Hlavní obsah stránky

JAK NA TO: Zákoník je také kniha

Komerční využití služeb knihoven

KATEŘINA SLUŠNÁ, advokátka > COUNSEL, Koutná&Slušná, advokátní kancelář v.o.s.

V dnešním příspěvku se společně zamyslíme nad legálností komerčního využívání služeb knihoven. Úvodem si dovolím předeslat, že následující rozbor se nevztahuje na knihovny provozované na základě živnostenského oprávnění, které jsou kompetentní stanovit si podmínky odchylně. Další text se tedy týká knihoven, jejichž provozovatelé poskytují veřejné knihovnické a informační služby v souladu se zákonem č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb, knihovním zákonem v platném znění.

Jako klíčový pojem knihovní zákon definuje veřejnou knihovnu. Vymezuje ji jako instituci poskytující veřejné knihovnické a informační služby ve stanoveném rozsahu, zajišťující všem bez rozdílu rovný přístup k veřejným knihovnickým a informačním službám a vedenou v evidenci veřejných knihoven.

V § 4 pak stanoví, co jsou veřejné knihovnické a informační služby a za jakých podmínek a komu musí tyto služby provozovatelé knihoven poskytovat.

Pro lepší přehlednost uvádím, že veřejné knihovnické a informační služby zákon specifikuje jako zpřístupňování knihovních dokumentů z knihovního fondu knihovny nebo prostřednictvím meziknihovních služeb z fondu jiné knihovny, poskytování ústních bibliografických, referenčních a faktografických informací a rešerší, zprostředkování informací z vnějších informačních zdrojů, zejména informací ze státní správy a samosprávy a umožnění přístupu k informacím na internetu, ke kterým má knihovna bezplatný přístup. Tyto služby je provozovatel knihovny povinen poskytovat bezplatně, s výjimkou zpřístupňování dokumentů, které mají povahu rozmnoženin zvukového či zvukově obrazového záznamu, zpřístupňování knihovních dokumentů z fondů jiných knihoven zprostředkováním jejich rozmnoženin v rámci meziknihovních reprografických služeb a v rámci mezinárodních meziknihovních služeb.

Provozovatel knihovny je oprávněn poskytovat také další služby spočívající zejména v umožnění přístupu k placeným informacím na internetu, v kulturní, výchovné a vzdělávací činnosti, ve vydávání tematických publikací, v poskytování reprografických služeb a v poskytování písemných bibliografických, referenčních a faktografických informací a rešerší.

Provozovatel knihovny může za poskytování knihovnických a informačních služeb, které není povinen poskytovat bezplatně, požadovat úhradu skutečně vynaložených nákladů. Dále je oprávněn požadovat úhradu nákladů vynaložených na administrativní úkony spojené s evidencí uživatelů knihovny. Podrobnosti poskytování knihovnických a informačních služeb by měly být uvedeny v knihovním řádu, který za tímto účelem provozovatel knihovny vydává.

V tomto místě jsme se tedy seznámili s tím, co všechno je považováno za knihovní a informační služby a za které z nich je provozovatel oprávněn požadovat úplatu a kde se mohou uživatelé knihoven s podmínkami poskytování těchto služeb seznámit, resp. kde jsou přesně stanoveny.

Odpověď na otázku, zda je legální (a subsidiárně etické) využívání výše popsaných služeb komerčními subjekty, ať již fyzickými osobami - podnikateli nebo právnickými osobami založenými za účelem generování hospodářského zisku, nalezneme v § 4 odst. 6 citovaného zákona, který uvádí, že provozovatel knihovny je povinen zajistit rovný přístup všem k veřejným knihovnickým a informačním službám a dalším službám poskytovaným knihovnou. Provozovateli veřejné knihovny se tedy ukládá povinnost zajistit všem bez rozdílu rovný přístup k veřejným knihovnickým a informačním službám a dalším službám poskytovaným veřejnou knihovnou. Tento požadavek ale současně nevylučuje možné preference určitých skupin uživatelů v konkrétní veřejné knihovně. Jako příklad je možno uvést rozdílné délky výpůjční lhůty, dané zaměřením veřejné knihovny (např. vysokoškolské knihovny).

Realizace práva na svobodný a rovný přístup k informacím byla ostatně jedním z východisek předkládaného návrhu současného knihovního zákona, který, jak uvádí důvodová zpráva k jeho návrhu, explicitně předpokládal zajištění rovného přístupu všech k informacím zprostředkovaným veřejnými knihovnami (splnění této podmínky je nezbytným znakem, který musí veřejná knihovna ve smyslu navrhovaného zákona splňovat a je jím také podmíněno zařazení do evidence veřejných knihoven). Tím také mimo jiné konkretizuje čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Princip rovného přístupu k informacím byl pak v zákoně dále posílen skutečností, že vybrané veřejné knihovnické a informační služby jsou poskytovány zdarma, aby bylo vyloučeno limitování jejich dostupnosti.

Pro úplnost uvádím, že rovný přístup k poskytování informačních služeb (které mimo jiné zajišťují veřejné knihovny), tedy bez ohledu na to, zda se jedná o subjekty (uživatele) komerční či nekomerční, občany či právnické osoby, byl veřejně deklarován i ze strany České republiky. Vláda České republiky totiž schválila usnesením ze dne 31. 5. 1999 č. 525 strategický dokument Státní informační politika, rozpracovávající cíle a priority při utváření informační společnosti, kde jako jedna z akcentovaných priorit je právě informační demokracie, jejímž cílem je zabezpečit právo všem občanům bez rozdílu na přímý přístup k veřejným informacím. Vláda dále jasně konstatovala, že veřejné informace, zejména informace související s výkonem veřejné správy mají být univerzálně dostupné pro všechny občany s tím, že významnými centry poskytování těchto veřejných informačních služeb budou právě knihovny. Vznik nového knihovního zákona byl tedy jedním z předpokladů realizace státní informační politiky, když jejím cílem v oblasti veřejných informačních služeb bylo vytvoření optimálního systému poskytování informací občanům a právnickým subjektům s využíváním moderních informačních a komu-nikačních technologií a s dostupností nezávislou na sociálním postavení subjektu.

Závěrem lze tedy shrnout, že využívání služeb poskytovaných veřejnými knihovnami kterýmikoli subjekty, byť sekundárně ke zvyšování jejich hospodářského prospěchu, je zcela de lege artis a plně v souladu s cíli zamýšlenými současnou právní úpravou.