Hlavní obsah stránky

SOUČASNÁ LITERATURA: Nejnovější překlady německé beletrie

JITKA NEŠPOROVÁ jitka.nesporova@iliteratura.cz

Díky masmédiím víme o dění na opačném konci planety kolikrát víc než o tom, co se stalo za humny. Týká se to zřejmě i literatury našich sousedů. V záplavě knih přeložených z angličtiny anebo jiných „trendy“ jazyků se němčina stává popelkou, kterou neprávem přehlížíme. Možná v čtenářském povědomí stále přežívá překonaná představa, že německá literatura postrádá humor, filozofuje a teoretizuje, je suchopárná a neživotná, uspokojí leda akademiky a neotevírá zajímavá témata. To ovšem dávno neplatí a následující řádky nechtějí skrývat pisatelčinu velkou ambici doložit tvrzení argumenty a získat aspoň pro několik knih napsaných původně německy nové nadšené čtenáře.

Na „světovost“ německy psané literatury poukazují mimo jiné mezinárodní literární ocenění. Zůstaneme-li u té nejprestižnější ceny, u Nobelovy ceny za literaturu, připomeňme, že v uplynulých dvou dekádách nového milénia putovala do rukou německy píšících autorů hned třikrát; a těsně předtím, roku 1999, ji obdržel Günter Grass (1927 až 2015). V roce 2004 byla oceněna rakouská spisovatelka a dramatička Elfriede Jelineková (* 1946), v roce 2009 Němka z rumunského Banátu Herta Müllerová (* 1953), v roce 2019 Rakušan Peter Handke (* 1942), který dlouhodobě žije ve Francii, publikuje však v rodném německém jazyce.

Současná německá literatura je tematicky pestrá a nebývale různorodá, neboť ji za svůj literární jazyk přijala také řada autorů a autorek s takzvaným migrantským pozadím. Jen v Německu (nikoli tedy na celém německojazyčném knižním trhu, který zahrnuje také Rakousko, velkou část Švýcarska plus ostrůvky německy hovořících komunit na celém světě) vyjde ročně zhruba 80 000 knižních novinek. V České republice vychází v dlouhodobém průměru ročně okolo tisícovky knih přeložených z němčiny (celkem u nás vychází 16 000–18 000 knih za rok), převážně tituly odborné a žánrové. Zúžíme-li perspektivu na opravdu kvalitní beletrii, zůstane nám třeba jen deset pozoruhodných titulů za rok – ale to přece není tak málo!

Které romány, povídkové soubory, ságy či novely si tedy zasluhují naši čtenářskou pozornost? I když leckteré knihy na první pohled upoutají obálkou, rozhodnutí číst-nečíst obvykle určuje až odpověď na otázku: A o čem to je? Proto následující knižní doporučení třídím do tematických „košů“, z nichž si snad každý vybere.

Válečná traumata

Mnohokrát zmapované, přesto stále živé a potřebné téma představuje válka. Překvapivé momenty v recepci válečných zkušeností přinášejí např. novinky z nakladatelství Prostor, ať už je to román Přeběhlík Siegfrieda Lenze (1926–2014), dnes klasika světové poválečné literatury, nebo román Zimní včely Norberta Scheuera (* 1951).

Lenz do svého druhého románu, který napsal v pětadvaceti letech, vložil autobiografické prvky, když popisoval dezerci mladého vojáka wehrmachtu Waltera Prosky k Rudé armádě, a otevřel tak řadu etických otázek svědomí a viny. Z důvodu tabuizace tohoto tématu román v Německu v padesátých letech, kdy jej autor předložil nakladateli, nevyšel; v pozůstalosti byl objeven až po autorově smrti a vyvolal značný ohlas. České vydání z roku 2020 doprovází doslov překladatele Petra Dvořáčka, který poukazuje i na konstanty Lenzova díla jako živé dialogy, užití dialektu v jazyce, citlivé popisy zvuků, jemný humor, díky nimž si autor získal oblibu čtenářů několika generací.

Zatímco se román Přeběhlík odehrává v bažinách na ukrajinsko-bělorusko-polských hranicích, dějištěm Zimních včel (česky 2021 v překladu Jitky Nešporové) je německo-belgické pomezí. Prostřednictvím deníkových záznamů Egidia Arimonda, včelaře a epileptika, který kvůli svému onemocnění unikl válečnému nasazení, prožíváme poslední rok a půl druhé světové války očima vzdělaného Němce, který pomáhal židovským uprchlíkům přes hranice. Citlivě podaný osobní příběh odráží komplexnost mezilidských vztahů a rozkrývá také paralely mezi uspořádáním společenství lidí a včel.

