„Není to chvilková móda, která se přežene a zase ‚bude dobře‘ – e-knihy tady jsou a budou…“

(dokončení rozhovoru z č. 2/2014)

Moje další otázka se týká digitalizace. Vaše knihovna aktivně digitalizuje – je to podle vás řešení, když se digitalizace distribuuje do regionálních center nebo na další místa než do velkého projektu typu Národní digitální knihovna?

Myslím, že obojí má smysl. Jsem skeptický k projektům, ve kterých má celá republika digitalizovat na jednom místě a myslím, že to narazí na spoustu problémů. Domnívám se, že k interpretaci toho, co digitalizujete (mám na mysli vytváření metadat), potřebujete často odbornou znalost věci. Když jsme digitalizovali pragensia, tak kolegové z digitalizace mohli zavolat do oddělení pragensií, kde svůj fond znají, případně někdo od nich mohl zaskočit, protože je to tři minuty pěšky a bylo to užitečné. Z tohoto pohledu představa, že se někde vytvoří jedno obrovské digitalizační centrum a tam se všechno vozí a odváží v bednách, není, podle mne, rozumná. Myslím, že jistá míra decentralizace je přínosná. Existence různě velkých center a nějakého národního dává smysl, ale myslím, že by měla vznikat i lokální centra. Po pravdě řečeno, základní digitalizační pracoviště už dnes vybavíte za desetitisíce. Ve chvíli, kdy si řeknete, že budete vycházet z technologií, které jsou v prosumer kategorii a vezmete slušnou zrcadlovku, kterou spřáhnete s počítačem, zjistíte, že dražší je vyrobit stolici, na které to celé sedí a která má vhodné osvětlení, než vlastní snímací technologie. Samozřejmě, nebavíme se o robotickém pracovišti, ale o takovém, kde se ručně listuje stránkami, ale takto přibližně za sto tisíc vytvoříte digitalizační pracoviště a dokumenty nemusejí opustit hranice knihovny. Pro knihovnu, řekněme, okresního města to může být zajímavá činnost. A navíc, podobně jako jsem uvedl ve vztahu ke Koniáši, tyto aktivity mají svoje vedlejší efekty – lidé se naučí pracovat s novými technologiemi a začnou přemýšlet o svém fondu trochu jiným způsobem. Produkce elektronických dokumentů, vůči kterým může mít knihovna jiná práva než vůči těm, které pořizuje nebo pořídil někdo jiný, může být zajímavým benefitem. Z tohoto pohledu decentralizace smysl má, ale například na masovou digitalizaci zejména periodického tisku potřebujete výkonné robotické zařízení a v zemi, jako je naše, nemá smysl budovat deset robotických linek.

S tím souvisí problematika e-knih. Ve vaší knihovně to digitalizací nekončí, ale některé dokumenty zkoušíte přetavit do formátu opravdové e-knihy. E-kniha jakožto produkt vzniklý v knihovně – je to něco ojedinělého, nebo by to mohlo být trendem?

Trendem by to být jednoznačně mělo. My jsme vlastně dnes už docela významný nakladatel, mj. jsme vstoupili do Svazu českých knihkupců a nakladatelů. Vydali jsme už více než 300 titulů a to je věc, která je do budoucna velmi zajímavá. Možná začnu s e-knihami obecně: jsem známý tím, že ve vztahu k půjčování e-knih v knihovnách cítím poměrně velkou skepsi. E-knihy jsou fenomén, který není dočasný, je to věc, která přichází, vrazí do našich životů a není cesty zpátky. A to netřeba nějak argumentovat, předpokládám, že čtenář, který čte tento článek, asi k podobnému závěru došel sám. Není to chvilková móda, která se přežene a zase „bude dobře“, e-knihy tady jsou a budou. A z mnoha důvodů, ať už právních, historických či jiných, se budou ve vztahu ke knihovnám rozhodně spíš chovat jako jiné elektronické a efemérní online dokumenty než jako klasické knihy. Vždycky to bude částečně to i to, z psychologického hlediska je to trochu hybrid.

