Hlavní obsah stránky

ROZHOVOR s Mgr. Zlatou Houškovou: Lehce skeptická optimistka

V současném českém knihovnictví není moc osobností, které by byly tak známé jako donedávna vedoucí oddělení vzdělávání v Knihovnickém institutu Národní knihovny ČR. Vyjmenovat všechny akce, jichž byla Mgr. Zlata Houšková spiritus agens, by vydalo na několik stránek, nás spíše zajímalo, jaké je „odcházení“ z profese, která není pouze zaměstnáním, a jestli ji lze úplně opustit.

Odchod z Národní knihovny jste avizovala k poslednímu lednu, máte ho tedy za sebou. Jak se teď cítíte, ulevilo se vám? Nebo se vám dokonce už stýská?

Určitě se mi ještě nestýská a ani se mi úplně neulevilo. Odejít jsem chtěla původně dřív, ke konci prosince, ale kvůli tomu, že jsem vloni byla dva měsíce v pracovní neschopnosti, doháním letos – už tedy ne jako zaměstnanec – to, co je třeba dodělat. Doufala jsem, že dvouměsíční výpadek doženu dříve, ale úkoly mi nějak rostou pod ruka­ma, navíc musím leccos zlikvidovat, předat, uklidit… Ale koncem března se stěhuji, takže to je definitivní termín, kdy musím mít „hotovo“.

Víme, že odcházíte z Prahy na venkov, zajímá nás, jestli jste si už zjišťovala, jak je to tam s místní knihovnou?

Tuhle otázku dostávám velmi často s takovým tím tajným přesvědčením tazatelů, že chci místní knihovnu převzít do své péče, pracovat tam „na národa roli dědičné“. Všem sděluji: NE! Knihovna v obci je, resp. nedávno ještě byla, dokonce vím i kde, ale pracovat se tam nechystám. Myslím totiž, že nijak zvlášť neprospívá dobrým sousedským vztahům, když chytrá paní z Prahy začne starousedlíkům vysvětlovat, jak se má něco dělat správně a lépe než dosud. Nevylučuji ovšem, že k nějaké spolupráci by výhledově mohlo dojít, ale muselo by to být z rozhodnutí a výzvy stávající knihovnice.

Do úplně cizího prostředí ale nejdete, určité zázemí tam máte?

To je pravda, ve vesnici, kam se stěhuji, bydlí moje dcera s rodinou, takže jdu do prostředí relativně známého v tom smyslu, že potkávám lidi, zdravím je, některé z nich znám osobně a ve vesnici se orientuji.

A jak je vzdálená od nejbližšího města?

Položí-li tuto otázku Pražák, nevím přesně, co má na mysli. Takže od Hradce Králové je to 30 km a na druhou stranu od Pardubic také 30. Do obou krajských metropolí to tedy budu mít stejně daleko, můžu si vybírat. Kraj jsme ovšem Královéhradecký. Dvě nejbližší města, jež bude Pražák ještě jakž takž za města považovat, jsou Týniště nad Orlicí a Kostelec nad Orlicí (obě vzdálená tak tři až pět kilometrů). Ale to úplně nejbližší městečko jsou Častolovice. Je to přibližně dvoutisícové sídlo s relativně kompletní vybaveností, zatímco Čestice, kam se stěhuji, mají asi 500 obyvatel. Je to vesnice velmi aktivní sportovně, z evropských fondů postavili tělocvičnu, mají několik oddílů, tenisové kurty, hřiště na volejbal a házenou, dokonce i ubytovací sruby, využívané při různých turnajích. A to nemluvím o dobře upravené cyklostezce a splavné Orlici, která v lé­tě slouží vodákům. A na leccos jsem asi zapomněla. Taky máme dobrou hospodu! Takže nejdu do žádné divočiny.

Osobní rovinu jsme tedy probraly, teď by nás zajímalo, u čeho zůstáváte, na čem se budete i nadále podílet?

Opravdu se ještě chci v některých věcech nějakou dobu trochu angažovat. Zkusím to podle hrozících termínů: jako první musím dokončit probí­ha­jící ročník soutěže Kamarádka knihovna. Výsledky čtvrtého ročníku budou vyhlášeny 31. května v Městské knihovně v Praze. Souvisí s tím spousta práce; máme už shromážděna vysvědčení, statisticky jsme je zpracovali a pomalu je knihovnám vracíme, zpracovávají se dotazníky o činnosti knihoven.

