A co se týče e-knih? Dřeva je zatím dostatek, Evropa spíše vymírá a lidé stále upřednostňují papírové knihy.

Jste autorem povídek, v nichž se, jak sám říkáte, snažíte o poetizaci všednosti ozvláštněné humorem, ironií a způsobem vyprávění. Našel jste někdy v knihovnickém prostředí dostateč­ně silný impuls k literárnímu ztvárnění?

Zatím ne, ale díky kontaktu s nevidomými mě velmi zajímá toto téma. Vůbec téma jinakosti. Ale umím si představit i komediální thriller nebo horor z prostředí knihovny, s detektivní zápletkou. Skupina bibliofilů a pokoutných prodejců násilím obsadí burzu knih a drží knihovníky jako rukojmí… Co straší v oddělení pro děti a mládež během Noci s Andersenem až děti děsem omdlévají?… Bestiální vraždy bezdomovců v letní čítárně, přesně podle nejnovějších krimi bestsellerů. Oběťmi jsou i čtenáři, kteří pravidelně odcházejí pozdě. Podezření směřují k tamější knihovnici…

Dokážete si při tak náročném zaměstnání najít čas na vlastní tvorbu? Mohou se vaši čtenáři těšit na novou knihu?

Je to stále těžší. Ale u mě je psaní vnitřní potřebou, takže čtenáři se určitě mohou těšit na další knihu. Pracuji na jednom nápadu, snad v příštím roce se román podaří vydat. Asi bude tentokrát více pro dospělé.

Za odpovědi děkuje OLGA VAŠKOVÁ ctenar.vaskova@svkkl.cz

 

JURAJ ŠEBESTA (1964)

Prozaik, publicista, překladatel a od roku 2005 ředitel Městské knihovny v Bratislavě – vystudoval estetiku a divadelní vědu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě.

Prošel několika zaměstnáními, pracoval na Ministerstvu kultury SR, ve Slovenském rozhlase, v Divadelním ústavu, přednášel na Divadelní fakultě VŠMU.

V roce 2005 mu vyšla sbírka povídek Triezvenie, úspěch získal román pro teenegery Keď sa pes smeje (v roce 2011 česky) a stejně úspěšné je i jeho volné pokračování – komiksový román Venussha: Ťažký týždeň (česky 2013; Venusshe: Perný týden). Pro Divadelní ústav sestavil výběry z her Sama Sheparda a Davida Mameta a sérii pěti vydání Contemporary Slovak Drama – slovenských dramat přeložených do angličtiny. Univerzita Konštantína Filozofa v Nitře publikovala jeho monografii o překladu pro divadlo Cesta prekladu dlhým dňom do noci.

Foto archiv knihovny a Pavol Funtál