Hlavní obsah stránky

LIDÉ KOLEM ČTENÁŘE: Jan Pěta: Náš (a můj) Čtenář

Člen redakční rady: 1999–2009

Když vyšla první čísla Čtenáře, byly mi čtyři roky a přiznávám, že ještě dlouho potom jsem neměl o jeho existenci tušení. Až od roku 1970 se mi stala královéhradecká knihovna životním údělem a pravidelné ponoření do stránek našeho knihovnického časopisu samozřejmostí.

Čtenář byl pro mne vždycky stavovskou záležitostí, jeho sledování a podpora věcí stavovské cti. V devadesátých letech jsme odebírali desítky exemplářů pro všechna oddělení a půjčovny i pro venkovské knihovny ve střediskovém obvodu.

Existují samozřejmě také jiná knihovnická periodika, regionálního i celostátního dosahu. Čtenář však byl a je univerzálním knihovnickým časopisem v tom smyslu, že si v něm mohou najít svoje téma kolegové z knihoven velkých, středních i těch nejmenších. Jeho název odkazuje ke smyslu veškeré naší činnosti, ke službám uživatelům. Bez tohoto stálého zřetele by veškerá knihovnická teorie i praxe zabředla do samoúčelnosti. Zaměření na aktuální problémy knihoven, jejich praktický život, na vztahy k okolí, ve kterém působí, a na jeho změny – samozřejmě bez opomíjení odborných předpokladů a teoretického pozadí – to jsem vždy chápal jako velkou přednost časopisu.

Toto zaměření a jeho úctyhodně dlouhá tradice ovšem znamená, že Čtenář se stal opravdu „encyklopedií vývoje oboru“ a že se v jeho obsahu „velmi přesně odrážela doba, v níž vznikal“, jak výstižně konstatuje paní redaktorka Olga Vašková ve svém textu uveřejněném v prvním čísle tohoto roku. Jen co si pamatuji z posledního čtvrtstoletí – to bylo nějakých problémů a výzev, se kterými se knihovny potýkaly a které Čtenář reflektoval! Jen namátkou: letitá odyssea příprav nového knihovního zákona, transformace veřejných knihoven, regionální funkce, zavádění informačních technologií, standardy služeb a řada dalších. Na stránkách časopisu probíhaly mnohé diskuse, např. o brakové literatuře v knihovních fondech nebo o internetu v obecních knihovnách.

Chtěl bych však toto rozjímání uzavřít osobněji. Připomínám si pocity, se kterými jsem otevíral číslo s mým prvním příspěvkem do Čtenáře v roce 1992. Rád vzpomínám na šéfredaktorku paní Hanu Jirkalovou, se kterou jsme se setkávali při různých knihovnických akcích. Duší spřízněnou a přátelskou pro mne byla i paní ředitelka Jiřina Kádnerová, jejíž Středočeská vědecká knihovna v Kladně se vydávání Čtenáře ujala.

A s vděčností se vracím k období, ve kterém jsem byl přizván do redakční rady časopisu. Myslím na její rokování, analýzy minulého ročníku a hledání cest pro ten další. Především však na všechny milé kolegyně a kolegy, s nimiž jsem se v radě setkával. Bylo nás, pamatuji-li si správně, patnáct – z různých míst, od Karlových Varů po Vyškov. Kolegiální a přátelské vztahy nám rozhodně nebránily v polemikách a tříbení názorů. Tato širší redakční rada se scházela od roku 1999 do konce pololetí 2009 (to už jsem byl jednoročním důchodcem). Vystřídala ji užší redakční rada, méně početná, což rozhodně prospělo větší pohotovosti a akceschopnosti grémia ve vztahu k redakci a k přípravě jednotlivých čísel. Přeji Čtenáři hodně čtenářů. Ad multos annos!