Nakonec prověříme webové stránky knihoven a ty nejlepší postupně navštívíme. Letos je soutěž jiná v tom, že budou vyhlášeni vítězové jednotlivých velikostních kategorií a jedna z vítězných knihoven získá hlavní titul. Koketuji trochu s představou, že bych se na organizaci soutěže podílela dál, protože bude muset doznat určitých změn, o kterých se bavíme v Klubu dětských knihoven a změny mě vždycky lákaly. Děti, které mají každé dva roky hodnotit svou knihovnu, mají pocit, že už to vlastně jednou dělaly, takže při druhém či dokonce třetím hodnocení ztrácejí zájem. A přitom právě jejich vyjádření o knihovně je to nejzajímavější na celé soutěži. Rádi bychom soutěž zachovali, zvláště když firma 3M Česko, která je jejím generálním partnerem, ji chce dál podporovat. Jen bude třeba najít nějaký nový a zajímavý princip a na něm další ročníky soutěže postavit.

Další oblast, ve které bych ráda pracovala dlouhodobě, je Sekce služeb osobám se specifickými potřebami SKIP. Zveřejnili jsme už standardy pro čtyři skupiny osob se specifickými potřebami, zatím jsou to zdravotně handicapovaní, ale chystáme se i na standardy práce s dalšími skupinami znevýhodněných; letos se s největší pravděpodobností budeme zabývat jazykovými minoritami. Ke standardům se připravují metodiky, které bude možné využít jako pomůcky pro změnu služeb, dosažení standardu a získání certifikátu Handicap Friendly. Ráda bych se dožila toho, až začne probíhat vlastní certifikace. Chybí k tomu ještě několik kroků, věříme však, že to bude úspěšný projekt, v němž budeme spolupracovat s konkrétními (potenciálními) klienty se znevýhodněním a jejich organizacemi a že oni sami budou ověřovat, zda a jak knihovny standard naplňují.

Toto je část problematiky priority Rovný přístup ke službám knihoven v Koncepci rozvoje knihoven ČR na léta 2011–2015. Právě zmíněná sekce je hybnou silou pracovní skupiny zabývající se problematikou rovného přístupu v knihovnách. Práce v ní je neobyčejně naplňující – jednak se sešla skupina dělných lidí, kterou tato oblast opravdu zajímá a baví (z původních deseti členů se sekce rozrostla na dvojnásobek), a také má velký zájem v knihovnách v tomto směru věci měnit. Sekce je velmi aktivní, práce v ní je časo­vě náročná. K definitivnímu procesu certifikace nás čeká ještě hodně dlouhá cesta, ale při troše fantazie si dovedu představit, že by výsledky našeho snažení stály i za mezinárodní publikování.

Rovný přístup ke službám knihoven má samozřejmě hodně konotací, netýká se jen osob se specifickými potřebami, jednou z rozhodujících oblastí je rozvoj elektronických služeb, resp. služeb vzdáleným uživatelům apod. V tomto směru můj přínos nebude asi nijak zásadní. Ale budu se určitě zajímat o to, jak se knihovnická komunita věnuje rovnému přístupu k informacím pro uživatele z malých obcí. Budu mít velkou možnost srovnávat…

Kromě dvou výše uvedených věcí chci ještě stále trochu pracovat v Klubu dětských knihoven, byla jsem navržena do nového Výkonného výboru SKIP, určitě se budu účastnit aktivit východočeského regionu SKIP a – pokud to půjde – i pražského regionu, slíbila jsem také pomoci s letošním ročníkem Knihovny roku. Takže nudit se asi nebudu.

Pokud víme, podílíte se také na tvorbě Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací. Můžete tuto oblast našim čtenářům blíže vysvětlit a rozvést?

K tomu jsem se chtěla postupně dostat, protože to je oblast, ve které budu muset ještě nějakou dobu setrvat. Proč říkám „budu muset“ – ono se mi z různých důvodů přihodilo, že mě na konci loňského roku Sektorová rada pro kulturu zvolila předsedkyní po odcházejícím ing. Flíglovi z Ministerstva kultury ČR. Kolegové se prostě dohodli, že mám v sektorové radě nejdelší praxi, že knihovníci mají z resortu za sebou nejvíce zpracovaných typových pozic i profesních kvalifikací, a že jsem tudíž nejvhodnějším kandidátem. S velkým sebezapřením jsem tu funkci přijala, zatím podmíněně do konce letošního roku. Pak se uvidí, jak mi to jde a zda budu ještě nějakou dobu ve funkci pokračovat. Už teď ale hledám za sebe zástupce do sektorové rady!

