Hlavní obsah stránky

TÉMA: Církevní knihovny: „Loupež za bílého dne“ osudy klášterních knihoven po akci „K“

LUBOŠ KOKEŠ  lubos.kokes@nkp.cz

MARCELA STROUHALOVÁ  marcela.strouhalova@nkp.cz

Ve vlhkém sklepě na hromadě až do výše tří metrů naházené knihy, inkunábule, vzácné rukopisy. Některé knihy byly roztrhané, listy vytrhané. Na dvoře jsme viděli po celé ploše poházené hudebniny (psané i tištěné) a staré archiválie, vše vystaveno vlivům povětrnosti. Ve chvíli, kdy jsme se na to dívali, bylo právě po dešti. O své citové reakci nebudu mluvit. Uvádím jen, že dr. Křivskému selhaly nervy.1

Nepříliš známou kapitolou československého knihovnictví po druhé světové válce je osud klášterních knihoven, jejichž fondy byly v průběhu několika měsíců roku 1950 často násilně a neodborně „vyrvány“ z regálů a množství z nich našlo svůj konec v nevyhovujících podmínkách na klášterních dvorech, odkud byly za tristních podmínek expedovány do dalších destinací. Následující příspěvek přiblíží čtenářům pozadí akce „K“, zaměřené na likvidaci řádových řeholí v Československu (ČSR), jejímž důsledkem bylo mj. zajištění veškerého inventáře včetně knihoven ve prospěch státu.

Československé knihovnictví postihl v prvních patnácti letech po druhé světové válce bouřlivý vývoj, jenž kopíroval události politické. Za všechny jmenujme alespoň zajišťování knih z majetku „nepřátel, zrádců a kolaborantů“, kdy se na základě dekretů prezidenta republiky miliony knih vydaly na novou cestu – do veřejných knihoven či sběrných surovin, dále „očistu“ knihoven – a to i personální – po únoru 1948, nebo vydání dlouho připravovaného zákona o jednotné soustavě knihoven v roce 1959.

Stát a církev po únoru 1948

Katolická církev v ČSR představovala po únorovém převratu v roce 1948 díky své kulturní, sociální a celospolečenské síle jednoho z úhlavních nepřátel komunistického režimu, jenž postupně ovládl všechny státní mocenské struktury. Zápas s církví měl dvě základní etapy. První trvala od února 1948 zhruba do dubna 1949, kdy původní představy Komunistické strany Československa (KSČ) spočívaly v myšlence využít církev jako jednu z dalších „politických institucí“, jež by sloužila jako převodová páka její moci, jak trefně popsal historik Karel Kaplan, přední odborník na problematiku tehdejšího období. Problém vyvstal v tom, jakým způsobem docílit, aby se církev stala opravdovým nástrojem komunistické moci. Zatímco u politických stran a společenských organizací fungovalo vyloučení „reakčních živlů“ a dosazení oddaných funkcionářů, u církve byla tato osvědčená metoda uskutečnitelná problematicky a pokus víceméně ztroskotal. V druhé etapě přešla komunistická moc k otevřenému konfliktu…

Zlom v ovládnutí církevních struktur státem představovalo přijetí souboru „církevních“ zákonů v říjnu 1949, které bylo prezidentem Klementem Gottwaldem pokrytecky interpretováno jako zabezpečení církví státem, aby se mohly bez hospodářských starostí v klidu věnovat svým náboženským úkolům.2 Do „protireligiózního“ tažení byly za koordinace tzv. církevní šestky Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ) nasazeny všechny mocenské prostředky: bezpečnostní složky, média, odbory, církevní tajemníci či nově zřízený Státní úřad pro věci církevní (SÚC), zprvu pod vedením Alexeje Čepičky, později Zdeňka Fierlingera, který měl podle dikce zákona za úkol dohled nad souladem církevního a náboženského života se zásadami lidově demokratického zřízení. SÚC měl ve své kompetenci mj. řídící a dozorčí činnost, správní záležitosti včetně věcí hospodářských a finančních, ochranu církevních památek, úpravu vyučování náboženství, posuzování náboženského tisku nebo osobní a platové věci duchovních. Přestože se hovořilo o zaručeném právu svobody vyznání založeném na zásadách náboženské snášenlivosti a rovnoprávnosti, už v samotných oborech působnosti SÚC můžeme vidět hluboké zásahy do církevní autonomie. Bezprecedentní státní intervence, perzekuce duchovních, umučení faráře Josefa Toufara a kampaň kolem tzv. čihošťského zázraku vyústily v „bartolomějskou noc“, kdy ze 13. na 14. dubna 1950 proběhla za součinnosti bezpečnostních složek akce „K“.