Česká knihovna má vůči papírové knize výsadní postavení, které je výsledkem dlouhého hledání kompromisu mezi veřejným zájmem, aby do kreativní tvorby někdo chtěl investovat, a tudíž aby investor měl nějak chráněné investice (podstata copyrightu), a mezi jiným veřejným zájmem, aby přístup k vědění, kultuře a informacím byl nízkoprahový a aby se společnost nerozdělila na ty, kteří ano a ty, kteří ne. Ti, kteří ne, vytvářejí deprivovanou sociální skupinu, která představuje v mnoha ohledech problém. Nízkoprahový přístup k vědění, kultuře a informacím je logicky veřejný zájem, a tak se hledala rovnováha těchto očividně protichůdných zájmů a nějaká se našla. Veřejná knihovna si smí koupit knihu a pak ji půjčovat, nakladatel a autor to musejí strpět a musejí se s tím smířit. Nakladatel z toho má zase jiný benefit – může to pro něj být marketingově zajímavé, autoři dostávají náhradní odměnu… V této situaci si řada knihoven představuje, že se totéž udělá s e-knihami a půjde to stejně snadno – koupíme si e-knihu, budeme ji půjčovat a bude se za to odvádět nějaká částka. Ale ono to takhle jednoduché nebude. Zatímco u papírových knih tak praví zákon, který reflektuje dlouhodobý společenský konsensus, u elektronických médií (u žádného z nich) tomu tak zatím není. Jak dlouho bude trvat, než společnost najde (a v tomto případě to musí být díky globalizaci celosvětově) něco jako new copyright deal, novou rovnováhu zájmů a řekne se „takhle by to mělo být“, to je otázka.

Myslím, že není žádné jiné odvětví práva, kde by docházelo k tak dramatickému rozdílu mezi tím, jak šedá je teorie a jak zelený je strom života. Kdyby ochota řidičů porušovat zákon o provozu na pozemních komunikacích byla stejná, jako je ochota lidí porušovat autorský zákon, tolerovat jeho porušování a chápat ho jako něco běžného, tak by se stal pokus přejít ulici smrtelně nebezpečným podnikem. Naprostá většina lidí autorský zákon porušuje, mnozí aniž by tušili, že to vůbec dělají a společnost to vnímá jako normální. Není to jen obecný český nedostatek respektu k právu, který to jistě možná prohlubuje, ale je to problém celé západní civilizace. A ti, kdo mají pocit, že to takhle být nemá a že se to má změnit, najednou získávají velmi mocného spojence v tom, že v globálním informačním světě je dnes většina uživatelů internetu ze zemí, které si o copyrightu myslejí něco jiného než Evropská unie a Spojené státy. Je to jakási bublina, která nemůže neprasknout, je to dlouhodobě neudržitelné. Většina uživatelů internetu si myslí, že copyright, jak ho chce EU a USA, je hloupost a že je nemravný.

Nechci se pouštět do spekulací jak velká, ale jistě poměrně významná část obyvatel euroatlantického prostoru žije v rozporu s autorským zákonem, více nebo méně flagrantně. To nemůže donekonečna pokračovat, něco se musí přihodit. Nikdo v tuto chvíli neví, co přesně, protože euroatlantický prostor k tomu paradoxně přistupuje tak, že chce ještě více „utahovat šrouby“ a rozvolňování čelí tím, že zpřísňuje pravidla. Tím pádem tenze mezi tím, jak věci jsou a jak by být měly, stále roste. Až to celé „praskne“, tak se začne skládat dohromady nová legislativa a svět se buď vrátí ke stavu před copyrightem (protože to není nekonečně stará právní disciplína), nebo se najde nějaký nový společenský konsensus, nové právo a uvidíme, jak do toho vplují knihovny. Cokoliv, co k tomu teď lze říci, představuje dočasný výhled, který se počítá spíše na roky než na desítky let.

Na jaké souvislosti tu narážíme v kontextu nakladatelské problematiky?

První věc je, že e-knihy tady jsou a budou, druhá, že copyright tak, jak ho známe, nemůže donekonečna pokračovat, něco se musí přihodit, a třetí, že v prostředí, v jakém dnes žijeme, nakladatelé nevědí, co si s tím počít. Jsou většinou vyděšení, protože nakladatelský byznys je dnes bombardován ze všech možných stran – tu DPH, tu konkurence jiných médií, do toho ještě e-knihy, pirátské servery a torrenty… Mají z toho vesměs velkou hrůzu. Snaží se svou loď utěsňovat všude, kde to lze, a každé jednání knihoven s nakladateli dnes začíná vzájemným ujištěním, že jsme na jedné lodi a že pro knihovny představuje potenciální krach nakladatelského byznysu skoro stejný problém jako pro ně. Knihovny nechtějí a nesmějí dělat nic, čím by jej ohrozily – to by bylo Pyrrhovo vítězství.

