Dotaz: Co znamená pojem „equalities monitoring“ v britských veřejných knihovnách?

Odpověď: Veřejné knihovny v Británii spadají pod místní správu. Aby byla zaručena rovnost služeb pro všechny občany, státní a místní správy zavádějí poslední dobou výzkum osobních informací, které jsou velmi detailní - o rasovém původu, náboženství atd. Protože záznamy osobních informací spadají pod zákon o osobních údajích (Data Protection Act 1998), na dotaznících projektu „equalities monitoring“ se zdůrazňuje, že data budou pokládána za důvěrná a budou použita pouze pro statistické účely.

Britská společnost tradičně uznává právo na soukromí. Příliš osobní otázky, třeba na přihlášce do knihovny, pokládá veřejnost za nevhodné. Jednotlivé profese, včetně knihovníků, se tradičně řídily nepsaným pravidlem, že mohou vyžadovat osobní informace jenom tehdy, pokud jsou nutné k vykonávání profesních úkonů. V knihovnách je například potřeba znát jméno a adresu čtenáře, zda jde o dospělého či dítě a které knihy má vypůjčené.

Přes všechno ujišťování o ochraně osobních údajů jsou otázky v rámci projektu „equalities monitoring“ čtenářům „proti srsti“ a vyvolávají obavu, že by mohly být zneužity. K čemu potřebuje knihovna znát jejich náboženství, rasový původ nebo sexuální orientaci? Někteří lidé se proto raději do knihovny nepřihlásí a nebudou ji využívat.

Tento nový způsob zapisování čtenářů způsobil v poslední době rozruch v Islingtonské veřejné knihov­ně (Holehouse M. & Ross T. Depressed or transgender? What libraries want to know about new readers. The Daily Telegraph, 27/8/2011).

Použití takzvaného „equalities monitoring“ v knihovně je kritizováno z několika důvodů. Otázky o ná­bo­ženství a rasovém původu mohou polekat čtenáře, jehož předkové našli v Británii útočiště. Otázky o zdravotních problémech (HIV, schizofrenie, cukrovka, rakovina, změna pohlaví) nebo životním stylu (kočovník) jsou považovány za neoprávněné zásahy do soukromí. „Equalities monitoring“ se zdůvodňuje tím, že informace pomohou zlepšit služby pro veřejnost. Pochybuji, že by v knihovnictví mohly být užitečné, až na informace o jazyku četby, na který se ale většina dotazníků neptá.

Jak se liší četba kočovníků, transvestitů, provdaných a neprovdaných žen, hluchých, schizofreniků a lesbiček? Jsou to absurdní otázky. Každý čtenář je unikátní a má své čtenářské potřeby. Dobrý knihovník se snaží porozumět každému uživateli a získat si jeho důvěru. Zmíněné dotazníky mu k tomu nedopomohou.

Dotazníky tohoto druhu se většinou používají při hodnocení žádostí o místa. Knihovnická asociace CILIP jich použila k analýze členské základny. Zjistila, že ve srovnání s celonárodním vzorkem členové CILIP stárnou, je zde méně mužů, členů etnických menšin a tělesně postižených (www.cilip.org.uk). Pokud si pamatuji, v knihovnictví bylo vždy málo mužů. Není to otázka sociální spravedlnosti, ale mimo jiné také výše platu, který knihovny nabízejí. Počet tělesně postižených se liší v různých historických obdobích. Vzpomínám si, jak v letech po válce bylo v knihovně více invalidů než dnes. Jeden kolega kulhal, jiný trpěl psychickým stresem, jeden se jako diabetický námořník plavil v murmaňských konvojích. Členů etnických menšin v knihovnách přibývá. Před časem jsem navštívila seminář asociace jihoasijských knihovníků v Británii, kteří slavili 30 let své činnosti. Setkala jsem se tam se svými studentkami a novými generacemi, které se od nich učily. Mužů bylo mezi nimi málo, ale v tom se nijak neliší od celonárodního vzorku.