Hlavní obsah stránky

RECENZE: Vzácný dar čtení a tři podoby čtenářství

PETR NAGY

Alberto MANGUEL: Cestovatel, věž a červ. Překlad: Lucie Chlumská a Ondřej Hanus.
1. vydání. Brno: Host, 2016. 152 stran.

Kniha je svět, jímž můžeme cestovat, protože svět je kniha, kterou můžeme číst.

Dílo v Kanadě žijícího argentinského spisovatele, překladatele a editora Alberta Manguela (*1948) nabízí jednoznačnou odpověď na otázku, jaký vztah má dotyčný autor ke knihám a čtení vůbec. Stačí vyjmenovat jeho tituly přeložené zatím do češtiny: Dějiny čtení (2007, 2012), Čtení obrazu (2008), Knihovna v noci (2009) a v neposlední řadě Cestovatel, věž a červ, vydaný letos v brněnském Hostu (stejně jako všechny předešlé knihy). Přestože napsal několik románů a uspořádal množství tematických literárních antologií, největší ohlas vzbuzuje Manguelova tvorba z oblasti literatury faktu, zvláště pak esejistika, k níž lze ostatně počítat i všechny tuzemské překlady.

Tajuplný název útlého svazku z roku 2013 záhy osvětluje podtitul „Čtenář jako metafora“ a krátký úvod, kde Alberto Manguel upozorňuje na význam metafory jako takové pro naše vnímání světa a vzájemnou komunikaci. Jsou to právě obrazná přirovnání, která napomáhají vcelku nedokonalému lidskému jazyku tlumočit kýžené významy, a jednou ze základních metafor je představa světa coby knihy (nebo obecně souboru příběhů), kterou máme a můžeme číst. Jde vlastně o ideu nemálo optimistickou, neboť stojí na předpokladu, že okolnímu světu lze přinejmenším do jisté míry porozumět, že je možné alespoň zčásti dešifrovat jeho význam.

Dotyčná metafora však představuje pouze výchozí bod autorem rozvíjených úvah, ztělesněných celým řetězcem nápaditých metafor. Manguela totiž zajímají především rozličné způsoby, jakými můžeme svět kolem sebe číst (a to nejen prostřednictvím beletrie, ale i matematiky, teologie aj.), a zde se dostávají ke slovu titulní motivy cestovatele, věže a červa. Ideu světa jako knihy nejprve zkřížil s obdobně rozšířenou představou života coby cesty, což dalo vzniknout obrazu člověka čtenáře-cestovatele, procházejícího životem, jako by listoval stránkami knihy. Ze stejného základu, avšak nahlíženého z poněkud jiného úhlu, pak vyrůstá představa čtenáře hledajícího na své cestě životem-knihou útočiště, zpodobňované mnohdy jako věž. A specifický druh čtenáře, hltajícího nevybíravě a bez užitku vše, co mu přijde pod ruku, dal zrodit obrazu knihomola (postava „knižního blázna“ se poprvé objevuje v 16. století v díle Sebastiana Branta Loď bláznů), jehož konkrétní charakteristika se proměňuje v závislosti na dané jazykové oblasti – vedle českého mola tak může být spojován třeba s myší (ve španělštině), krysou (v němčině a francouzštině) nebo titulním červem (anglicky bookworm).

Autor při svém výkladu hojně pracuje s obrazovým materiálem a od konkrétních děl z oblasti výtvarného umění (převážně obrazů či knižních ilustrací) se odráží i jeho výklad v rámci jednotlivých kapitol. Například v úvodu první kapitoly nazvané „Kniha světa“ popisuje iluminaci ze starého francouzského rukopisu, která zobrazuje pověstný motiv malého Mojžíše plujícího v košíku, jenž tu ovšem nabývá podoby objemného knižního svazku: Tato kniha je plavidlem, které umožňuje, aby Boží slovo cestovalo světem, a čtenáři, kteří jej budou následovat, se tak stanou poutníky v tom nejhlubším, nejpravdivějším slova smyslu.

Přestože nejstarší vrstva pojednávaných metafor spadá již do období starověké Mezopotámie (autor se zabývá i známým Eposem o Gilgamešovi), těžištěm ustalování většiny z nich a prostředím jejich dalšího vývoje se stává až tradice křesťansko-židovská (v této souvislosti připomeňme knihu Židé a slova, kterou napsal Amos Oz se svou dcerou a jejíž recenzi přinesl Čtenář 2/2016). Manguel se ovšem neopírá jen o texty náboženské – příhodný materiál nachází i v oblasti krásné literatury, počínajíc Dantovou Božskou komedií (asi nejslavnějším cestovatelským vyprávěním západní literatury) a Paní Bovaryovou Gustava Flauberta končíc. Ve svém pojednání také cituje řadu dalších autorů, kteří se podobným tématem v minulosti zabývali, kupříkladu Ernsta Roberta Curtia, který ve své studii Evropská literatura a latinský středověk (česky 1998) stručně vylíčil dějiny metafory světa jako knihy.

Zmíněný vývoj některých metafor dokládá nejlépe případ obrazu člověka hledajícího ve čtení únik před světem, který postupem času nabýval velmi rozdílných konotací. Navzdory počátečnímu spojení s motivy a vlastnostmi, jako jsou melancholie, netečnost či zahálka, byla tato představa čtení mnohdy vnímána spíše pozitivně – ve čtenářově osamělém obcování s knihami se spatřovala příležitost k rozjímání, meditaci, ba i tvůrčímu aktu. Takovému člověku ovšem neustále hrozilo nebezpečí, že jeho soustředěnost vezme za své, odloučenost přeroste v nečinnost a odstup se promění v nezájem. Z těchto leckdy odůvodněných obav se zrodila známá metafora slonovinové věže, která počala být zvláště od 19. století vnímána výrazně negativně, jako symbol podivínství nebo povýšenosti (ovšem ani zde nechyběly výjimky – někdy se stejného výrazu užívalo pro označení básníkovy výlučnosti).

Navzdory své abstraktnosti a složitosti je téma čtení/čtenářství v knize Alberta Manguela pojednáno velmi srozumitelně, názorně a poutavě. Autor se jím zde ostatně nezabývá poprvé – metaforám čtení věnoval jednu kapitolu již ve svých Dějinách čtení. Přesto se v knize Cestovatel, věž a červ nikterak neopakuje, neboť svůj někdejší literární materiál (Walt Whitman, Benjamin Franklin, Zjevení Janovo atd.) nahradil početnějšími a neméně přesvědčivými doklady novými. Těžiště Manguelova přehledu vývoje vybraných metafor zůstává v minulosti, ojedinělé exkurzy do současnosti však prozrazují autorovu skepsi, co se týče dnešního stavu čtenářství. Výjimečnou a pro lidský druh nepostradatelnou schopnost čtení světa jako knihy jsme si podle něho osvojili v době Gilgamešových tabulek a ztratili ji v době monitorů. Teprve budoucnost ukáže, zda se budeme schopni znovu naučit číst pomalu, poctivě a pečlivě, jak to vyžaduje čtenářská podstata lidské existence. Právě jedinci jako Alberto Manguel jsou důkazem toho, že alespoň někteří z nás tento dar dosud neztratili.