Válečná traumata nepostihují jen přímé aktéry, ale i následující generace – toto téma rozvíjí ve svých románech Zemřít na jaře Bůh onoho léta Ralf Rothmann (* 1953), jehož knihy vydalo v překladu Tomáše Dimtera Argo (2017, 2021). Jaro v prvním titulu neodkazuje jen k ročnímu období, ale také k „jaru“ lidského života. Walter Urban, protagonista románu a postava v mnoha ohledech inspirovaná osudy autorova otce, byl do SS naverbován začátkem roku 1945 jako sotva osmnáctiletý a zážitky z fronty ho doživotně poznamenaly, byl mj. postaven před volbu střílet, nebo být zastřelen, když dostal příkaz potrestat kamarádovu dezerci.

Válka, a tentokrát válka třicetiletá, silně rezonuje také v groteskním historickém románu Tyll (česky 2019) německo-rakouského spisovatele Daniela Kehlmanna (* 1975), který však ke zvolené látce nepřistupuje s pokorou historika, ale invencí umělce. Pozdně středověkého kejklíře Enšpígla, jenž se stal v knížkách lidového čtení oblíbenou postavou blázna, nechává putovat v literárním čase a prostoru: zasazuje jej do konkrétních událostí s reálnými historickými osobnostmi, jako byli např. zimní král Fridrich Falcký a jeho žena Alžběta Stuartovna, u nichž Tyll působil ve službách jako dvorní šašek, jindy popisuje obléhání Brna z perspektivy řadového vojáka v podzemní šachtě zasypané výbuchem, kde se právě Tyll ocitl. Německá literární kritika o Tyllovi napsala: Román je špinavý, vlhký a studený, páchne morem, smrtí a zkázou – a přesto přitakává životu a je nesmírně vtipný. Kdo by se nechtěl přesvědčit? Koneckonců Daniel Kehlmann nestvrzuje své literární nadání poprvé – česky si můžeme přečíst i další jeho knihy: Mahlerův čas (česky 2004, překlad Jana Zoubková), Vyměřování světa, Já a KaminskiSláva (česky 2007, 2012 a 2013, vše přeložil Tomáš Dimter).

Perspektivě zmíněných románů dominuje mužský pohled, válečné konflikty a obecněji dějinné zvraty se však dotýkají všech. Mimořádně čtivě vykreslila celé panorama pohnutých německých dějin 20. století Carmen Kornová (* 1952), novinářka z Hamburku, v třídílné sérii shrnuté pod názvem Sága jednoho století, kterou vydalo v překladu Zlaty Kufnerové nakladatelství Prostor (česky 2019–2021). Ústředními postavami je čtveřice žen z hamburské čtvrti Uhlenhorst: každá má jinou povahu a jiné sny i životní plány, vždyť také každá pochází z jiného sociálního prostředí. Henny a Käthe se znají od dětství a obě si po skončení první světové války přejí být porodními asistentkami, sirotek Lina se stane učitelkou, Idě nalinkoval budoucnost její zámožný otec. Psychologicky propracované a dovedně propletené osobní příběhy žen (upomínající na bestselerové Geniální přítelkyně Eleny Ferrante) odrážejí dobové konvence, atmosféru i osudové rány, kterým lidé nejen za války museli čelit. Závěrečný díl konfrontuje sedmdesátileté protagonistky s pádem berlínské zdi, nemocí AIDS či válkou na Blízkém východě.