Umělecké předměty a akce „K“

Pod záminkou, že se kláštery staly „středisky protistátní činnosti“, byli řeholníci (a později i řeholnice – akce „Ř“) soustředěni do centralizačních a internačních klášterů.3 Ve skutečnosti však představovali „levnou“ pracovní sílu a řádové nemovitosti a majetek vhodný zdroj státních příjmů – v menším rozsahu taktéž obohacení stávajících vědeckých a kulturních institucí. V uvolněných prostorách začaly záhy pracovat komise složené ze zástupců „lidosprávy“ a dosazených zmocněnců toho kterého kláštera, jejichž základním úkolem bylo sepsat veškerý majetek a zajistit ho proti rozkrádání, včetně praktického převzetí budovy.

V průběhu dubna až června 1950 sestavil SÚC několik odborných zajišťovacích komisí, jež provedly předběžný průzkum klášterů v Čechách a na Moravě. Jeho cílem bylo vyhledat význačné památkové a umělecké předměty, zjistit umístění knihoven, včetně určení jejich rozsahu a obsahu.

Kompetence jednotlivých komisí i jejich složení se v čase proměňovaly víceméně chaoticky. V květnu 1950 vznikla při SÚC kulturní komise pověřená převzetím řádových sbírek, výtvarných děl, archivů a knihoven. Skládala se ze zástupců vrcholných kulturních institucí (Národní a universitní knihovny – NUK, Národní galerie, Uměleckoprůmyslového muzea), SÚC a ministerstva školství. Vytyčeny byly základní směrnice, podle kterých se mělo postupovat. Předměty v řeholních domech měly být roztříděny na čtyři skupiny: 1. umělecké a památkové předměty celostátního významu, 2. umělecky méně hodnotné předměty, 3. předměty „krajinského“ významu a 4. umělecky bezcenné předměty. Podle tohoto schématu byly předány novým nabyvatelům – nejhodnotnější ústředním kulturním institucím, méně významné krajským a „bezcenné“ Charitě, která vznikla pro účely zajištění běžných předmětů z řeholního majetku a jejich distribuci jednotlivým farnostem. Zástupci kulturní komise v průběhu léta 1950 navštěvovali kláštery, předběžně oceňovali historicky cenný majetek, vyhotovovali jeho soupis a třídili jej. Pro provedení následného svozu ze zrušených klášterů byly zřízeny technické skupiny dvojího druhu. Za knihy byla zodpovědná NUK v čele s Františkem Horákem, pro další památky potom Emanuel Poche za Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze, Vladimír Novotný, Karol Vaculík a Jiří Mašín za Národní galerii.

Samostatná porada týkající se knihoven proběhla v červnu 1950 na SÚC. Podle vytyčených zásad měly být knihy vydané do roku 1800 převezeny do Strahovského kláštera, bohemikální knihy vydané po roce 1800 do Národní knihovny a cizojazyčná literatura po roce 1800 do Universitní knihovny.4 Část knih měla být vytříděna pro krajské, okresní nebo lidové knihovny. Nezužitkované tituly měly být potom nabídnuty ke koupi národnímu podniku Sběrné suroviny.

