Hlavní obsah stránky

Česká čtenářská kultura v čase plných regálů (nad třetím statistickým výzkumem čtenářů a čtení)

JIŘÍ TRÁVNÍČEK travnicek@ucl.cas.cz

Třetí statistický výzkum čtenářů a čtení České republiky proběhl ve stejné režii jako dva předchozí. Jeho organizátory byly Národní knihovna ČR a Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, v. v. i. Vlastním šetřením byla pověřena agentura ppm factum. Hlavním tématem výzkumu byl knižní trh.

Zázemí, rámce a východiska

Statistické výzkumy tvoří jednu část toho, jak chceme zkoumat současné české čtenářství. Tou druhou je linie kvalitativní, v níž dochází na čtenářské životopisy obyvatel České republiky starších 15 let; jde o nahrávky (a pozdější přepisy) započaté v roce 2009, jejichž sběr by měl být ukončen v roce 2015.1 Výstupem by měla být monografie o čtyřech současných generacích a jejich vztahu ke čtení – čím musely projít, s jakými stimuly a bariérami se potýkaly a potýkají, jak se během jejich života měnil vztah ke čtení atd. Souběžně s těmito dvěma liniemi se nám jaksi samovolně rozvíjí i linie třetí, jež je zaměřená na detailnější zkoumání čtenářské kultury, a to formu diplomových prací a dílčích studií. Postupně dochází na taková témata jako Facebook a jeho role ve čtenářské kultuře, čtenářské webové komunity, čtenářský fenomén Vlasta Javořická, sociální život poezie. Snahou je vidět všechny tři linie jako součást celku, tj. jednoho záměru, který vykazuje jen rozdílné způsoby uchopení a je rozvržen do jiné časové roviny. Pro dobu nepříliš vzdálenou se připravuje srovnávací výzkum čtyř zemí Visegrádské smlouvy a vzniká i síť pro výzkum čtenářské kultury v rámci Evropy (se sídlem v Paříži).

Buď jak buď, realitou s nejviditelnějšími výsledky jsou zatím dva statistické výzkumy z let 2007 a 2010 (zakončené vždy rok po jejich uskutečnění samostatnou monografií) a výzkum z roku 2013. Výsledky toho třetího byly představeny 26. září 2013 na tiskové konferenci v Národní knihovně (tisková zpráva a prezentace viz http://www.ucl.cas.cz/cs/pro-novinare/tisko ve-zpravy).

Co se týče metodologického a technického zázemí, jednalo se o reprezentativní výzkum obyvatel ČR starších 15 let; zkoumání probíhalo v době od 5. do 25. května, a to na vzorku 1584 respondentů (statistická chyba je 2,5 %); metodou bylo vyplňování tištěných dotazníků za přítomnosti tazatele (face-to-face). Připomeňme, že statistického čtenáře, naši klíčovou proměnnou, chápeme – v souladu s mnoha výzkumy ve světě – jako toho, kdo deklaruje, že v průběhu uplynulého roku (od května 2012 do května 2013) přečetl aspoň jednu knihu – jakoukoli (beletristickou, věcnou či odbornou), k jakémukoli účelu (kvůli zábavě, kvůli studiu, pro poučení atd.) a v jakémkoli médiu (tištěném či elektronickém). Rovněž připomeňme, že hlavními tématy předchozích výzkumů byly veřejné knihovny (2007) a beletrie (2010). V praxi to znamená, že asi 75 procent otázek dotazníku zůstává pořád stejných (kvůli srovnání) a zbylá část je vždy vyhrazena hlavnímu tématu. Otázky ve svém celku se týkají čtení knih (kolik, jak často, jaké), čtení časopisů, čtení v digitálním prostředí, čtení v cizích jazycích, nabývání knih (kolik a jak velký obnos jsme za ně vydali, kde, k jakému účelu), velikosti domácích knihoven, mediálních aktivit, vztahu našeho čtení k pracovnímu a volnému času, návštěvy veřejných knihoven, jaké služby v nich vyhledáváme, jak jsme s nimi spokojeni; zahrnuty jsou i dvě otevřené otázky po našem nejoblíbenějším autorovi a nejoblíbenější knize.

V následné části se chceme zaměřit na některé základní údaje a poté na jeden rys, který výzkum v roce 2013 provází jako jakýsi leitmotiv.

Základní údaje a rozložení čtenářů

Tím úplně nejzákladnějším je informace o čtení (aspoň jedna přečtená kniha za rok), kupování knih (aspoň jedna koupená kniha za rok) a veřejných knihovnách (aspoň jedna návštěva za rok). Následující graf ukazuje základní reliéf české čtenářské kultury.