Sektorová rada vznikla při Ministerstvu kultury ČR?

Ne, ne. Sektorové rady jsou nezávislá, zaměstnavateli organizovaná sdružení odborníků ze všech odvětví a sektorů, která společně monitorují trh práce a identifikují vývojové změny a trendy, vyměňují si informace o potřebách sektoru v oblasti rozvoje lidských zdrojů, analyzují profesní a kvalifikační potřeby, navrhují strukturu kvalifikací, vytvářejí hodnotící standardy atd., komunikují se vzdělávacími a státními institucemi a pracují samozřejmě na výše zmíněných projektech.

Za vznikem sektorových rad stojí Hospodářská komora, Svaz průmyslu a dopravy a další subjek­ty. Nejde o specificky český projekt, sektorové rady fungují i jinde v Evropě, například v Británii. Nejdříve vznikly sektorové rady v oblasti průmys­lu a dopravy, ale postupně se nabalovala další odvětví. V současné době je sektorových rad 29. Měly by být silou, která bude tlačit k některým krokům vzdělavatele, školství, ale taky stát a je­ho struktury. Souvisí to především s tím, že sko­ro žádný zaměstnavatel u nás není dnes spokojený se stavem současného školství, zejména s tím, že školy nedodávají absolventy, které potřebuje trh práce. Největší problémy jsou v profesích, pro které dříve připravovaly učňovské školy; dnes kvalifikované absolventy pro některé profese nepřipravuje nikdo.

Kultura má samozřejmě trochu jiné problémy. Například možností studovat knihovnictví je relativně dost, na druhé straně si zaměstnavatelé také stěžují, že školy nepřipravují takové absolventy, jaké by potřebovali (mimochodem velmi citelně, až kriticky klesá zájem o studium našeho oboru zejména na středoškolské, ale i vyšší odborné úrovni). Tím vším se tedy zabývají sektorové rady. Blíže se o nich dočtete na stránkách http://www.sektorove-rady.cz/.

Ta „naše“ – Sektorová rada pro kulturu má na starosti velmi širokou oblast: od tvůrců počítačových her přes artisty v cirkuse, pracovníky knihoven, muzeí, galerií až k výkonným umělcům, výtvarníkům, divadelníkům, pracovníkům rozhlasu a televize, uměleckým restaurátorům atd.

Děkujeme za upřesnění, a teď tedy k projektům Národní soustavy povolání a Národní soustavy kvalifikací…

Je důležité vědět, že jde o dva projekty, oba podpořené z evropských fondů. Projekt Národní soustava povolání II (NSP) skončil v roce 2012, očekává se otevření NSP III. Co to vlastně Národní soustava povolání je? Popisuje podrobně trh práce, postupně tedy všechny existující profese. Pro nás konkrétně všechny typové pozice knihovnické. Tedy to, „co má v každé konkrétní pozici znát a umět knihovník“ (odborné i obecné kom­petence a způsobilosti), doporučené a vhodné vzdělání, obvyklé pracovní podmínky a vykonávané činnosti apod. Hotové výstupy i pro knihovnické profese je možné si prohlédnout na webu www.nsp.cz, v oddílu Katalog povolání, sekce umění a kultura. S jedinou výjimkou (typová pozice „knihovník správce digitální knihovny“ je ve zpracování v roce 2013) je v NSP dokončena a publikována středoškolská úroveň knihovnických profesí, v menší míře jsou publikovány výstupy pro pozice s vyšším a vysokoškolským vzděláním.

Projekt Národní soustava kvalifikací 3 (NSK) pokračuje do roku 2015. NSK navazuje na zákon 179/2006 Sb., o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, který zrovnoprávňuje získávání kvalifikací různými cestami. Zákon prošel obecnou veřejností celkem bez povšimnutí, podle mě je však velmi důležitý. Říká totiž (zjednodušuji), že je možné získat kvalifikaci i jinou cestou než vzděláváním ve škole (např. samostudiem, formou mimoškolního vzdělávání atd.) a že je mož­né, aby tato kvalifikace byla uznána, certifikována. Kupříkladu člověk, který nemá vystudovanou knihovnickou školu a chce jít pracovat do knihovny na nějakou pozici, se může nechat vy­zkou­šet, zda opravdu splňuje všechny požadav­ky na tuto pozici podle Národní soustavy kvalifikací. Je-li odzkoušen způsobem, který je podrobně popsán právě v NSK, a prokáže, že požadované kompetence má, může získat certifikát, kterým doloží, že pro určitou profesi splňuje předepsané požadavky. Takový certifikát by měl být respektován zaměstnavatelem, a mohl by dotyčného například zvýhodnit před jinými zájemci.