Péči o pražské řádové knihovny měla převzít NUK, o mimopražské příslušné univerzitní nebo státní studijní knihovny za vrchního dozoru NUK. Celkem se mělo jednat o 152 knihoven o celkovém počtu cca 1 800 000 titulů různého druhu a hodnoty. Noví nabyvatelé klášterních budov pak ručili za knihovny, které zůstaly vzhledem ke své kulturně-historické hodnotě jako celky na původním místě. In situ byly v Čechách a na Moravě ponechány knihovny benediktinů v Břevnovském klášteře a Broumově; premonstrátů ve Strahovském klášteře, Teplé, Nové Říši a v Rajhradě; františkánů v Praze, Plzni a v Chebu; augustiniánů v Praze a v Brně; cisterciáků ve Vyšším Brodě a v Oseku; křižovníků v Praze; dominikánů v Praze; maltézských rytířů v Praze; minoritů v Brně a kapucínů tamtéž. Tyto „interiérové“ knihovny čítaly téměř půl milionu svazků.

Univerzitní a státní studijní knihovny provedly svozy z přidělených spádových oblastí: NUK z hlavního města, Pražského a Ústeckého kraje (cca 300 000 sv.), Zemská universitní knihov-na v Brně z moravské metropole, Brněnského a Jihlavského kraje (112 000 sv.), Universitní knihovna v Olomouci z hanácké metropole, Olomouckého a Gottwaldovského (Zlínského) kraje (300 000 sv.), Státní studijní knihovna Zdeňka Nejedlého v Českých Budějovicích z Českobudějovického kraje (87 850 sv.), Státní studijní knihovna v Plzni z Plzeňského a Karlovarského kraje (135 680 sv.), Státní studijní knihovna v Liberci z Libereckého kraje (50 000 sv.), Státní studijní knihovna Zdeňka Nejedlého v Hradci Králové z Královéhradeckého a Pardubického kraje (30 000 sv.) a Státní studijní knihovna v Opavě z Ostravského kraje (63 260 sv.). Kromě toho bylo ještě svezeno asi 150 000 titulů do Strahovského kláštera. Celkem bylo státními knihovnami „převzato“ jeden a čtvrt milionu svazků.

 

Vzniklé potíže

Nejdříve se svážely věci z Broumova a ze Želivi do Obořiště a pak z Obořiště do Kadaně. Část z nich byla převezena na Strahov, takže určitá díla jsou roztržena. Práci obstarávali trestanci a neodborníci, kteří zacházeli s knihami nešetrně. Knihy byly nakládány jako obyčejné zboží.5

Přestože byla akce „K“ déle připravovanou záležitostí (od podzimu 1949), proběhla značně chaoticky a neodborně (v případě přebírání majetku označováno také jako akce „VK“, tj. vyklizení klášterů). Vydané pokyny a směrnice byly často zmatečné a jejich dodržování probíhalo liknavě (pokud vůbec), nebyly přesně vyjasněny kompetence jednotlivých zúčastněných, navíc vázla spolupráce již na samotném SÚC. Nebyly sepsány přesné seznamy klášterního majetku a docházelo k jeho častým krádežím, což bylo způsobeno mimo jiné nevhodným výběrem dosazených zmocněnců. Chaotické bylo taktéž předávání často nevyklizených nemovitostí novým vlastníkům.

Mezi pracovníky kulturních institucí a SÚC byla dohoda, podle níž měli být vždy dopředu informováni, kdy bude který klášter vyklízen, aby zajistili odborný odvoz uměleckých předmě-tů a jejich následné uložení. Příkladů o zcela odlišné praxi známe hned několik. V revizních zprávách soustředěných v NUK většinou s několikaměsíčním odstupem od provedených svozů zjistíme, že případy nešetrného a často přímo „barbarského“ zacházení s knižními fondy zrušených klášterů byly hlášeny takřka z každého regionu. Příkladem za všechny mohou být kláštery v Obořišti a v Kadani. Do prvně uvedené destinace byly zprvu svezeny knihy z více klášterů. Záhy byl objekt přidělen ministerstvu spravedlnosti, které uložené tituly nakvap expedovalo do klášterů v Kadani a na Strahově. V důsledku neodborné manipulace došlo nejen k fyzickému poškození, ale také k rozdělení stávajících knižních fondů. Do Kadaně byly vedle knih z Obořiště sváženy i knihy ze Svaté Hory u Příbrami. Bez vědomí zodpovědných osob byly přepravovány týmž ministerstvem v několika vagonech a nákladních autech. Knihy byly naházeny do pytlů a košů a poté složeny (rozuměj vysypány) nejen do určených místností, ale i na dvůr, kde byly vystaveny nepříznivým klimatickým podmínkám, a v mnohých případech tak došlo k jejich nenávratnému poškození.

