Hlavní obsah stránky

ZUZANA HELINSKY ODPOVÍDÁ (NEJEN) ZE ŠVÉDSKA

Dotaz: Objevují se ve Švédsku nové tendence v oblasti řízení knihoven?

Odpověď:Psala jsem již o neortodoxní knihovně Dieselverkstad, v Nacka ve Stockholmu, která byla zpočátku řízena sdružením zaměstnanců a potom jako akciová společnost. Po zveřejnění vyhodnocení její činnosti se rozvinula snad největší debata o organizaci knihovnictví a vlastnictví knihoven ve Švédsku. Diskuse pojednává o větším podílu obchodního a podnikatelského myšlení v knihovnách a naopak o větším podílu kultury ve světě obchodu a podnikání. Je to velmi zajímavé téma a diskuse je živá, ožehavá a na Švédsko místy hodně ostrá. My si totiž velmi zakládáme na tom, že se vždycky na všem dohodneme, ať to stojí, co to stojí. Tentokrát se ale dohodnout nemůžeme. Jistě jste už uhodli, že jsou to politici, kteří se nyní ve Švédsku zaměřují na možnosti privatizace, na rozdíl od mnoha zaměstnanců knihoven a kulturních žurnalistů, kteří jsou z různých důvodů proti skloubení byznysu a kultury.

Knihovna v Nacka uvádí na svých webových stránkách různé průzkumy, které ovšem zase jejich odpůrci odmítají. Ve srovnání s městskými a obecními knihovnami mluví statistika ve prospěch sdružení zaměstnanců či akciových společností. Od roku 2005 se stále zvyšuje počet návštěvníků a knihovna má delší a delší otevírací dobu, podle některých měření dokonce o více než sto procent. Také dostupnost knih vzrostla a zaměstnanci vnímají sami sebe jako svobodnější a jejich přístup ke knihovnické práci i kultuře se také změnil. Politici tedy tento model a také všechny statistiky, které takový vývoj podporují, vítají.

Podstatná čast knihovnického Švédska, které léta stále vzrůstalo a kvetlo, se ovšem bouří a uvádí mnoho argumentů proti. Protože i u nás se v posledních letech racionalizuje jak počet zaměstnanců v knihovnách, tak dotace na knihovní fondy, vidí mnoho knihovníků tento vývoj jako velice nebezpečný a nevěří příliš na statistiky, které považuje za jednostranné. Řekla bych, že odpůrci jsou většinou knihovníci, kteří zažili „staré dobré časy“, a nebezpečí vidí v komercializaci knihoven, což není jistě zanedbatelné. Objevují se obavy z obchodního přístupu k zaměstnancům, že řídit knihovnu nebo v ní pracovat může kdokoliv.

Odpůrci myšlenky privatizace knihoven tvrdí, že knihovny si musí hlídat své poslání ve smyslu shromažďování, uchovávání a zpřístupňování tištěné literatury i digitálních médií a vykonávání informační, kulturní a vzdělávací činnosti. Je ovšem těžké fungovat jako místo spontánního setkávání členů určité komunity, jako místo pro příslušníky všech generací s různou úrovní vzdělání či sociálního postavení, lidí s odlišnými potřebami, očekáváním a záměry, pokud je správa knihovny motivována jen komerčními zájmy. Například příslušníci různých kultur nebo lidé s nejrůznějšími handicapy by měli najít v knihovně možnost rozvíjet své schopnosti bez komerčních aspektů.

Při tom všem máme ale ekonomická omezení, která je nutné dodržovat, a myslím, že „staré dobré časy“ s vysokými rozpočty, dotacemi a granty v podstatě na cokoli se už nikdy nevrátí. Já tedy možnost určité spolupráce s komerčními aktéry vidím, a zároveň i možnosti efektivního měření naší hodnoty, a nevidím rozpor v používání ekonomických vzorců a teorií - ovšem přizpůsobených k naší činnosti. Například využívání výpočtu o návratnosti investic, o kterém jsem psala v listopadu minulého roku. Knihovna je pro město, univerzitu nebo podnik samozřejmě investice. Myslím si proto také, že neškodí dívat se na naši činnost i očima našich vlastníků a zřizovatelů, sice ne vše naprosto slepě přizpůsobovat, ale vzít na zřetel jejich pohledy a přání, a podle toho vyvíjet činnost knihovny. To nejtěžší, myslím, je zjistit, co přesně od nás zřizovatelé chtějí a očekávají. Dobrý nápad měla například knihovna Chalmerské univerzity v Göteborgu, která uzavřela se svými zřizovateli konkrétní smlouvu o jejich potřebách, s možností ji společně revidovat a doplňovat.

Nemůžeme se tedy distancovat od ekonomického myšlení, ale je nutno udržet a hlídat si naše hodnoty, být však vždy zároveň připraveni na ospravedlňování vlastní existence a mít k tomu po ruce dobré a pádné, a proč ne i komerční, argumenty.