Hlavní obsah stránky

Vznik Československa – 100 let. 8. část

JAROMÍR KUBÍČEK kubicek.jaromir@gmail.com

Robert Balaš a František Fridrich

instruktoři lidového knihovnictví Ministerstva školství a národní osvěty • organizátoři zakládání veřejných obecních knihoven • autoři knihovnických příruček a statistiky veřejných knihoven

První desetiletí trvání knihovnického zákona o veřejných knihovnách obecních bylo ve znamení zakladatelské práce. Organizačně tato činnost spočívala na Ministerstvu školství a národní osvěty (MŠANO), kde byli v roce 1920 ustaveni dva instruktoři, Robert Balaš a František Fridrich. Ti své úsilí zaměřili na to, aby tisíce obcí založily knihovnu podle lhůt daných prováděcím nařízením knihovnického zákona z listopadu 1919, aby jim byl vyplácen zákonitý příspěvek, aby byl zajištěn potřebný dozor ke knihovnám, byly státem vydány a rozšířeny pomůcky pro správu knihoven, a tím zajištěna jednotnost jejich činnosti. V pracovní náplni instruktorů bylo také provádění a zpracovávání statistiky o činnosti knihoven.

Instruktoři lidového knihovnictví

Robert Balaš (16. 2. 1881 Uherské Hradiště – 8. 8. 1942 Praha) nastoupil po ukončení gymnázia v rodném městě na své první pracoviště do družstva Český dům ve Vídni. Družstvo se stalo centrem českého života a Balaš v něm vedl poměrně rozsáhlou knihovnu Svatopluka Čecha (v roce 1918 měla 1200 čtenářů a půjčila na 45 000 svazků). Po vzniku republiky z Vídně odešel a stal se úředníkem MŠANO, v roce 1939 byl penzionován jako jeho vrchní administrativní ředitel. Po celou dobu zastával v lidovýchovném oddělení funkci instruktora pro české a slovenské veřejné knihovny. Podílel se na vydání knihovnického zákona, zpracoval zásady statistického šetření knihoven a publikoval jeho výsledky, navrhoval knihovnické tiskopisy a pomůcky pro vybavení knihoven. Právě u něho se soustřeďovaly žádosti adresované ministerstvu na subvenci k doplňování knihoven, které formou přídělu knih obecním knihovnám vyřizoval. Jeho zásluhou byla vytvořena soustava doplňovacích knihoven pro zasílání putovních souborů. K tomu zpracoval Příručku pro obvodové a okresní knihovny (Praha: Masarykův ústav pro národní výchovu, 1940).

František Fridrich (27. 1. 1879 Plavsko – po roce 1931???) po maturitě na gymnáziu v Jindřichově Hradci nastoupil v roce 1898 na místo účetního na ministerstvu vnitra ve Vídni, kde se brzy stal jednatelem Spolku pro šíření lidové osvěty. Po vzniku Svazu osvětového v Praze se tento vídeňský spolek změnil na Osvětový svaz dolnorakouský, organizoval českou menšinu a F. Fridrich v něm zastával funkci tajemníka. Podobně jako v českých zemích také dolnorakouský svaz zakládal knihovny a doplňoval je putovními soubory. F. Fridrich v letech 1912 a 1913 redigoval dva ročníky Vídeňského národního kalendáře, jež svým obsahem i úpravou patřily ke zdařilým lidovýchovným publikacím. Již na začátku světové války musel narukovat do Haliče a dostal se do ruského zajetí. V dubnu 1918 vstoupil do legií a v červenci 1920 se vrátil přes Vladivostok domů. V tomtéž roce nastoupil do lidovýchovného oddělení MŠANO. Organizaci a výsledky instruktorské práce zpracoval v knize Veřejné knihovny obecní v Československu 1919–1929 (Praha: Masarykův lidovýchovný ústav, 1931). V době hospodářské krize byl snížen počet instruktorů pro české knihovny a F. Fridrich byl v roce 1931 v rámci ministerstva přeložen do oddělení pro státní školy menšinové, což bylo na úkor českého knihovnictví, pro které vykonal úctyhodný kus práce.