Byť je práce na Národní soustavě kvalifikací ještě mnohem komplikovanější než prá­ce v NSP, věřím, že i tam se v dohledné době budě možné podívat na výstupy týkající se knihovnických kvalifikací. Byly zpracovány profesní kvalifikace pro celou středoškolskou úroveň opět s výše uvedenou výjimkou, tedy knihovník akvizitér, knihovník katalogizátor, knihovník v přímých služ­bách, referenční knihovník, knihovník v knihov­ně pro děti a knihovník správce fondů; v roce 2013 se pokračuje v pracích na profesních kvalifikacích pro pozice vyžadující vyšší odborné vzdělání.

Tak to se můžeme těšit na užitečné výstu­py…

Výsledek práce desetičlenné pracovní skupiny nevidím jenom ve vlastní realizaci zkoušek, ale také v tom, že má odborná veřejnost k dispozici podrobný kvalifikovaný popis toho, co má knihovník na konkrétní pozici umět; že je/bude k dispozici i jasný kvalifikační i hodnotící standard pro uznání těchto kompetencí (způsob, jak musí zkouška probíhat, jak se hodnotí, co musí splňovat zkoušející subjekt atd.). Je velmi náročné zpracovat vše tak, aby souhlasila pedagogická sféra garantovaná Národním ústavem pro vzdělávání, odborná veřejnost a další subjekty.

V mnoha ohledech je to zajímavá práce, protože si vlastně postupně ujasňujeme, jak rozdíl­ně pozice v různých typech a velikostech knihoven chápeme, jak rozdílné na ně máme nároky. Vše se ale musí uvést do souladu, aby to bylo akceptovatelné v malých knihovnách i v Národní knihovně, v městské knihovně i knihovně ústavu Akademie věd. Vše se musí důkladně popsat, což je obtížné, ale zajímavé, protože se často do­stáváme až ke kořenům profese, zároveň však terminologie a stylistika musí odpovídat systémovým požadavkům, musí navazovat na mezinárodní konvence atd. Jak jsem řekla, je to velmi náročné, ale výsledek by měl být užitečný jak pro zájemce o práci, pro zaměstnavatele, tak také pro zaměstnance nebo vzdělavatele.

Profesní kvalifikace se zpracovávají postupně, jsou jich již možná tisíce pro celý pracovní trh a některé se samozřejmě už i zkouší. Primárně samozřejmě ty, kde je zkouška předepsána legislativou, například kvalifikace typu strážný, profese v gastronomii a další. Zkoušek už proběhlo několik desítek tisíc. Snad se v budoucnu počet zvýší i o ty knihovnické.

Pro nás bylo výhodné propojit účast v těchto projektech s prací na naplňování Koncepce rozvoje knihoven (priorita 20 Lidské zdroje), protože o mnoha věcech se již dlouho uvažovalo a diskutovalo. Oba projekty dodaly těmto snahám ofi­ciální zastřešení a obecnou platnost.

Takže desetičlenná skupina velmi intenzivně pracuje a výsledky její práce je/vbrzku bude možné vidět. U téhle práce bych také ráda zůstala, než ji dotáhneme alespoň do určité fáze. Víc o Národní soustavě kvalifikací si zájemci mohou přečíst na http://www.narodni-kvalifikace.cz/.

Požadavky na určité pozice jsou jedna věc, ale je to provázáno i s kvalifikačními stupni? Tedy s odměňováním za určitou práci?

S kvalifikačními stupni určitě. My jsme od začát­ku 90. let, kdy vznikl integrovaný systém typo­vých pozic, měli tři povolání: knihovník, samostat­ný knihovník a knihovník specialista. To zá­­roveň zrcadlilo požadavky na vzdělání – středoškolák, vyšší odborné, bakalářské a magisterské vzdělání v oboru. Tohle rozdělení se drží stále. Pokud jde o konkrétní platové zařazení, to je jiná věc. Já osobně věřím nebo doufám, že návaznost bude, protože jedním z požadavků, který naše sektorová rada avizuje od začátku, je, aby Národní soustava povolání a Národní soustava kvalifikací měly odraz v Katalogu prací a v platových třídách. Snad se to tedy podaří, byť jde určitě o běh na dlouhou trať.

