MICHAL KLAJBAN michal.klajban@gmail.com

Bojůvky v cizím prostředí

Můj půlrok v palmerstoneské knihovně uplynul jako voda a nastal čas dát knihovně, městu a vůbec celému Novému Zélandu své sbohem. Mohu s klidným svědomím říct, že v podstatě po celou dobu jsem se v knihovně cítil jako doma, za což patří věčné díky hlavně mým kolegům, kteří mi byli vždy velmi nápomocní. I přes jejich péči jsem se však občas nevyhnul prapodivným situacím, do kterých mě dostalo špatné porozumění jazyku nebo jednoduše odlišné kulturní prostředí, ze kterého pocházím. Jelikož nerad mluvím o obecnostech, budu konkrétnější a na příkladech uvedu, jak snadno se dá do zapeklitých situací dostat a jak se s nimi dá poměrně jednoduše vyrovnat. Berte, prosím, následující odstavce s rezervou. I když se jedná o skutečné problémy, do kterých se člověk tu a tam dostane, jejich řešení je spíše inspirací k tomu, jak by se měly problémy řešit: s nadhledem a nadsázkou, na jejímž konci je spokojený zákazník. Když o problémech, na které během práce narážím, mluvím se svými kolegy z knihovny, jejich typická otázka je: „A byl ten zákazník spokojený?“ Když je moje odpověď kladná, v podstatě je nezajímá cena ani cesta, jakou jsem k tomu došel.

Situace první: když nerozumíte zákazníkovi

Přistoupí ke mně postarší Maor s tetováním na bradě a vykoulenýma očima. „Kestragr bro merg ga bro?“ začne na mě tím nejryzejším maorsko-novozélandským slangem. „Prosím?“ odpovím. „Kestragr bro merg ga bro?“ pokračuje. „Prosím?“ nedám se. „Kestragr bro merg ga bro?“ nedá se ani on. „Prosím? Nerozuměl jsem poslednímu slovu,“ zkouším to do třetice, doufaje, že použije jiná slova nebo začne mluvit jazykem, který by alespoň vzdáleně připomínal angličtinu. „Kestragr bro merg ga bro?!“ opakuje stále týmž zcela ne­srozumitelným stylem. A tak jdu na to mým klasickým trikem – upřu pohled někam těsně nad něj do nekonečné dáli a po dvou vteřinách napjatého ticha pronesu hlasem zkušeného mudrce: „Hmmm, pane, to si nejsem zcela jistý, ale jsem si jistý, že to budou vědět moji kolegové nahoře u pultu.“ „Díky brácho,“ pronáší spokojený Maor první srozumitelná slova a odebere se nahoru za kolegy. „Není zač, jsem tu jen pro vás!“ završuji své divadlo. Nečisté svědomí z neupřímnosti rych­le mizí pod tíhou radosti ze spokojeného zákazníka.

Situace druhá: když nevíte, co hledáte

Prakticky každý den se mi stávalo, že za mnou přišel zákazník a ptal se po nějakém autorovi nebo tematické knize. Když člověk hledá Williama Shakespeara nebo Harryho Pottera, to se ještě hravě zvládne. Co když ale zákazník hledá něco o převodovkách, háčkování punčoch nebo knihu poezie od novozélandského autora, jehož počet prodaných výtisků se dá spočítat na prstech jedné ruky? Nejde ani tak o to, že byste to ne­uměli najít, jako o to, že člověk někdy neví, co má vlastně hledat, protože nerozumí danému požadavku, který může být velice úzce zaměřen. Na takové situace mám v zásadě dvě řešení:

• Zeptat se, o co se jedná, a nechat si to vyhláskovat. Důležité přitom je zeptat se, o co se jedná, protože i když víme, jak se slovo píše, pokud mu neumíme přiřadit alespoň přibližný význam, je nám to k ničemu.
• Poprosit dotyčného, aby nám dané slovo nebo autora sám na klávesnici napsal a přitom nahodit úsměv od ucha k uchu s tím, že to bude nejrychlejší cesta, jak knihu najít.

Toť k tomu, jak jsem se vyrovnával s každodenními problémy, nyní něco málo k tomu, jak se dívám na novozélandské knihovny po půl roce a co bych rád podnikal ve svém putování dál.

Novozélandské knihovny jsou jiné, protože Nový Zéland je jiný. Co se populace týče, je to velmi mladá, multikulturní země, ve které se počet obyvatel za poslední století takřka zčtyřnásobil. I když se knihovny potýkají většinou se stejnými „problémy“ jako knihovny v Evropě (informační vzdělávání, finance atp.), nabízejí i některé služby, které jsou pro Nový Zéland typické. Těmi jsou hlavně služby spojené s komunitní funkcí, o které jsem hovořil v předchozím dílu a která je podle mě ale natolik výrazná a důležitá, že ji zmiňuji i nyní.

Knihovny tady můžete najít i v té nejzapadlejší vesnici – a to spolu s veřejnými toaletami, což může sice někdy působit směšně, nicméně nelze popřít užitečnost obojího.

I když jsou tyto knihovny otevřeny jen několik hodin týdně či dokonce měsíčně, obvykle nabízejí přístup k jednotkám z fondu vzdálenější „mateřské“ knihovny, které jsou sice na objednávku, zato zdarma. Typická pro zdejší venkov je jeho odlehlost – zatímco v Česku to nebývá z jedné vesnice do druhé daleko, novozélandské „vesni­ce“ mohou mít jen několik rodinných farem, které jsou od sebe natolik vzdálené, že člověk někdy ani nezaznamená, že tvoří vesnici. I z tohoto důvodu jsou zde relativně populární služby mobilních knihoven. Jejich zastávky jsem viděl i na velmi odlehlých místech, kde bych řekl, že nikdo nemůže žít, a přece – jednou měsíčně tudy projede autobus plný knih, který může čtenáři na požádání přivézt jeho vytouženou knihu. Zajímavostí přitom je, že veřejná doprava na Novém Zélandu s výjimkou několika největších měst prakticky neexistuje a jediné zastávky ve vesnicích tak zpravidla patří jen mobilní knihovně.

A jak to vidím se svým putováním do budouc­na? Studoval jsem knihovnictví v Norsku a pracoval jako knihovník na Novém Zélandu. Jedná se o jedny z nejrozvinutějších zemí světa, a jelikož už mám docela ucelený obraz o tom, jak to v takových zemích s knihovnictvím je, myslím, že brzy nastane čas, abych se podíval, jak je to s knihovnami v rozvojových zemích. Ale o tom zase třeba jindy. Hei konā! [Uvidíme se později! v maorštině].