Zúčtování s minulostí

Vášnivé čtenáře a čtenářky, kteří se nezaleknou bezmála devíti set stran, jistě v mnoha ohledech překvapí úspěšná rodová sága Osmý život (pro Brilku) gruzínsko-německé autorky Nino Haratischwiliové (* 1983), kterou pro nakladatelství Host přeložila Michaela Škultéty (česky 2020). Titulní Brilka je mladá Gruzínka, kterou její teta seznamuje se spletitou historií celé rodiny Džašiových, v níž měly po generace hlavní slovo ženy, avšak za války i během tuhého komunistického režimu v SSSR musely také trpět za provinění svých manželů a otců. Jako nesmiřitelný dogmatik je vykreslený dědeček Konstantin, zatímco obdivu dívek v rodině se těší jeho sestra Kitty, která emigrovala do Londýna a zahájila tam hudební kariéru. Tato příběhová linie vede i do Československa, k událostem pražského jara. Haratischwiliová poukazuje také na jižanskou mentalitu Gruzínců, nevyhýbá se složité otázce národnostního sebeurčení, přitom nemoralizuje, působivě využívá i prostředků magického realismu, když např. vtahuje na scénu mrtvé, kteří nezúčastněně pozorují přítomnost, jíž svou smrtí unikli. Román má nedořečený závěr, končí prázdnou, nepopsanou stránkou, symbolizující naději, že osmý život titulní Brilky, který má být teprve odžit, s sebou všechno to historické břímě (nejen v podobě skutečných, ale i domnělých křivd) uplynulého století už nepotáhne…

Předností komplexně vystavěného románového děje s mnoha fazetami je možnost názorně ukázat tragické rozměry života v nesvobodě.

To je ostatně leitmotivem celé tvorby nobelistky Herty Müllerové (* 1953), které je v tomto čísle časopisu věnován samostatný článek na s. 34–35. Müllerová se vztahuje k rodnému Rumunsku, zatímco Ilija Trojanow (*1965), pocházející ze Sofie, se svým románem Moc a vzdor (česky 2018, překlad Radka Denemarková) vypořádává s poválečnou bulharskou historií. Připomíná osudy bulharských politických vězňů z období komunistického režimu a poukazuje na univerzální pravdu, že zločiny a traumata minulosti nelze zametat pod koberec, ale je třeba o nich veřejně mluvit a odčinit je, sledovat jejich důsledky a paralely i v dnešní době.

O zúčtování s minulostí v jistém smyslu píše také Bernhard Schlink (* 1944), autor slavného Předčítače (česky 2002), ve své nejnovější povídkové knize Barvy loučení (česky 2021, překlad Jana Zoubková). Vzdělaní a dobře situovaní stárnoucí muži bilancují svá zbabělá životní rozhodnutí, milostné avantýry i sourozenecké křivdy. Celkem devět melodramat nabízí napínavě rozehraný děj, dilemata, v nichž milenci překračují společenská tabu, a provokují čtenáře k rozkrývání pravdy o lidském životě. Zpracování společenské i osobní historie je také tématem Schlinkova románu Olga (česky 2019), který vypráví silný příběh nenaplněné osudové lásky mezi Herbertem a titulní Olgou, milostná tematika spojuje rovněž povídky ze souborů Útěky z lásky (česky 2001, překlad Tomáš Kafka) a Letní lži (česky 2010, překlad Zlata Kufnerová).

Vesnické romány

Zatímco na přelomu tisíciletí se v německé literatuře mluvilo o tzv. „dívčím zázraku“, který představovaly mladé debutující autorky jako Judith Hermannová a Juli Zehová (jež se během následující dekády etablovaly jako mezinárodně úspěšné spisovatelky a řada jejich knih byla přeložena také do češtiny, mj. Letní dům, později, Nic než přízraky, Lettipark od Hermannové nebo Orli a andělé, Hráčský instinkt, Temná energieVe jménu metody od Zehové), zdá se nyní, že jedním z aktuálních trendů v německé literatuře jsou tzv. vesnické romány. V souvislosti s pandemií je útěk z přelidněného velkoměsta a atraktivita venkova pochopitelná, ale už předtím zaznívaly hlasy, které hledaly v provincii autenticitu a domov, a to v kontrastu s postupující globalizací.

Z pohledu české recepce k zástupcům německé prózy s vesnickou tematikou nepochybně patří bosenský rodák Saša Stanišic (* 1978), u nás známý již svou prvotinou Jak voják opravuje gramofon (česky 2011), novinářka a spisovatelka Dörte Hansenová (* 1964) s oběma do češtiny přeloženými romány ze severu Německa: Starý krajPolední hodina (česky 2016 a 2019, překlad Viktorie Hanišová) a nejnověji i Mariane Leky (* 1973), která debutovala počátkem milénia a byla řazena ke zmíněnému „dívčímu zázraku“ v německé literatuře.