Vidíme, že hladina čtení se v letech 2007 až 2013 udržuje na víceméně stejné úrovni. Mezi lety 2007 a 2010 jsme zaznamenali silný pokles těch, kdo knihy kupují; mezi lety 2010 a 2013 to je zase poměrně velký pokles těch, kdo chodí do veřejných knihoven. Pokles kupujících se však zastavil.

Samotná data nám tak úplně neodhalí sociokulturní důvody těchto posunů; ty si musíme obstarat jinde. Co však statistická data sama odhalit umějí, jsou sociodemografické charakteristiky jednotlivých činností, jejich posuny, tedy která skupina našich obyvatel získává a která naopak ztrácí. Čtení po všechny tři výzkumy vykazuje víceméně velmi stabilní (vysoký) rozdíl mezi muži a ženami, a to ve prospěch těch druhých. Zůstává i to, že čím jsou lidé vzdělanější, tím více čtou. Setrvalou tendenci vykazuje i fakt – pro české prostředí rys velmi typický –, že velikost bydliště nehraje v našem vztahu ke čtení podstatnou roli. A ani se příliš neproměňuje věková charakteristika: ve věku 15–24 let nás čte hodně, ale nečteme nijak intenzivně, ve věku 25–44 vykazuje počet těch, kdo čtou, největší pokles, od 55. roku se počet těch, kdo čtou, opět zvyšuje. Charakteristickým rysem posledního výzkumu je, že se rozdíly u proměnné věku oproti roku 2010 značně vyrovnaly, to znamená, že propad čtení ve věku 25 až 44 už není tak velký.

U kategorie kupování platí rovněž větší počet žen než mužů, jakkoli při pohledu na to, kolik peněz daná skupina za rok utrácí, se převaha mírně přechyluje na stranu mužů. Mezi nakupujícími za šest let velmi výrazně ubylo těch nejmladších, přičemž proporčně ztratili spíše lidé se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Mezi lety 2010 a 2013 si polepšily především nejnižší příjmové kategorie. Velikost místa bydliště ani tady nehraje nijak podstatnou roli.

Při návštěvách veřejných knihoven mezi lety 2010 a 2013 ubyli spíše dřívější tahouni: ženy, nejmladší, lidé s vyšším vzděláním. Markantní je především pokles u těch nejmladších. I v případě velikosti místa bydliště ubylo spíše u tradičních tahounů: u nejmenších a největších sídel, tj. na vesnicích a ve velkoměstech.

Podívejme se nyní na rozložení čtenářů (čísla v závorce představují počet přečtených knih za rok).

Jaký pohled nám tento celkový obraz nabízí? Víceméně stabilní počet těch, kdo knihy nečtou. Mezi lety 2007 a 2010 pokles podprůměrných a následně jejich nárůst; mezi lety 2007 a 2010 na jedné straně a 2013 na straně druhé pokles nadprůměrného čtení. Těžko odhadovat, zda jsme svědky nějaké tendence, nicméně se zdá, že česká populace není ohrožena ani tak tím, že by nevygenerovala dostatečný počet statistických čtenářů – číslo kolem 80 % nás totiž řadí k evropské špičce. Spíše se zdá, že je zaděláno na to, aby postupně ubývalo čtenářů silných, tj. těch, kdo přečtou za měsíc jednu a více knih. Ukazuje to mj. i znatelné snížení počtu těch, kdo ke knize sahají denně. Co odhaluje demografie? Silného čtení ubylo všude, ale zdaleka nejvíce u těch nejmladších.

Sociodemografické profily nečtenáře a čtenáře častého:

  • nečtenář: muž, bez maturity, fyzicky pracující, spíše z nejnižší příjmové kategorie;
  • čtenář častý: žena, ve věku 65+, vysokoškolsky vzdělaná, spíše z vyšších příjmových kategorií.

Čas nadbytků

Protože poslední výzkum byl zaměřen především na trh a nabývání knih, věnujme nyní pozornost právě tomuto fenoménu. Následující tabulka ukazuje tzv. index hladu po knihách. Vychází se v ní z toho, že gravitačním bodem čtenářské kultury je čtení. Vše ostatní jako by byly z tohoto pohledu jen činnosti servisní, jakkoli platí, že důvodem kupování knih může být i něco jiného (dárek, sběratelství) a že půjčování knih rovněž nemusí směřovat jen k „mému“ čtení, ale že do knihovny chodím jednak i kvůli něčemu jinému než kvůli půjčování knih, jednak že i když si tam knihy půjčuji, nemusí to být jenom pro mě (fenomén jedné průkazky, na niž si půjčuje celá rodina, je dostatečně znám).