 

Statistika činnosti knihoven

O stavu a činnosti knihoven vypovídají statistiky. Ke dni 31. prosince 1921 se v českých zemích provádělo statistické šetření o činnosti veřejných knihoven. Zjištěním se potvrdilo, že zákon o veřejných knihovnách měl úspěch a nejvíce se uplatnil v obcích s českou většinou obyvatelstva. V českých zemích bylo k tomuto datu 7655 obcí se školou, povinných podle zákona zřídit knihovnu ihned, a také dalších 3810 obcí, pro které platil pozdější termín na zřízení knihovny, přesto v 1588 z nich již byla knihovna podle nového zákona také zřízena. Za léta 1922 až 1930 provádělo ministerstvo statistická šetření o stavu a činnosti knihoven; jeho výsledky každoročně publikoval v České osvětě Robert Balaš. Snížením počtu instruktorů na jednoho v roce 1931 se stalo, že nové celostátní statistické šetření bylo provedeno až v roce 1935 (Veřejná péče o výchovu lidu v r. 1935. Praha, 1936) – a to bylo v meziválečném období šetřením posledním.

Výběr knižních titulů do fondu

V prvních poválečných letech existoval nedostatek českých knih, nehledě na jejich zdražení. O skladbu knihovního fondu ve veřejných knihovnách pečoval Svaz osvětový. Již v roce 1919 vydal v nákladu 20 000 výtisků Seznam knih do obecních knihoven, obsahující asi tisíc vybraných titulů beletrie a naučné četby; díla byla opatřena symboly označujícími jejich vhodnost pro menší nebo velké knihovny. Přestože zákon nezakotvil povinnost subvence knihovnám ze strany státu, ten přispíval – nikoli finančně, ale hrazením knih. Při Svazu osvětovém byl zřízen sklad knih; podle nabídkového seznamu si z něho mohly obecní knihovny stanovené okresní osvětovou radou vybírat knihy opatřené pevnou vazbou za určenou částku, kterou poskytlo MŠANO. Tím se zabezpečoval z hlediska státu dobrý výběr knih a zjednodušila se účetní administrativa. Šlo o praktická řešení Roberta Balaše.

Malé obce do 300 obyvatel měly povinnost zřídit knihovnu do konce roku 1929. Z celkového počtu více než jedenácti tisíc obcí v českých zemích bylo takových knihoven 31 %. V mnoha malých obcích nebyla do vydání knihovnického zákona vůbec žádná čtenářská tradice, neboť tam nefungovaly spolkové knihovny, a organizační počátky založení knihoven byly často dosti obtížné. V takových obcích nebyla škola, knihovníkem nemohl být tedy učitel, a proto MŠANO podpořilo vznik nového typu anotovaných seznamů: Pět set vybraných knih do všech knihoven (1930) a Dobré knihy do veřejných knihoven (1933) vydaných Masarykovým lidovýchovným ústavem v Praze. Pro výběr četby pro mládež následoval ještě seznam Dobré knihy dětem (1936). Také osvětové časopisy vedly recenzní rubriky o nové literatuře s označením jejich vhodnosti pro veřejné knihovny. Cílem ministerstva bylo nejen poskytnout informace o vhodných knihách, ale soustředit jejich nákup k dosažení finančních slev.

Ke sjednocení knihovnické praxe vyšla Příručka pro veřejné knihovny (Praha 1920), kterou zpracovali Jindřich Hrozný a Robert Balaš. Přinesla zásady třídění knih, vedení seznamů, formuláře tiskopisů, vzorové knihovní řády a pokyny pro výpůjční proces a administrativu. Nové vydání příručky vyšlo v roce 1921 ve dvou verzích – pro malé a větší knihovny. Ministerstvo ji vydalo také slovensky, polsky, rusky a maďarsky. Ve Státním nakladatelství zřídilo ministerstvo sklad tiskopisů navrhovaných v příručce, z toho si je mohly obecní knihovny objednávat.

             

Vzdělávání knihovníků

Všechny složky, které se staraly o organizaci knihovnictví, si byly vědomy, že pro činnost knihovny je nejdůležitější osobnost knihovníka. Schopný knihovník by se jistě obešel i bez zákona a dovedl by vést dobrou a občany vyhledávanou knihovnu, naproti tomu méně schopný byl často příčinou zániku knihovny. Proto ministerstvo sledovalo výchovu knihovníků. Kromě vydaných příruček organizovalo školy a kurzy, které měli knihovníci absolvovat a získat ucelené odborné vzdělání a ve kterých vznikala atmosféra profesního uvědomění. Již na podzim roku 1920 byla otevřena jednoroční knihovnická škola v Praze pro profesionální knihovníky (v Ústí nad Labem pro německé knihovníky). Pro knihovníky menších knihoven se organizovaly třítýdenní kurzy, na kterých často přednášel Robert Balaš. Konaly se v různých krajích, aby se knihovníkům usnadnila účast.