Stanišicův román Noc před oslavou (česky 2016, překlad Tomáš Dimter) se odehrává během jediné dlouhé páteční noci ve fiktivní východoněmecké vísce Fürstenfelde. Všichni čekají na zítřek, všichni ještě chtějí něco dodělat, domalovat obraz, zkontrolovat kroniku, skoncovat se životem… Bdí i liška, která se vkrade mezi lidská obydlí. Nespí ani převozník, ale ten už je dávno mrtvý. Jazyková vynalézavost, překvapivé prvky magického realismu a strhující pábitelské tempo vyprávění, v kterém nám před očima ožívají bláznivé, a přitom uvěřitelné staré příběhy, pověsti a pomluvy, ocenila v roce 2014 i porota Ceny lipského knižního veletrhu.

Řadou svérázných postav a mnohdy bizarními příběhy nejen se sny o okapi obsadila pohádkově působící svět Westerwaldu také Mariane Leky ve svém mezinárodně úspěšném románu Co je odtud vidět (česky 2021, překlad Marta Eich), který se hlásí ke grimmovsko-marquézovské tradici vyprávění. Ve vesnici vždycky někdo zemře, když se v noci předtím zjeví Selmě ve snu okapi. Sonda do lidského chování tváří tvář smrti vyznívá laskavě a smířlivě, třebaže nezastírá krutost osudu.

Životy umělců

Moderní pohádce Mariane Leky chybí jakýkoli společenský a historický kontext, vztahové konstelace se zdají být platné univerzálně. Často však našemu čtenářskému vkusu konvenuje dovedné propojení literární fikce s fakty a oblíbené tak bývají knihy referující o životech umělců. Zásluhou nakladatelství Argo je tak například vydání monumentální trojdílné biografie Franze Kafky z pera německého literárního historika Reinera Stacha (* 1951), který se tématem zabýval dlouhých osmnáct let. Nazval ji prostě Kafka (česky 2016 až 2018) a předložil práci, jež je čtivá, z nejslavnějšího německy píšícího pražského spisovatele činí takřka románovou postavu, a přitom ho nekarikuje a fundovaně zobrazuje široké společenské, politické i literární souvislosti. Vedle seriózní biografie může až nečekaně působit kniha kuriozit a drobností nazvaná To že je Kafka? 99 odhalení (česky 2021) téhož autora. Kdo však chce zůstat věrný románové formě a přečíst si s empatií vylíčený příběh velké lásky mezi Franzem Kafkou a Dorou Diamantovou, tomu doporučuji Nádheru života (česky 2011, překlad Věra Koubová) Michaela Kumpfmüllera (* 1961).

Slavným pražským rodákem byl také básník Rainer Maria Rilke, který po nějaký čas žil v umělecké kolonii Worpswede na severu Německa, kde se odehrává Koncert bez básníka (česky 2016, překlad Tomáš Dimter) Klause Modicka (*1951), román tematizující mimo jiné rivalitu různých přístupů k umění.

Defilé postav politického, společenského a kulturního života předválečné Evropy bravurně představil ve svém hojně překládaném bestseleru 1913 – léto jednoho století i v pokračování 1913 – co jsem ještě chtěl vyprávět (česky 2013 a 2021, překlad Tomáš Dimter) novinář Florian Illies (* 1971). Svoji kulturněhistorickou románovou koláž poskládal na základě faktů z dobových pramenů i hry s pravděpodobností – líčí tak setkání reálná i potenciální, připomíná, co ze života slavných malířů, herců, spisovatelů, sportovců či lékařů nevešlo ve všeobecnou známost a s ironií sobě vlastní zachycuje také iluze doby, v níž svět nabral takové tempo, jako nikdy předtím, konstatuje autor.

Jaké iluze si hýčká doba naše, může přemýšlivý čtenář vyrozumět možná i ze stránek čerstvé knižní novinky Rozhovory.de, kterou sestavila česká novinářka Zuzana Lizcová z rozhovorů, jež vedla se současnými německy píšícími autory a autorkami. Mezi respondenty jsou pochopitelně i některá jména, která zazněla také zde. Překvapí možná Jaroslav Rudiš (* 1972), ale protože svůj nejnovější román Winterbergova poslední cesta napsal původně německy a do češtiny jej přeložila Michaela Škultéty (česky 2021), je od nynějška i on zástupcem německé literatury.