Kdo bude v knihovnickém oboru pověřen vydáváním certifikátů?

To je velmi důležitá otázka. Budou to takzvané autorizované osoby; ty budou zkoušet a budou mít pravomoc vystavovat certifikáty. Předpokládáme, že těmito autorizovanými osobami budou oborové školy (např. ÚISK, KISK), velké knihovny, jako je NK, NTK, krajské knihovny, ale mohou to být například i soukromé osoby. Samozřejmě každý takový subjekt musí o udělení autorizace požádat.

Autorizujícím orgánem, tedy tím, kdo rozhod­ne, komu autorizaci udělit, bude pro náš obor Ministerstvo kultury. Rozhodovat bude na základě toho, zda žadatel o autorizaci splňuje podmínky, které jsou definovány v NSK. Je tam například uvedeno, jaké musí mít autorizovaná osoba materiální vybavení ke zkoušce, jak musí být kvalifikovaný zkoušející atd.

Důležité je asi připomenout, že za zkoušku by se mělo platit; zatím se uvažuje, že by poplatek neměl překročit 2000 Kč.

Vy jste byla u prvního průzkumu mzdové a věkové vzdělanostní struktury v knihovnách, který proběhl v roce 1998. Můžete alespoň struč­ně zmínit výsledky toho nejnovějšího z loň­ského roku? Podrobněji bychom se tomu tématu věnovali v samostatném článku v některém z příštích čísel Čtenáře.

Ano, byla jsem spoluautorkou průzkumů z roku 1998 i z roku 2003/2004. Dokonce jsem se už podílela na obdobném výzkumu v osmdesátých letech minulého století (to zní hrozně!). V loňském roce jsme se hodně potýkali s chybami v dotaznících, zejména v kolonkách týkajících se platů, takže se mnohem déle „čistilo“, mnohem déle se některé věci dohledávaly, dopočítávaly. Navíc publikování výsledků zdržel i můj dlouhodobější zdravotní výpadek. Proto budou publikovány s určitým zpožděním. Před měsícem se zdálo, že už je vše hotovo, ale ještě jsme objevili nějaké nesrovnalosti, kvůli nimž bylo nutné předělat část interpretací. Teď je text konečně u závěrečných korektur, má zatím přibližně 60 stránek bez příloh; předpokládám, že v krátké době bude vydán. Jde o obsáhlý materiál, který nebude chtít číst každý, ale určitě bude přínosné udělat z něj výtah nejzajímavějších momentů.

Pro mě je třeba zajímavé, že se snižuje feminizace českého knihovnictví. Stále sice ženy drtivě převažují, ale právě v časové řadě od prvního ke třetímu průzkumu je vidět, že teď pracuje v knihovnách 12 % mužů, zatímco podle prvního průzkumu to bylo jen 7 %. Nelze si nevšimnout stárnutí knihovníků, které naopak dramaticky postupuje. V průzkumu za roky 2003–2004 byla nejsilnější skupina mezi 30 až 50 lety, teď je to mezi 40 až 60 lety a posiluje skupina nad 60 let. Také je zajímavé, že se zvyšuje věrnost instituci (setrvávání déle než 10 let), což samozřejmě mů­že být i odrazem situace na trhu práce. Knihovníci jsou také stále vzdělanější, posiluje vyšší a vysokoškolské vzdělání. Zřetelný je nárůst kvalifikací v oblasti informačních technologií, byť spokojeni být určitě nemůžeme. Například je jen malý posun v kompetencích v oblasti rešeršních činností a kompetencí v oblasti práce s databázemi, i když právě to je podstata knihovnické práce. U všech otázek bohužel nelze sledovat trendy, protože vzorky respondentů nejsou totožné (v některých kategoriích odpovědělo tentokrát významně více, nebo naopak významně méně knihoven) a to brání jednoznačné extrapolaci. Ale některé trendy stanovit lze. V každém případě jde o průzkum zajímavý a přimlouvám se za to, aby se knihovny takovýchto průzkumů účastnily. Znát dobře situaci v oboru je velkým přínosem pro legislativu, dotační programy, vyjednávání se zřizovateli či státními orgány, ale i v mnoha dalších oblastech.