Okresní církevní tajemník sice žádal odpovědné instituce o nápravu, vysláno však bylo jen šest trestanců bez odborného vedení, kteří poházené knihy pouze „srovnali do hromad“ a poškozené tituly vyházeli oknem na dvůr. Další zprávy z Kadaně hovořily o spálení části knih: Pálit spisy jsem sice neviděl, byl jsem tam v sobotu odpoledne, kdy se nepracovalo. Viděl jsem však hromadu spáleného papíru na dvoře a několik ohořelých starých rukopisů not.6 Převoz knih z kadaňského kláštera do Prahy byl negativně ovlivněn dlouhým hledáním vhodného úložiště. To bylo nakonec nalezeno v kostele sv. Rocha ve Strahovském klášteře. Pro změnu však došlo k problému s přepravou a celý přesun celkem 80 000 svazků se zdržel o několik měsíců.

Za „standardní“ jev můžeme dále považovat absenci koordinace postupu mezi místními zástupci „lidosprávy“ a pracovními skupinami pověřenými převzetím knih. Takový případ nastal např. v Žatci, kde se místní církevní tajemník nedostavil na smluvenou schůzku a neučinil žádné opatření ke zpřístupnění uzamčené knihovny, na jejíž dveřích byly již beztak porušené pečetní pásky. Za přispění učitelky cikánské školy umístěné v klášteře, dále za účasti cikánského učitele a elektromechanika podařilo se mi sehnat soubor klášterních klíčů, z nichž jeden se hodil do zámku hlavní knihovny.7

Zajištění klášterních knihoven se neobešlo bez potíží ani v Praze. Klášter Emauzy, v němž byly knihy soustředěny do dvou místností středního traktu budovy, navštívili zaměstnanci NUK a Národního muzea v Praze už na konci června 1950. Tamní zmocněnkyně byla Františkem Horákem požádána, aby místnosti uzavřela a ponechala je beze změny až do odvozu knižního materiálu do příslušných ústavů. Klášter Emauzy byl uveden z pražských klášterních budov z hlediska naléhavosti až na posledním místě, a proto mělo začít jeho vyklízení až na konci srpna 1950. Když se tam pracovníci po letních prázdninách 30. srpna dostavili, byla již budova předána ministerstvu zdravotnictví pro účely Státní fakultní nemocnice. Ze „zajištěných“ a „nepřístupných“ místností mezitím zmizely stoly s policemi a knihy byly naházeny na zem. Mezi odpadky tak bylo nalezeno např. unikátní amsterdamské vydání Respublica Bohemiae Pavla Stránského.8

Výmluvným byl taktéž zájem bezpečnostních složek o odpovědné představitele SÚC, přednosty III. a IV. odboru Františka Huba a Františka Knotteho. Po dlouhých peripetiích a zásazích z vyšších míst na ně bylo přeci jen podáno počátkem roku 1953 trestní oznámení pro pokus o „sabotážní činnost“. Šetřením bylo zjištěno, že odpovědnost za „závady“ při vyklízení klášterů se týkaly prakticky celého vedení SÚC. Nakonec byla celá kauza vzhledem ke své politické závažnosti „zametena pod koberec“ a generální prokuratura trestní řízení zastavila pro nedostatek důkazů v únoru 1955.9