Pro mainstream čtení, tj. pro věci, které jsou přímo komerčně zajímavé, momentálně nenacházím (a už mnoho let ho hledám a přemýšlím o něm) žádný střednědobě udržitelný model dostatečné přidané hodnoty, kterou by knihovna mohla k půjčování e-knih dát, aby to nepředstavovalo ohrožení nakladatelského podnikání, a zároveň to nebylo jen placení soukromého čtení z veřejných prostředků. Věc, která podle mě smysl má (tam dlouhodobě napínám své úsilí a přesvědčuji o tom kohokoli, kdo je ochoten poslouchat), je snaha dosáhnout, pokud možno, univerzální plošné licence pro všechny veřejné knihovny na prezenční zpřístupňování digitálních dokumentů. Moje vize je taková, že malá knihovna v „Kotěhůlkách“ – protože je to veřejná 
knihovna evidovaná na Ministerstvu kultury – na svém terminálu, zjednodušeně řečeno, nabídne přístup do „národní digitální knihovny“ – tzn. ke všemu, co je digitálně k dispozici. Ať je to Viewegh, Karel IV., cokoliv.

Pro tuto vizi nacházím oporu v několika zásadních argumentech. První je, že to neohrožuje nakladatele, nepředstavuje to přímou konkurenci k tomu, co dělají a z čeho jsou živi. Naopak, je to pro ně marketingově zajímavé. Námitka proti tomu je, že tohle čtenáři nechtějí, čtenáři to chtějí domů. Jistěže to chtějí domů – tak si to budou muset zaplatit, z toho žije nakladatel. Je však řada těch, kteří ještě nevědí, zda by to chtěli domů, nebo to nepotřebují tak moc, aby za to chtěli platit – a ti si mohou sednout k terminálu v knihovně. To je, podle mne, dlouhodobě udržitelný model koexistence mezi knihovnou a nakladatelem, resp. investorem.

Druhým argumentem je, že je zde konečně příležitost k tomu, aby informační technologie alespoň částečně zmenšily rozdíl v informační saturaci mezi obyvatelem metropole a „Kotěhůlek“. Skutečnost, že bydlím na vsi, která má 500–800 obyvatel, mi najednou dává z hlediska přístupu k informacím, ke vzdělání a kultuře srovnatelné podmínky jako tomu, kdo bydlí v Praze.

Zatřetí – což velmi koresponduje se stále sílícím trendem, který vidíme v zahraničí – je to posílení role knihovny jako místa, fyzického místa – veřejného prostoru, kde je příjemné a užitečné být. Prezenční služby tomu pojetí knihovny dávají jasný smysl. To je pro mě strategická linie, o kterou by měly knihovny ve vztahu k elektronickým dokumentům usilovat v první řadě.

Ale přece jen, absenční výpůjčka je absenční výpůjčka…

Upřímně řečeno, já si nemyslím, že knihovny mají usilovat o to, aby směly půjčovat Viewegha, prostě proto, že by to byl soukromý statek financovaný z veřejných prostředků. U papírové knihy to tak je – knihovna koupí jeho knihu a pak si ji postupně půjčí 100 lidí, ale tam je podstatné, že náklad vzniká jednou a neexistuje jiný model, než přes veřejné prostředky zařídit, aby si tu knihu postupně mohlo půjčit 100 lidí. To je nákladově efektivní veřejný zájem, ale u e-knihy to tak není. Dnes už nakladatelé postupně umějí (spíše v zahraničí než u nás) nabízet i výpůjčku, není to nic jiného než krátkodobá licence – knihu dostanu pouze na 14 dnů a neplatím za ni dvacet dolarů, ale pět. Cokoliv, co by knihovna mohla s e-knihou dělat, může dělat nakladatel či distributor sám a já marně hledám přidanou hodnotu, kterou by knihovna mohla vytvářet, a přitom to byl veřejný zájem, který se bude veřejnými prostředky platit.