Nakonec jsme se chtěly zeptat, jaká je Zlata Houšková čtenářka? Ale po tom, co jsme vyslechly, není jisté, jestli to nebude vnímáno jako provokace…

Zlata Houšková jako čtenářka je lempl! Dělá si poznámky, co všechno si přečte, a pak propadá depresi, že to nemůže splnit. Proto se ostatně také těším do důchodu, aby se mé skóre zlepšilo. Každý březen však nastává doba, kdy jsem čtenářka velmi pilná. Můžete mne potkat, jak chodím (stejně jako kdysi) s otevřenou knihou a brýlemi na nose (to kdysi nebylo nutné) po ulici, čtu a nevnímám okolí. Je to životu nebezpečné a nevy­zývám k následování! Čtu v hromadných dopravních prostředcích, čtu v obědních pauzách, čtu doma a nevnímám rodinu. Jsem totiž členem kolegia Magnesie Litery a chci být co nejpoctivější hlasující. Proto jsem si už před lety dala závazek, že všechny knihy, které poroty nominují do užší­ho výběru, přečtu, v případě naučné literatury alespoň velmi svědomitě prolistuji, abych za sebe mohla odpovědně hlasovat. Z toho tedy plyne, že na přelomu března a dubna přečtu víc než 16 knih, a řadím se tedy mezi „čtenáře vášnivé“, z čehož by měl určitě radost profesor Trávníček.

Mimochodem, dělal prof. Trávníček vaši čtenářskou biografii?

Nedělal. Primárně se totiž měly zpracovávat biografie lidí ještě starších, než jsem já. Jak generace odcházejí a s nimi i jejich poznatky a zážitky, je nejdůležitější zachytit právě tyto zkušenosti, tyto biografie. Vždyť jak dlouho bude možné zpovídat dnes pětadevadesátiletého čtenáře? A ti o deset let mladší už četli ve zcela jiné době, za jiných podmínek… Nicméně projekt mě tak zaujal, že jsem chtěla být jeho součástí i jako tazatel. Absolvovala jsem instruktáž, začala jsem s prvními dvěma biografiemi. Když se mi však neobratnou manipulací s nahrávací technikou podařilo obě nahrávky smazat, pochopila jsem, kde je moje místo. Svou čtenářskou biografii jsem sepisovat začala, tak ve dvou třetinách jsem najednou neměla čas a biografie už třetí rok čeká na dokončení. Určitě se k němu dostanu a je to jedna z věcí, na které se nejvíc těším! Projekt čtenářských biografií mě opravdu nadchl, hovořila jsem o něm často v knihovnách, které by ho mohly aplikovat ve svém regionu, ptát se lidí, co, kdy a jak četli, zveřejňovat po dohodě jejich čtenářské zážitky… Připadá mi to velmi zajímavé i proto, že s lidmi odchází paměť, a teď, v době nestabilních médií, kdy to, co platilo včera, dnes neplatí, by se vzpomínky měly zaznamenávat. Abychom věděli, co a jak (asi) bylo…

A teď opravdu úplně na závěr – jak se díváte na budoucnost českého knihovnictví?

Dovolím si citovat dr. Řeháka, ředitele Městské knihovny v Praze, který říká, že jsou dva druhy knihoven: ty, které se změní, a ty, které zaniknou. Myslím si, že je to přesná diagnostika současného knihovnictví. Ty dvě kategorie opravdu existují a propast mezi nimi se zvětšuje. Jsou u nás místa, kde knihovny bojují o své místo na slunci, otevírají se veřejnosti stále víc, reagují na její požadavky, rozšiřují a prohlubují své služby, zřizovatelé i obyvatelé je znají a uznávají, žádná událost v obci se bez nich neobejde. A jsou jiná, kde knihovnu ani nenajdete, ovšem ne proto, že by tam nebyla. Jen o ní nikdo jaksi neví… Dělávala jsem si léta takový test. Od nádraží či stanice autobusu jsem se každých padesát metrů ptala kolemjdoucích, kde je knihovna. Bylo to zajímavé a zjištění vždycky korelovala s tím, jaká dotyčná knihovna opravdu byla.

