Hlavní obsah stránky

Dignus est operarius mercede sua

(Poděkování knihovníkům od jejich nehodného kolegy)

Dámy a pánové, už dlouho mě nic nepřekvapilo tolik a tak příjemně jako dopis paní ředitelky Kádnerové z 25. června 2010. Prošel jsem ho několikrát, abych se ubezpečil, že jsem neztratil základy čtenářské gramotnosti. A kladl jsem si otázku: Medaile Zdeňka V. Tobolky - mně? Jak je to možné, vždyť jsem neudělal v oboru knihovnictví nic, co by za takové ocenění stálo. To, že jsem jako začínající archivář založil a uspořádal knihovnu Okresního archivu v Benešově, to přece dokázali i jiní; že jsem trochu pracoval v oboru historické bibliografie, to se také nevymyká běžným měřítkům regionálních badatelů. A že jsem později v různých profesionálních po­staveních podporoval práci knihovníků a bibliografů, to přece patřilo k mým základním povinnostem. Jedinou polehčující okolnost jsem našel v tom, že mám knihy rád a že i v době nastupujících elektronických nosičů jsem podle svých sil podporoval jejich vydávání a s pošetilou vášní bibliofila jsem shromáždil dost velkou soukromou knihovnu.

Jenže jak tyto drobty přiřadit ke jménu a k úžas­nému výkonu Zdeňka V. Tobolky? Vždyť jeho jméno mě provázelo po celý profesionální život. Už v časném mládí jsem četl jeho spisy, z nichž mnohé mám ve své knihovně, a jako student jsem pro Slovanský ústav excerpoval jeho časopisecké texty. Takřka denně beru do ruky jeho Knihopis a vděčně využívám poznatků, jež pro další generace shromáždil v dobách, kdy počítače nahrazovalo nekonečné pracovní úsilí, kázeň a vědomí zodpovědnosti za dosažení cíle. Vždy jsem obdivoval rozsah díla tohoto velkého muže, který byl schopen vstoupit i do politiky, aniž by to negativně poznamenalo jeho mohutné, encyklopedicky pojaté dílo.

Teprve v tomto kontrastu jsem si vybavil prohřešky, které mám na svém životním kontě ve vztahu ke knihovnám. Největšího jsem se dopustil už jako student, když jsem v přestávkách mezi přednáškami na filozofické fakultě odbíhal do Klementina, abych tam mohl v klidu číst. Všeobecná studovna bývala ve druhé polovině šedesátých let přeplněná, kdežto do studovny vědeckých pracovníků jsme ještě nesměli. Nejspolehlivější útulek skýtala poloprázdná studovna rukopisů s výhledem do nádvoří obrostlého planou révou. Na tamních širokých stolech bylo možné rozložit si knížky a papíry, a přenést se do jiného světa. Jednou jsem tam přišel notně vyhladovělý a z nezbytí jsem ze sáčku vytáhl jablko a zakousl se do něho. V tu chvíli nade mnou stála paní doktorka Emma Urbánková, jejíž nevelká postava vyrostla do nadlidských rozměrů bohyně, chránící vlastním tělem rukopisné bohatství českého státu před nájezdem barbarů. „Vy se tady opovažujete jíst?! Co kdyby před vámi ležel Kodex vyšehradský?“ Marné byly omluvy, že na stole jsou jen moje papíry, na­darmo zněly omluvy, že se to už nikdy nestane. „Já vám zakážu vstup do Klementina - a taky do všech vědeckých knihoven v Československu! Už ani nedostudujete…“, hřměl hlas rozhněvané bohyně české kodikologie, jejíž svatyně jsem se tak nešetrně dotkl. Jako spráskaný pes jsem si sbalil své papíry, a když se paní doktorka uchýlila do rukopisného trezoru, rychle jsem se vytratil. Naštěstí trestající ruka i paměť záhy umdlela a já jsem žádným zákazem postižen nebyl. Po nějaké době jsem se stal opět pravidelným návštěvníkem studovny rukopisů, ale na důrazné poučení jsem si dobře pamatoval.

Jiných poklesků jsem se dopustil asi o dvacet let později. Tenkrát se mi dvakrát po sobě naskytla možnost získat krásný soubor knih, ale můj tehdejší malý byt byl publikacemi tak zoufale přeplněn, že jsem si to nemohl dovolit. Po smrti významné překladatelky z jihoslovanských jazyků Anny Urbanové jsem o ní napsal životopisnou studii a její rodina mi z vděčnosti nabíd­la, ať si vezmu cokoli z její knihovny. Mohl jsem přijmout jen pár jazykových slovníků, ačkoli se mi nesmírně líbila její sbírka biblí v klasických a slovanských jazycích. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem se jí tehdy neujal - nejspíš se rozplynula v antikvariátech nebo jinak zanikla. Totéž se týkalo veliké knihovny mého učitele slavistiky a otcovského přítele Otona Berkopce, který mi odkázal svou bibliotéku v Lublani. Na sklonku osmdesátých let jsem neměl možnost knihy převzít, a tak jsem se dědictví vzdal. Naštěstí tento vzácný soubor skončil ve slovinských veřejných knihovnách a byl pro budoucnost zachráněn. Ale srdce bibliofila znovu krvácelo… 

Dámy a pánové, poprvé jsem se vám takto vyznal ze svých knihovnických poklesků. Neboť i celoživotní láska ke knihám byla v mém případě provázena trestuhodným jednáním. Pokud byste je nepokládali za příliš přitěžující okolnost, směl bych snad přijmout vzácné ocenění - Medaili Zdeňka V. Tobolky - nikoli jako výraz zásluh, nýbrž jako výraz vašeho odpuštění mých knihovnických prohřešků. Jako výraz Vašeho přátelského vztahu ke kolegovi, který se sice nestal než svým vlastním bibliotékářem, ale který má knihy a knihovny upřímně rád. 

Ze srdce Vám za tento vzácný dar děkuji.

Jaroslav Pánek