Na druhou stranu, když ponecháme stranou zajímavou komerční produkci, dostáváme se k věcem, které z marketingového hlediska představují určitý tail. Představme si třeba tituly dva roky staré: dnes je to v zásadě tak, že nakladatel žije z toho, co se prodává prvního půl roku. Umím si představit, že pro nakladatele může být docela zajímavé prodat tenhle tail knihovnám. On tak „jedním vrzem“ kapitalizuje zbytkový potenciál těchto titulů, smíří se s tím, že z toho už nikdy nic dalšího mít nebude a knihovna dostává něco, co bude mít dlouhodobě dostupné. To, že knihovna nebude online vzdáleně schopná zprostředkovávat absenční výpůjčky čerstvých novinek, to je mi upřímně docela jedno. Nemyslím si, že je zas tak velký veřejný zájem na tom, aby nově vydaný Jo Nesbø či někdo podobný byl v knihovně okamžitě pro všechny. Jako veřejný zájem vidím, aby se k tomu čtenář dostal po pěti nebo třiceti letech přesto, že si to tehdy nekoupil a že nakladatel mezitím zkrachoval. To je perspektivní věc – přemýšlet o novém ekonomickém modelu spolupráce s nakladateli, který by se zabýval tímto tailem, „ocasem“, doběhem.

Poslední věc spojená s e-knihami, kterou považuji za důležitou, nás vrací zpátky k vydávání. Elektronické vydávání, z podstaty věci nízkonákladové, smaže doposud poměrně jasnou hranici mezi literaturou a brakem. Dnes vychází přibližně patnáct tisíc knih ročně a je to relativně ostře vymezená produkce. Vycházejí sice i knihy v malém nákladu, ale tisk, vazba, distribuce a fyzické skladování přece jen vyžadují určitou počáteční investici a není to snadno dostupné pro každého. U elektronického vydávání tomu tak není, dá se dělat opravdu velmi nízkoprahově. Octneme se v situaci, kdy ročně nevyjde patnáct, ale padesát tisíc titulů a navíc budou na trhu trvale dostupné… Kdejaký soukromý subjekt, který má „ujímání“ a chce napsat knihu, ji napíše a vydá, za tímto účelem budou vznikat různá svépomocná distribuční družstva a fankluby, které nemusejí mít právní formu ani ekonomiku, jen společný zájem. Takových titulů bude vycházet značné množství. Ne že by současný knižní trh v Česku byl moc přehledný, ale v budoucnu to bude pro normálního uživatele ještě o řád větší chaos.

Co z toho vyplývá pro knihovny?

Tento stav věcí pro ně může být zajímavý: sledovat tyto aktivity, dokonce je podporovat, někdy jim i pomáhat a na to konto získávat trvale dokumenty do svého fondu. Pro řadu mladých začínajících autorů může být představa, že jim knihovna vydá knihu, velmi lákavá. Oni by to sami zvládli také, ale když vyrobíte e-knihu a publikujete ji na vlastním webu na některém z freehostingových serverů, přečte si ji (možná) padesát vašich kamarádů, a tím jste skončili. Když knihovny řeknou „hm, to je dobré“, dají to do svých katalogů, na své stránky s návštěvností v řádu tisíců denně a na text vede přímý odkaz, může se už jednat o tisíce lidí, kteří si takovou e-knihu přečtou, a to je pro řadu autorů zajímavé. A smíří se i s tím, že z toho nic nemají. My to sami zažíváme – vydáváme jednak elektronické reedice titulů, u nichž není komerční potenciál (buď jsou out of copyright, nebo se s vlastníky práv dohodneme na symbolickém vypořádání), jednak oslovujeme autory, kteří nám připadají zajímaví a myslíme si, že mají budoucnost. Těm nabízíme, že jim vydáme e-knihu, většinou rovněž bez nároku na honorář. Tohle může být pro knihovny zajímavá aktivita.

