Hlavní obsah stránky

SOUČASNÁ LITERATURA: Současná podoba a perspektivy překladu slovenské literatury do češtiny: Medailony

JANA PÁTKOVÁ Jana.Patkova@ff.cuni.cz

Stanislav Rakús (* 1940) patří nejen mezi významné slovenské autory, ale zároveň se od začátku profiloval jako literární vědec s univerzitní praxí. Do literatury vstoupil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let v povídkách s kafkovskou atmosférou. Autor se v těchto alegorických a absurdních povídkách vyrovnával s klíčovými společenskými aspekty života na prahu normalizace. Tyto povídky zůstaly vesměs jen v časopisecké podobě. Rakúsovy knihy ze sedmdesátých let Žobráci (1976) a Pieseň o studničnej vode (1979) už čerpají z odlišné poetiky, související s baladickou tonalitou vyprávění. Do češtiny byly přeloženy v roce 1982.

Po revoluci tematizuje S. Rakús ve vícero svých prózách život outsidera, intelektuála žijícího ve společnosti, které nerozumí. Z tohoto neporozumění plyne celá řada komických situací překrytých tragikou doby. Rakúsova první porevoluční kniha Temporálne poznámky (1993, čes. Temporální poznámky, 2021) vzbudila velkou diskusi, která se týkala také propojování příběhovosti s erudicí literárního vědce. Příběh outsidera je zasazený do počátků normalizace v konkrétním městském prostředí slovenských Košic. Hlavní postavou novely je učitel na večerní škole pro pracující Dušan Sakmár, který si píše do diáře poznámky, úvahy a různé postřehy. Kromě základní příběhové linie, v níž Dušan Sakmár ztratí tento diář s důležitými poznámkami, v nichž se vyjadřuje k osobnímu vnímání okolního světa: žákům, kolegům i společnosti, rozvíjí i rovinu úvahovou. Ta je věnována podobám literárního času. Čas vystupuje v novele v mnoha podobách, odkazuje k němu i vícerozměrný titul novely.

V propojování příběhu s literárněvědnými úvahami hlavní postavy pokračuje autor i v dalším románu, který vyšel v roce 2004 pod názvem Nenapísaný román (čes. Nenapsaný román, 2018). Autor v něm pracuje se strategií hry na psaní románu. Hlavní postavou je Adam Zachariáš, který se po vyloučení z univerzity stává pomocníkem dramaturga v místním divadle. Stanislav Rakús pracuje s ověřenou motivickou strukturou, např. když využívá produktivní motiv alkoholu, který mu pomáhá modelovat komickou rovinu vyprávění. Trilogii završuje román Excentrická univerzita (2008), který dosud nebyl přeložen do češtiny.

S obdobnou poetikou vyprávění se potkáme i v jeho povídkových souborech Telegram (2009, česky 2017) a Fáza uvoľnenia (2013). Autor se opakovaně opírá o motiv těla a tělesnosti. Jeho modelování groteskního a komického těla produkuje celou řadu významů. Skrze tělo si postava buduje vztah k okolnímu světu, ale zároveň také promlouvá o budování vlastní identity, respektive autor tak upozorňuje na deficitní a nejisté prožívání vlastního já.

Aktuálně vydaný povídkový soubor Ľútostivosť (2021) znamená další posun v poetice Stanislava Rakúse. Jak napovídá titul, ubylo v nich komičnosti a spolu s ní můžeme sledovat i oslabení motivu alkoholu. Autor se zaměřuje na mezigenerační komunikaci, která může být také zdrojem vážného.