Zakládání a financování knihoven

Podstatná část státních prostředků směřovala na zakládání a činnost obvodových knihoven v národnostně smíšených regionech, které sloužily vždy pro několik okresů a ze kterých se rozesílaly putovní soubory knih k doplňování malých knihoven. Když ministerstvo dokončilo po osmiletém úsilí vybudování obvodových knihoven, pokládalo svou péči o knihovnictví na jazykovém pomezí za splněnou. Šlo o 899 obcí s českými školami a dalších 308 převážně německých obcí s více než 10% počtem českého obyvatelstva. V roce 1930 disponovala soustava 39 obvodových knihoven 43 224 svazky a bylo rozesláno 707 souborů o 31 543 svazcích, jimiž se posílil výběr knižních titulů v pohraničních knihovnách. Zasílány byly zpravidla na čtenářskou sezónu od září do dubna.

V českých krajích ve vnitrozemí vznikaly také podobné okresní knihovny při okresních osvětových sborech. Podle ustáleného názoru by dobře působící malá venkovská knihovna měla mít ve fondu v průměru jeden svazek na dva obyvatele a ročně rozšířit svou nabídku o desátý díl z celkového množství knih. Tedy např. obec s 220 obyvateli by měla mít v knihovně 110 svazků dobré četby a roční přírůstek by měl být 11 svazků. Z ročního příspěvku obce by ovšem mohla taková knihovna zakoupit jen tři svazky. Řešení se našlo opět v zasílání putovních souborů z okresních knihoven, které se zakládaly až ve třicátých letech, kdy se ovšem vlivem hospodářské krize státní příspěvek na putovní knihovny omezoval. Účelem obvodových a okresních knihoven bylo doplňovat místní knihovny aktuální literaturou. O doplňování polských knihoven putovními soubory pečovala obvodová knihovna v Českém Těšíně, německým knihovnám zase zasílala putovní soubory Ústřední putovní knihovna (Zentralwanderbücherei) v Praze, zřizovaná MŠANO.

Podle prováděcího nařízení knihovního zákona z roku 1919 se měla stupnice příspěvků obcí na činnost knihoven upravovat každých deset let, k tomu ovšem nedošlo. Situace knihoven vyžadovala vyšší finanční náklady již proto, že narůstajícímu počtu čtenářů neodpovídal nárůst knihovního fondu. V mnoha knihovnách stálí čtenáři většinu knih přečetli, ale nebylo dost prostředků na nákup novinek. K tomu ještě přistoupily vlivy světové hospodářské krize. Obce dostávaly na svou činnost méně peněz, ve svém rozpočtu nejen příspěvky knihovnám snižovaly, ale některým je ani nevyplatily. Podobně MŠANO ustoupilo od distribuce nových knih veřejným knihovnám. Roku 1930 přidělilo MŠANO asi 45 000 svazků 3000 knihovnám, pro další rok již rozpočet ministerstva s touto položkou nepočítal a k obnovení došlo až od roku 1936. Po překonání hospodářské krize navázaly české knihovny na svou pravidelnou činnost bez větších změn. Činnost ministerstva se soustředila na rozvoj a působnost obvodových a okresních knihoven, a to nejen příděly nových knih a příspěvky na jejich provoz, ale také soustavným dozorem. Na konci první republiky bylo v českých zemích 39 obvodových a 50 okresních knihoven, které v sezóně 1936/37 zapůjčily českým knihovnám 282 119 svazků pro 44 048 čtenářů. Stále však platilo, že na lidovou výchovu nemělo ministerstvo dostatek finančních prostředků.

Závěrem

V meziválečném období se podařilo naplnit záměr knihovnického zákona, který byl důsledkem kulturního snažení českého národa. O to se významnou měrou zasloužili instruktoři knihoven na Ministerstvu školství a národní osvěty, kteří na rozvoji českých a slovenských knihoven měli největší zásluhu.