Tím jsme se dostali k věci, o které jsem zatím nemluvil, protože je už hodně vzdálená od informačních technologií: já občas hovořím o knihovnách jako o páteřní infrastruktuře kreativního průmyslu. Kreativní průmysl, do kterého patří výroba software, filmů apod., je dnes významným odvětvím, ve kterém se točí mnohem více peněz než například ve výrobě automobilů. A pokud říkám, že knihovny jsou jeho páteřní infrastrukturou, může to působit nadsazeně, ale ono to spolu opravdu souvisí. Celá řada kreativních projektů začíná někde u knihovny, nebo tam začínat může. Ve střední Evropě, která nemůže žít z ničeho jiného než z kreativity a vzdělanosti, protože nic jiného nemá (není tady ropa ani dost uhlí ani dost místa), jsou jediným kapitálem lidé, kteří vyrůstají v prostředí, kde se střetávají nejrůznější kultury už po celá staletí, vzájemně se ovlivňují, vznikají z toho nové věci a my jsme v tom odmalička. Myslím, že podpora kreativity, vedle vzdělanosti, je velký úkol pro knihovny a že mají nejenom její výsledky shromažďovat a zprostředkovávat, ale že by se měly stát přímo promotérem lidské kreativity, podporovatelem, asistentem, prostě institucí, která lidem, kteří v sobě kreativní potenciál mají a mají chuť s ním něco dělat, pomáhá. A to je vlastně konec řetězce, který začíná mnohem dříve. U nás v knihovně děláme například kurzy kreativního psaní, protože si říkáme, že člověku, který má chuť něco psát, pomůžeme psát lépe a pak, když už lépe píše, mu umožníme, aby napsal knihu a my ji „zprocesujeme“, což je pro nás relativně levné, protože už to umíme. Takže mu e-knihu vydáme a zároveň mu zajistíme publikum, tzn. zpětnou vazbu. Tohle je, podle mého názoru, pro veřejnou knihovnu do budoucna velký a významný úkol.

Na závěr se chci dotknout Centrálního portálu knihoven ČR. Jak vidíte jeho budoucnost a případný přínos například pro uživatele vaší 
knihovny?

Pro mě je CPK velkou sázkou o velkou cenu. Je to věc, do které se poměrně hodně investuje a snažíme se na ní spolupracovat, protože věřím, že může být hodně dobrá. Myslím, že CPK může být pro české knihovnictví tím, čím byl pro nás dříve zmiňovaný Koniáš a nový web. Že to může být – kromě toho, že to je služba postavená na nových technologiích – přesně ten potřebný kick off. CPK může nastartovat celou řadu procesů, které přímo nesouvisejí s vlastní technologickou vrstvou, a proto je pro mě velmi důležité hovořit o portálu jako o službě. Vždycky, když se začne moc zabředávat do zkratek různých rozhraní apod., začnu být nervózní, protože si myslím, že je zapotřebí CPK popisovat jazykem služeb pro koncového uživatele, aby bylo jasné, co všechno bude nabízet v roce 2015 (doufám, že v té době už něco bude), co bude nabízet v roce 2020 a kam to má celé směřovat. To je věc, kterou by měl mít každý knihovník rozmyšlenou, mít představu o cíli toho projektu a být s ním ztotožněný. Nutí nás to přemýšlet o knihovnických službách v ČR jako o jedné komplexní službě, musíme začít myslet mimo hranice své vlastní knihovny a mnohem šířeji, což je velmi užitečné. To je první vedlejší efekt, který to má.

Druhá důležitá přidaná hodnota je, že nás CPK donutí ke spolupráci a k větší synergii, ale bude to bolet. Bude to něco podobného, čím jsme prošli s naším těkavým knihovním fondem, o kterém jsme už hovořili. Až začnou knihovny měnit svoje vycizelované knihovní řády a začnou se bavit společně o základních principech a pravidlech toho, jak by naše služby měly vypadat, aby byly vzájemně prostupné, budou se muset smířit s tím, že nemají svoje čtenáře, kteří mají jejich legitku, ale že mají deset milionů obyvatel této země, kterým mají poskytovat službu, protože těch deset milionů obyvatel si ji platí. To budou kroky skoro až metafyzické, vyžadující změnu v myšlení a je zapotřebí jimi projít. Pokud tím projdeme, můžeme i dnešní služby posouvat někam dál. Z tohoto pohledu patřím k přesvědčeným podporovatelům CPK a myslím, že je to dobrá věc. Musíme si však hlídat, aby opravdu byla dobrá a aby všichni společně chápali, k čemu má směřovat.

Děkuji za rozhovor.

JAN KAŇKA kanka@kfbz.cz