Pomyslnou tečkou za „převzetím“ klášterních knihoven státem, o níž je na místě se ještě zmínit, byla taktéž shrnující zpráva Františka Horáka z NUK z 26. ledna 1953, adresovaná Státnímu úřadu pro věci církevní, jenž viděl závažné nedostatky svozu knihovních fondů zejména v pasivním přístupu odborných knihovníků a referentů SÚC, minimálních pravomocí, jichž se dostalo zástupcům kulturní komise, a především ve snaze nových nabyvatelů klášterních objektů o co možná nejrychlejší převzetí ještě nevyklizených nemovitostí. Při hodnocení celé akce je nutné si uvědomit některé hlavní zásady. Bylo-li v zájmu našeho státu zlikvidovati kláštery katolických řádů, bylo nutné provést i likvidaci jejich knihoven. Pokud šlo o knihovny kulturně a historicky cenné, byla správně dodržena zásada jejich zachování a uchování pro příští časy. V tomto ohledu vyšel SÚC návrhům odborníků plně vstříc. (…) Při nesmírných kvantech knižního materiálu, který se přemisťoval, při stavu likvidace knihoven, při nátlaku nových nabyvatelů budov a jiných nepříznivých okolnostech jsme pokládali za úspěch i to řešení, které se nám podařilo.10

   

Příklad Národní a universitní knihovny

NUK získala do své správy pět pražských interiérových knihoven. Vedle toho jí připadla i péče o oseckou cisterciáckou a chebskou františkánskou knihovnu, které byly z personálních důvodů spravovány prostřednictvím Krajských vlastivědných muzeí v Chebu a v Teplicích.

Ve své činnosti narážela NUK na zásadní problémy: řeholní domy, kde byly soustředěny jako celek převzaté knihovny, se staly majetkem nových subjektů – různých ministerstev (např. školství, vnitra), Náboženské matice, okresních národních výborů a podobně, a knihovna tak byla zatížena nájemným za tyto prostory. Přesto, že je můžeme v některých případech označit za symbolické, staly se pro NUK finanční přítěží.

Část klášterních knihoven převzala NUK formou svozů z četných řeholních domů. Přestože měla být produkce knih vydaných do roku 1800 přednostně transportována na Strahov, do NUK směřovalo i velké množství rukopisů, prvotisků a starých tisků a teprve později byl jejich díl předán nově budovanému Památníku národního písemnictví (PNP) na Strahově.

Obecně představovaly konfiskáty enormní personální, finanční i prostorovou zátěž, což byly problémy, s nimiž se knihovna potýkala dlouhodobě již od roku 1945, kdy do ní začaly proudit tituly z majetku „nepřátel, zrádců a kolaborantů“. Uvedené těžkosti šly ruku v ruce s nedostatečným evidenčním podchycením původních klášterních knihoven, v nichž mnohdy chyběly „použitelné“ katalogy. Část materiálu byla v letech 1954–1955 postupně evidována formou zjednodušeného popisu. Knihovníci se však nedostali k zaznamenání veškerých knih – stihlo se pouze 77 000 svazků, 37 000 zůstalo zpracováno pouze částečně. Ministerstvo školství bylo na počátku 60. let se zdlouhavou praxí nespokojeno, nicméně z nedostatku finančních a personálních kapacit mohla knihovna využívat na tyto práce pouze jednoho zaměstnance na poloviční úvazek.

Zpracované knihy čekal různý osud – část byla zařazena do běžných fondů knihovny, část byla deponována jako rezervní fondy na zámku Houska, jednom z mimopražských depozitářů NUK. Ale ani zde cesta klášterních knihoven neskončila – objekt byl vyměněn na konci 70. let se Spolanou za výrobní nemovitost v Neratovicích a knihy se následně rozptýlily při stěhování do dalších depozitářů – např. do Postoloprt nebo Nučic, kde čekaly další léta na návrat ke svým původním majitelům.