Vladimír Balla (* 1967) vstoupil do literatury v devadesátých letech 20. století povídkovým souborem Leptokaria (1996), za kterou získal Cenu Ivana Kraska. Od počátků své tvorby patří ke klíčovým autorům, kteří se podílejí už třetí dekádu na formování obrazu slovenské literatury. Ballovy texty se dlouho nepřekládaly do češtiny, ale jeho novější prózy jsou už dostupné i českým čtenářům v češtině. Pro (Vladimíra) Ballu je příznačné, že jako jeden z mála postmoderních povídkářů devadesátých let na ně navázal i v dalším období a jeho poetika vychýlená do oblasti skepse a pesimismu se příliš nezměnila. Klíčovou postavou jeho starších i mladších próz je samota v mnoha podobách. Deficitní zobrazení rodinných a partnerských vztahů se stalo námětem i v prózách, které byly vybrány pro překlad.

 

Strategie výběru literárního textu pro překlad se často odvíjí od literární ceny Anasoft litera. To byl i případ novely Ve jménu otce (2018), za niž získal autor Cenu Anasoft litera. Balla se v novele soustřeďuje na vztahy mezi rodiči a dětmi, které jsou provázeny deficitními pocity, respektive pocity neporozumění, a z toho plynoucím obnažením viny a selhání. Příběh je vyprávěn z pohledu hlavní postavy, která je ve vyprávění konfrontována se svou klíčovou sociální rolí, rolí otce a manžela. Předmětem vyprávění je vlastní život postavy, který se nakonec ukazuje jako prázdný a zbytečný.

Autor pokračuje v tematizování vztahů mezi rodiči a dětmi, mužem a ženou i v další z přeložených knih. Už z titulu románu Velká láska (2018) promlouvá černý humor, skepse či ironie, které ruší čtenářovo očekávání. Ale kdo Ballovy knihy zná, neočekává vyprávění jako z červené knihovny, a to navzdory červené barvě knižního obalu. Můžeme to vnímat jako součást autorovy literární hry. Jeho hlavní postava je opět spisovatelem usazeným v zaměstnání, které ho neuspokojuje. Je typem intelektuála, který neustále analyzuje okolní svět. Tento obraz doby promlouvá skrze zobrazovaný vztah hlavní postavy Andriče k Lauře, v němž se obnažuje ze všeho nejvíc samota.

Literární hry vstupují i do další Ballovy knihy, přeložené do češtiny v roce 2021 pod názvem Je mrtvý. Nejednoznačnost a hravost promlouvá i z titulu knihy, který můžeme interpretovat zase v rozmanitých rámcích. Knihu tvoří množství drobných i povídkových textů, které jsou propojené postavou spisovatele. I v této knize modeluje autor podoby outsiderství, jeho mužské postavy jsou definovány intenzivním pocitem osamělosti. Za jednotlivými výpověďmi můžeme číst zprávu o stavu naší doby.

Ondrej Štefánik (* 1978) promlouvá ve slovenské literatuře zcela novým hlasem. V roce 2011 debutoval souborem povídek Pštrosí muž, za další knihu Bezprsté mesto (2012) byl nominován na cenu Anasoft litera. Pokud byla řeč o novém hlasu ve slovenské literatuře, vztahoval se výrok jednoznačně k oceňovanému románu Som Paula (2016), který byl přeložen do češtiny pod názvem Jsem Paula.

Vyprávění o Paule otevírá rodinný příběh, v němž postava Pauly prochází destruktivním procesem. Proměňuje se nejen Paula a její schopnost vnímat okolní svět, ale spolu s rozpadem okolí se bortí i svět Pauly se všemi jejími sociálními vazbami. Autorovu knihu můžeme číst mimo jiné jako příspěvek k zobrazení vztahů mezi rodiči a dětmi, mezi mužem a ženou, ale zároveň jako výpověď o stavu dnešní doby. Charakter doby je utvářený silou sociálních sítí, které mají nevratný vliv na chování lidí. Z virtuálního světa využívá autor v textu Facebook, který pro Paulu představuje únik z tísnivé reality.

Ačkoli Štefánik zachycuje velmi vážné životní situace, dokáže do nich pronikat s ironií, nadhledem i uvěřitelným realismem. Daří se mu gradovat napětí mezi rozpadávající se realitou a umělým světem sociálních sítí.