Současně platí – dlouhodobě a všude ve světě –, že hladina čtenářské kultury se odvíjí především od čtení. Řečeno jinak: slabé čtení generuje i slabou návštěvnost knihoven a malý počet těch, kdo knihy kupují. Krátkodobě tomu tak být sice nemusí (např. zlevní knihy, takže jejich nakupování se zvýší; zdraží knihy, a proto více lidí začne chodit do knihoven), ale v perspektivě dlouhodobé jde o zákonitost naprosto železnou.

Pokles v čase je znatelný. Co při něm sledujeme? To, jak si ke čtení stále méně potřebujeme knihy obstarávat prostřednictvím dvou klíčových nabývacích kanálů. Což nemůže neznamenat než to, že si knihy obstaráváme buď jinými kanály (domácí knihovny, známí či příbuzní, volné stahování), nebo že jich máme kolem sebe dost i bez jakéhokoli obstarávání. Čistě teoreticky by to mohlo znamenat, že čteme daleko víc intenzivně než extenzivně, tzn. že se opakovaně vracíme ke knihám již přečteným. Toto asi příliš pravděpodobné není. Maximální hodnota daného koeficientu může být 2 (největší závislost: čtení je rovno kupování a půjčování), nejmenší 0 (čteme, ale knihy kupovat ani půjčovat si z veřejných knihoven nepotřebujeme). Index hladu po knihách se zmenšuje. Za šest let se jeho hodnota snížila téměř o třetinu. Vztah k nabývání (trhu) a čtení signalizuje, že naše potřeba novinek klesá, respektive že trh je příliš přesycený. Vztah ke knihovnám pak signalizuje, že klesá i potřeba obstarávat si knihy jako takové.

Potvrzení této přesycenosti knihami nacházíme i jinde. Ve dvou posledních výzkumech jsme se totiž respondentů ptali, jakým způsobem (kanálem) knihy nabývají (jako dárek, prostřednictvím knihoven blízkých a známých, nákupem, ve veřejné knihovně, volným stažením z internetu /pouze 2013/ a jinde). Snahou bylo zjistit, kolik ke každému z nás za rok v průměru „doproudí“ knih – nezávisle na důvodu a nezávisle na způsobu. Co se ukázalo? V roce 2010 to bylo v průměru 13,5 knih, o tři roky později 10,7 knih, tedy téměř o tři méně. Přitom v roce 2010 jsme respondentům nabídli o jeden nabývací kanál méně, konkrétně volné stažení na internetu, přičemž už tehdy bylo známo, že se tento kanál – zejména u mladých – těší nemalé pozornosti.

Počet nabytých knih (13,5) odpovídal v roce 2010 víceméně i počtu přečtených knih (13,7), v roce 2013 je průměrný počet přečtených knih 13,2, to znamená, že naše potřeba číst je o dvě a půl knihy (19 %) menší než potřeba knihy nabývat. Připomeňme ještě, že v roce 2010 byl nadto počet čtenářů o pět procent nižší než o tři roky později.

Dalším (nikoli však posledním) důkazem budiž i odpovědi těch, kdo knihy nekupují. Ptali jsme se na důvody, přičemž ve škále měli respondenti vedle jiných možností i tyto: „knihy nekupuji, protože na trhu je jich malý výběr“ a „knihy nekupuji, protože je jich příliš velký výběr“. Následující graf ukazuje poměr těchto dvou odpovědí.

Je tedy patrné, že důvod nadbytku je výrazně (téměř sedmkrát) větší než důvod nedostatku. Množství zahlcuje poptávku, jakkoli nutno dodat, že nejvýraznějším důvodem, který ti, kdo knihy nekupují, uvádějí, je jejich (vysoká) cena. Ta ale nehraje podstatnou roli pro ty, kdo knihy kupují.

Závěry

Představená pozorování a jejich letmé zasazení do kontextu snad již umožňují usoudit na to, že celková úroveň čtenářské kultury v České republice neklesá. Zdá se však, že se posiluje průměr a podprůměr, tedy že ubývá silného a pravidelného čtení. Zároveň se ukazuje, že se nacházíme v čase přebytků. Čteme, ale naše potřeba knihy nabývat, ať už koupí či půjčováním, se výrazně snižuje. „Moc“ knih z doby na přelomu 80. a 90. let se změnila v moc knih. Česká čtenářská kultura tak zažívá stav jisté regálizace.

 

1 Na začátku roku 2014 vyšel první výstup této linie: kniha Knihy a jejich lidé. Čtenářské životopisy, ed. J. Trávníček, Brno: Host, která se zaměřuje na 33 lidí „od knihy“: spisovatele, překladatele, editory, knihovníky, knihkupce, literární vědce a kritiky, propagátory.