Restituce klášterních knihoven

Každý starý tisk  má svůj vlastní dlouhý život a je zpravidla poznamenán všemi osudy a stopami střídajících se majitelů a knihoven, jimiž prošel. Stejně tak každá knihovna je jednotkou s vlastním individuálním životem. Také knihovna, jako uzavřený historický celek, má své osudy, je historickým fenoménem, často i kulturně historickou památkou. Proto je nejvýše nutné zachovávat celky, a není-li to již možné u atomizovaných a částečně rozptýlených knihoven, uchovat alespoň maximum materiálu pro budoucí vědeckou práci.11

Restituční zákon – tedy zákon č. 298/1990 Sb. ze dne 19. července 1990, o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, znamenal navrácení klášterních knihoven původním majitelům. Netřeba podotýkat, že ve výrazně zmenšeném objemu.

Přestože byl výše popsán detailněji pouze příklad NUK, je třeba dodat, že část knih převzatých studijními či univerzitními knihovnami se stala součástí jejich rezervních fondů, jejichž specifikem v minulosti bylo především to, že byly „nechtěnou přítěží“ té které knihovny. Duplicita tak byla uvolňována pro trh – prostřednictvím národního podniku Antikvariát, případně do zahraničí za pomoci podniku pro zahraniční obchod Artia. Mnohdy se vyvážely i staré tisky. Hlediskem odprodeje byl pouze počet exemplářů konkrétního tisku, případně jeho zastoupení v ústředních sbírkách. Bohumil Nuska brojil ve své studii, týkající se likvidace rezervních fondů, proti posuzování podle „impressa“ knihovníka a ne podle jeho skutečné hodnoty: Dnes si počínáme jako archeologové v dobách Winckelmannových a ještě Goethových, kdy z pompejských nálezů zachovávali pouze krásné Venuše a zdobené kandelábry, zatímco nenápadný materiál zahazovali, protože jej považovali za bezcenný.12

Vedle ohromných ztrát způsobených neodborným zacházením, odprodejem Sběrným surovinám, případně Antikvariátu či Artii, bylo značným problémem probíhající restituce promísení materiálu poznamenaného nejedním stěhováním fondů – vedle NUK se dotkl i Památníku národního písemnictví, jehož fondy se stěhovaly z kostela sv. Rocha na Strahově do Kaceřova a Kladrub u Stříbra. Původní fondy nebyly až na několik výjimek uchovány jako celky a např. v kladrubském depozitáři byly v průběhu 60. a 70. let stavěny tematicky.

O restituci klášterních knihoven se jednalo na počátku 90. let s Konferencí vyšších řeholních představených. Dohoda stanovila, že majetek bude vrácen postupně, podle prověrky rezervních fondů. Zpravidla se nedochovala jakákoliv evidence církevního knižního majetku a NK ČR uznala průkazné vlastnictví podle předem stanovených kritérií – dochováním provenienčního znaku: majetnického vpisku, razítka, exlibris, supralibros atd. Knihovny zrušených řeholních domů byly zastoupeny v Klementinu, Postoloprtech i Nučicích. Někteří vlastníci dočasně odmítli přebírat knižní soubory, většinou z důvodu nedostatku prostor pro uložení fondů. Restituce klášterního majetku z NK ČR byla dokončena v roce 1994 (protokolárně až 1995), přičemž navráceno bylo přes 120 000 svazků.

Místo závěru

Nastupující totalitní komunistický režim potřeboval zlomit vliv katolické církve na společnost a dostat její struktury do svého područí, neméně důležitým bylo také získání jejího rozsáhlého pozemkového vlastnictví, financí, nemovitostí a inventáře. V duchu zásad lidově demokratického zřízení posloužila „loupeži za bílého dne“ jako záminka proklamovaná nutnost zpřístupnit umělecké předměty a knižní fondy konfiskované v rámci akce „K“ („VK“) široké veřejnosti prostřednictvím státních vědeckých ústavů. Z uvedeného příspěvku vyplývá, že „převzetí“ klášterního majetku do „rukou lidu“ provázel chaos, krádeže a brutální zacházení s kulturními poklady shromažďovanými a opatrovanými jednotlivými řády po celá staletí. Zabavené knižní fondy nebyly výjimkou a můžeme pouze souhlasit se stížností NUK na nového nabyvatele kláštera Emauzy ze srpna 1950, v níž si posteskla, že s knihami se zacházelo způsobem, který je nedůstojný kulturní společnosti. Můžeme pouze doufat, že podobné jednání v budoucnu nedopustíme, chceme-li se považovat za národ mající respekt ke kultuře, paměti a historii.

