Hlavní obsah stránky

PRVNÍ KNIHOVNÍ ZÁKON – 100 LET: Veřejná knihovna v Rakovníku za 1. republiky

ROMAN HARTL  roman.hartl@seznam.cz
 
Veřejné knihovny se za první republiky měly stát důležitým nástrojem k rozvoji vzdělanosti československého národa. Jak po vydání knihovnického zákona v roce 1919 podotkl vlivný literární kritik, básník a spisovatel František Sekanina: Obecní knihovny musí být řízeny tak, aby nám především vychovaly čtenáře a povznesly lid. Nebudou pro zábavu, ale v první řadě pro mravní užitek naší česko-slovenské společnosti. Přestože město Rakovník prožívalo v období první republiky nebývalý rozkvět, o jeho knihovně to až do roku 1929 zdaleka neplatilo…

Vznik Československa v roce 1918 nezastihl veřejnou knihovnu v Rakovníku v dobré kondici. Nacházela se v provizorních prostorách v jedné místnosti městské radnice, a jak v roce 1920 kriticky poznamenal při své návštěvě Rakovníka zástupce Úřadu státního instruktora knihovnického, stav rakovnické knihovny byl „velice zanedbaný“ a její zařízení neodpovídalo „ani nejprimitivnějším požadavkům, jaké na ústav z veřejných peněz vydržovaný třeba klásti“. Podle knihovnického zákona měly veřejné knihovny v československém státě poskytovat svým čtenářům především vzdělávací a naučnou literaturu, z beletrie pak pouze knihy se „skutečnou vnitřní hodnotou“, opět slovy Františka Sekaniny, s „pečetí posvěceného umění“. V praxi ovšem i nadále vítězilo mezi čtenáři lehké čtení, zejména v době hospodářské krize ve třicátých letech, kdy se četba stala nejdostupnějším únikem před každodenní tísnivou realitou chudoby, nezaměstnanosti a hladu.

Přestože první republika byla v Rakovníku dobou nebývalého rozkvětu a město pod vedením svého energického starosty Čeňka Vaněčka úspěšně naplňovalo svou představu o povznesení Rakovníka na vzorové moderní město (vzorové hospodářsky, sociálně, architektonicky i kulturně), veřejná knihovna jako by ležela mimo zorné pole tehdejších rakovnických pokrokových činitelů, těch v samosprávě i těch v kultuře.

Po celá dvacátá léta se knihovna navzdory velkému zájmu čtenářů (kolem 10 000 výpůjček ročně) potýkala s personálními potížemi i s nevhodným umístěním. Obrat k lepšímu přinesl až rok 1929, kdy se knihovna a čítárna přestěhovaly z jedné stísněné místnosti v radnici do pěti pokojů takzvané Mayerovy vily v sousedství hlavního rakovnického kostela a reálné školy (která na přelomu 70. a 80. let 19. století byla působištěm historika a spisovatele Zikmunda Wintra).

V Mayerově vile prožil svá dětská a mladá léta dramatik a spisovatel Jaroslav Maria, výrazná a kontroverzní postava české literatury prvních tří dekád dvacátého století. Za svůj vrcholný román, psychologické justiční drama Váhy a meč, získal v roce 1928 prestižní cenu pražského nakladatelství Aventinum, vypsanou k desátému výročí vzniku Československa.

Vedle nové adresy získala veřejná knihovna v Rakovníku na přelomu dvacátých a třicátých let i nové logo (v němž pochopitelně nesměl chybět tradiční symbol města – červený rak) a především nového, obětavého knihovníka, tehdy dvacetiletého Vendelína Punčocháře, který pak stál v čele knihovny více než čtyřicet let.

Pro Vendelína Punčocháře byla práce knihovníka skutečným posláním, což se okamžitě projevilo i v nárůstu počtu výpůjček, který v roce 1932 překonal hranici 16 000 a v roce 1938 dosáhl 18 000. Knižní fond knihovny vzrostl ze 3000 svazků v roce 1922 na více než 8000 v roce 1938.

Nejoblíbenější četbou rakovnických čtenářů zůstaly i nadále nenáročné lidové romány, detektivky, dobrodružné příběhy a cestopisy. Knihy s „pečetí posvěceného umění“ v těžkých třicátých letech příliš netáhly.