Změna by měla spočívat ve větší vstřícnosti a otevřenosti, širší nabídce a větší kvalitě služeb, smysluplnějším využití technologií, větším sepětí s životem obce, v odstraňování bariér pro některé skupiny lidí, v lepší sebeprezentaci…

Fascinuje mě třeba provozní doba některých knihoven. V pět odpoledne už mají zavřeno. Kdy k nim může přijít pracující uživatel? Nikdy! Takhle by to přece nemělo být! My jsme přesně ta služba, která by se měla nejvíc rozvinout v okamžiku, kdy lidé končí v práci a mohou vyrazit za zájmy, koníčky, trávením volného času – do knihovny. Žijeme v zajetí pohodlných stereotypů, nikdo nás k ničemu nenutí, lidé si nestěžují, nikam nepíší, jenom do knihovny prostě nechodí… Jenže zbytné instituce jsou prostě… zbytné. Deklamace o důležitosti to opravdu nezmění. Někdy/někde mám pocit, že si to neuvědomujeme.

Velkým nebezpečím pro knihovny je neochota ke spolupráci, případně nezájem o ni, ztráta potřeby sounáležitosti s oborovou komunitou. Ješ­tě před čtyřmi pěti lety jsem jako pracovnice centrálního metodického pracoviště a funkcionářka SKIP osobně znala všechny ředitele bývalých okresních a dalších větších knihoven; scházeli jsme se více či méně pravidelně, něco jsme společně vytvářeli, diskutovali. Dnes to neplatí. Ros­te počet těch, jejichž obličeje si nevybavím (nejde samozřejmě o mne, mluvím i za kolegy z Knihovnického institutu NK i za funkcionáře SKIP), kteří se neúčastní společných akcí a jednání, nevstupují do společných diskusí, nevyjadřují se ke společným problémům. Jistě, nejdůležitější je komunikovat se zřizovatelem, ten zajišťuje existenci knihovny. Mnohdy je však třeba posílit hlas komunity, jde-li o principiální věci pro obor. Negativní dopady na něj mají negativní dopad na každou jednotlivou knihovnu, i když si to neuvědomuje nebo když ten dopad není okamžitý. Ti, kteří si myslí, že vystačí s partnery v místě, se často ozývají až v případech horších časů či nevratných průšvihů. Pak teprve „objeví“, že existuje profesní komora, zaměstnavatelská organizace, tedy SKIP, odborná poradenská a konzultační centra – krajské knihovny, Národní knihovna, pak se začnou pídit po informacích.

Jsou tady také potenciální partneři, například komerční sféra, která má zájem s knihovnami spolupracovat. Když tito lidé přijdou s nabídkami, chtějí ovšem jednat s jedním subjektem, který zastřeší celou knihovnickou obec. Například čas­to oslovovaný SKIP mnohdy takovou garanci nemůže dát, protože spousta knihoven „společně nehraje“. Všichni na obecné úrovni víme, že „v jednotě je síla“. Když pak ale o nějakou jednotu jde, je slyšet: „my počkáme, až jak to dopadne“ nebo ještě hůř „co je mi do toho, to se mě netýká, ať to vyřeší někdo jiný…“.

Tady vidím například velké rezervy knihoven pověřených regionálními funkcemi. Pověřené knihovny by si měly být vědomy, jak je spolupráce důležitá, měly by myšlenky této spolupráce přenášet níž. Ale my víme, že často nepřenášejí ani základní informace, natož, aby někoho přesvědčovaly...

Zmíním jako příklad jeden konkrétní projekt – projekt Ptejte se knihovny. Tak exkluzivní služba, kterou mohou knihovny nabízet svým čtenářům a dobře se jí prezentovat (a to i ty menší a s malým množstvím vynaložené námahy)! V rámci vzájemné spolupráce jsme přece schopni odpovědět opravdu téměř na cokoli. A podívejme se na počet zapojených knihoven – lehce nad 70. Vůbec nechápu proč… Dovolím si ještě jednou citovat, tentokrát svého nejoblíbenějšího kolegu dr. Víta Richtera: „Spolupráce je nejtěžší knihovnická disciplína!“

Ale abych nekončila pesimisticky: jsem optimis­ta a věřím, že knihovnictví si respektovanou pozici udrží/dobude. A s trochou lehké skepse: když se bude více jeho příslušníků společně více snažit. To přeji nejen nám všem, ale hlavně našim uživatelům.

Děkujeme za rozhovor.

LENKA ŠIMKOVÁ, OLGA VAŠKOVÁ

Foto archiv Z. H.