 

Seznam pramenů a literatury:

  • Archiv Národní knihovny, f. Národní a universitní knihovna, Klášterní knihovny, kart. 1 a 2.
  • Národní archiv, f. Státní úřad pro věci církevní, kart. 2 a 5.
  • Archiv bezpečnostních složek, fond Správa vyšetřování StB, Vyšetřovací spis a. č. V-1910 MV, „Knotte František a spol.“
  • GABRIELOVÁ, Petra. Vyšetřování zaměstnanců Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) v souvislosti s akcí VK – vyklizení klášterů. In: KUBÍN, Petr, ed. Brány pekelné ji nepřemohou: kapitoly z pronásledování církví v Československu kolem roku 1950. Praha: Karolinum, 2013, s. 83–93.
  • KAPLAN, Karel. Stát a církev v Československu v letech 1948–1953. Upravené a rozšířené vydání. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993.
  • Nové církevní zákony. Praha: SÚC, 1949.
  • NUSKA, Bohumil. Otázky likvidace rezervních fondů a duplikátů u starých tisků. Strahovská knihovna. 1966, roč. 1, s. 187–197.
  • VAŠKO, Václav. Neumlčená: kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II. Praha: Zvon, 1990.
  • VLČEK Vojtěch. Likvidace mužských řádů v českých zemích v 50. letech ve středoevropském kontextu, aneb Ochráníme vás před hněvem pracujícího lidu. In: Securitas imperii, 2011, sv. 19/2, s. 144–157.

 

1  Národní archiv (NA), Státní úřad pro věci církevní (SÚC), kart. 5, inv. č. 56, Záznam o rozhovoru se Světlanou Kavkovou, dřívější pracovnicí SÚC, ze dne 11. července 1952.

2  Nové církevní zákony. Praha: SÚC, 1949, s. 5.

3  Všichni řeholníci byli soustředěni do centralizačních klášterů, internační kláštery potom sloužily pro řádové představené a „reakční” řeholníky.

4  Dnešní Národní knihovna ČR v historii mnohokrát změnila svůj název. V roce 1918 byla z Veřejné c. k. universitní knihovny přejmenována na Veřejnou universitní knihovnu. V roce 1925 byla jako konzervační oddělení zřízena Národní knihovna (s naprosto odlišně budovaným fondem), v roce 1935 pak byla přejmenována na Národní a universitní knihovnu, teprve od roku 1958 velkou reorganizací na Státní knihovnu.

5  NA, f. SÚC, kart. 5, protokol sepsaný se s. Márou dne 23. února 1951.

6  Tamtéž, Zpráva o revizi klášterní knihovny v Oseku vykonané dne 13. června 1951.

7  Tamtéž, Zpráva Františka Dána ze 14. února 1951.

8  Tamtéž, stížnost NUK adresovaná SÚC ve věci klášterní knihovny benediktinů v Emauzích ze dne 31. srpna 1950.

9  Podrobně srov. GABRIELOVÁ, Petra. Vyšetřování zaměstnanců Státního úřadu pro věci církevní (SÚC) v souvislosti s akcí VK ‒ vyklizení klášterů. In: KUBÍN, Petr, ed.: Brány pekelné ji nepřemohou: kapitoly z pronásledování církví v Československu kolem roku 1950. Praha: Karolinum, 2013, s. 83–93.

10  Archiv Národní knihovny ČR (ANK), f. Národní a universitní knihovna, Klášterní knihovny, kart. 2, úhrnná zpráva Františka Horáka adresovaná SÚC z 26. ledna 1953, s. 5–6.

11  NUSKA, Bohumil. Otázky likvidace rezervních fondů a duplikátů u starých tisků. Strahovská knihovna 1, 1966, s. 187–197, zde s. 189–190.

12  Tamtéž, s. 190.