Hlavní obsah stránky

LIDÉ KOLEM ČTENÁŘE: Jiří Mika: V různých rolích

Vydavatel: 2012–2017

Předseda redakční rady: 2012–2017; člen redakční rady: 2007–2012

Pravidelný přispěvatel: 1996–současnost

Své první intenzivnější setkání s časopisem Čtenář jsem učinil na počátku devadesátých let 20. století, kdy jsem jej jako bibliograf Ústavu pro českou literaturu (ÚČL) excerpoval. Bylo to tedy vlastně setkávání, protože jsem jej bral do ruky pravidelně každý měsíc zhruba od roku 1991 do začátku roku 1997, kdy jsem na této pozici působil, a vzpomínám-li si dobře, bylo to setkávání příjemné. Jednou z rubrik, či spíše přílohou byla tehdy Kartotéka spisovatelů, do které přispívali literární vědci jako Aleš Haman, Vladimír Novotný nebo Blanka Svatbová, o literatuře a knižní kultuře psali ale také třeba tehdejší ředitel lounské knihovny Ivo Markvart, bibliograf Boris Mědílek či publicista širokého zaměření Bohumil Tesařík. Každý ročník Čtenáře obohatil v té době Českou literární bibliografii o 50–70 záznamů.

Navzdory svému názvu není časopis Čtenář určen primárně čtenářské obci ani reflexi literatury nebo nakladatelské produkce, nýbrž těm, kdo pro čtenáře pracují jaksi z druhé strany pultu, totiž knihovníkům. Říkáme, že je platformou, na níž mohou knihovníci sdílet své zkušenosti, tvrdíme, že je místem, kde se uchovává historie jejich oboru, a vyzýváme je, aby v něm publikovali, aby se stal prostředkem k jejich odborné prezentaci. Nabízet prostor k publikování autorům z řad knihovníků a zachycovat historii oboru knihovnictví a informační vědy, či prozaičtěji dění v knihovnách, jsou dvě strany téže mince. Dovolím si to ilustrovat opět na jedné osobní vzpomínce.

Svůj první odborně zaměřený článek jsem publikoval v roce 1996 právě na stránkách Čtenáře. Působil jsem tehdy ještě v ÚČL, kde jsme bibliografické záznamy ukládali do databáze vytvořené v systému CDS/ISIS. Jednalo se o jednoduchý, v té době už překonaný software, který měl však stále některé zajímavé vlastnosti – distribuovalo jej téměř zdarma UNESCO, měl výkonné nástroje pro vyhledávání a formátování dat a byl vybaven programovacím jazykem Pascal, v němž se dalo ledacos dodatečně vytvořit. Nicméně pro běžného uživatele byl poněkud nepohodlný a mne tehdy napadlo, že by jej bylo možné kombinovat s programovým produktem jedné pražské firmy zvaným SuperText, jenž se používal pro tvorbu hypertextových dokumentů. O tom jsem se tedy ve svém tehdejším příspěvku rozepsal. Dneska už vím, že to bylo celé poněkud naivní, ale pro mne osobně mělo význam, že jsem mohl svůj text zveřejnit (a že se vlastně stal začátkem mého příležitostného odborného publikování), a pro ostatní to může být z dnešního pohledu malý, a třeba i úsměvný doklad toho, s čím jsme se v polovině devadesátých let potýkali ve snaze automatizovat knihovnické a bibliografické procesy. Proto jsem vděčný, že mi tehdy redakce Čtenáře můj článek neodmítla.

Další text jsem publikoval ve Čtenáři až v roce 1998. To už jsem pracoval ve Státní vědecké knihovně v Kladně a vzpomínám si, že mě tehdejší šéfredaktorka Hana Jirková pobízela, jen abych se nebál a zásobil je dalšími příspěvky. A tak jsem je zásobil v tom roce ještě třikrát.

V té době jsem vnímal, že je kladenská knihovna vydavatelem Čtenáře, ale turbulence, které časopis a s ním i knihovna zažívaly (podrobně se o nich zmiňuje Hana Jirkalová v letošním prvním čísle na s. 6–7), jsem si příliš neuvědomoval. Blíže jsem se s prací redakce seznámil, až když jsem se v roce 2007 stal členem redakční rady, a pak ještě důvěrněji, když se redakce v roce 2011 přestěhovala z Prahy do sídla Středočeské vědecké knihovny v Kladně. Na jednání redakční rady jsme sice dál dojížděli do Národní knihovny – a dlužno přiznat, že to byly inspirativní výjezdy, protože od probírání obsahu časopisu jsme často dospěli k debatám na nejširší knihovnická témata –, redakce se však poměrně rychle zabydlela v Kladně a podle možností se zapojovala i do činnosti „mateřské“ knihovny.

Věřím, že přesun redakce z Prahy do Kladna se nijak neprojevil na zaměření časopisu na všechny typy knihoven v celé České republice, že se jedná vskutku o měsíčník celostátní. Středočeská knihovna mu kromě finančního zajištění (doplněného dotací z programu K21, za niž patří dík Ministerstvu kultury) poskytuje potřebné zázemí, ale samotná koncepce časopisu byla vždy plně v rukách redaktorů a redakční rady. Přesto jsem jako ředitel knihovny vítal, když se vzájemná vazba mezi časopisem a knihovnou projevovala nejen po stránce materiální, ale i po té odborné.

Když jsme se například v knihovně snažili více věnovat marketingu a vytvářeli jsme pracovní pozici PR, obdobné téma zaznívalo také na stránkách Čtenáře. Měla k němu blízko i tehdejší šéfredaktorka Lenka Šimková, která nám v této snaze pomáhala a úzce pak spolupracovala s nově přijatou pracovnicí pro vztahy s veřejností Lenkou Bělohradskou. A snad to bylo užitečné i pro ni, neboť to, o čem publikovala v časopise, si mohla hned ověřit v praxi na svém pracovišti. Obě zmíněné kolegyně spolu připravily mimo jiné v roce 2013, kdy si Středočeská vědecká knihovna připomínala dvacáté výročí svého působení v roli vydavatele časopisu, výstavu v Malé galerii knihovny nazvanou Každému knihovníkovi jeho č(Č)tenáře. Soužití knihovny a časopisu pokračuje v tomto duchu i nyní – výstava k 70 letům Čtenáře proběhla na témže místě právě v uplynulých dnech a připravili ji součastní redaktoři Jaroslav Císař a Pavla Vlková s grafičkou Kateřinou Bobkovou a s kolegyní z knihovny Jitkou Hruškovou.

Svým odchodem do důchodu na začátku letošního roku se dostávám zas do nové pozice ve vztahu ke Čtenáři. Těším se, že po roli bibliografa, přispěvatele, člena redakční rady a zástupce vydavatele na něj budu pohlížet především jako čtenář. Asi pořád zůstanu v nitru knihovníkem, a tak budu zvědavý, jak se na jeho stránkách bude zrcadlit vývoj tohoto oboru. Aby tomu tak skutečně bylo, aby se v časopise usazovaly i ty nejnovější vrstvy knihovnické historie, je potřeba, aby se knihovníci – řečeno slovy někdejší šéfredaktorky Hany Jirkalové – nebáli a zásobili redakci svými příspěvky.