Hlavní obsah stránky

Česká poezie od roku 2000 do současnosti – Poznámky k české literatuře pro děti a mládež

PAVEL ŠIDÁK Pavel.Sidak@seznam.cz

V české poezii vznikající mezi lety 2000 a 2014 nenacházíme – stejně jako v pró­ze téhož období – žádné přeryvy ani zřetelné milníky; je to období, kdy literární život plyne přirozeně, bez zásahů zvnějšku i bez horečnatého splácení dluhů (sbírky autorů za komunismu zakázaných byly vydávány a čteny v devade­sátých letech). Poezie v tomto období vychází nejen v klasické, tištěné podobě – ať už v časopisech, nebo knižně –, ale je také vydávána načtená na CD a objevuje se na internetu, kde se nabízejí básně i celé sbírky (přehledně například na http://kotrla.com/frogman/?c=138, básníci čtou své verše na webovém YouTube atd. Jako se rozšiřují komunikační kanály, rozšiřuje se výrazně i oblast, kterou poezie pokrývá: vedle poezie v běžném slova smyslu se ve větší míře objevuje poezie insitní (viz níže), do „kanonické“ poezie vstupují písňové texty (knižně vycházejí nejen sbírky písničkářů, ale i rockových aj. kapel) a podstatná je oblast, kde se poezie stýká s jinými uměleckými druhy, s hudbou („fyzická poezie“ P. Váši) a výtvarným uměním (J. Typlt). Tyto oblasti se objevovaly již v minulosti, teprve nyní jsou však plně etablovány.

V soudobé básnické tvorbě převažuje poezie lyrická (nedějová) nebo jen s dějovými názna­ky, velké epické básnické skladby (jaké byly typické pro Máchu, Vrchlického, Zeyera, ale také např. Hrubína, Holana aj.) absentují.

Básníci tohoto období jsou solitéři a jen výjimečně se setkají v jasně vymezené skupině (nejzávažnější výjimku představují surrealisté). Orientaci v básnické produkci napomáhá od roku 2009 vydávaná ročenka Nejlepší české básně (vyd. Host), jejíž dva editoři, vždy jeden básník a jeden literární vědec, tu podávají výběr významných básní v daném roce se objevivších, aniž by se nechali omezovat hledisky generačními, tematickými, žánrovými aj.

Zatímco v próze jsme konstatovali dominan­ci tématu národních dějin, resp. nejbližší minulosti, poezie se přiklání spíše k obecným (nadčasovým) jevům – jakkoli i historická témata jsou zde zastoupena (např. česko-německé vztahy ve sbírce R. Fridricha Erzherz, 2002) a jakkoli existuje i časová, tzv. angažovaná poezie. Hlav­ní polohy zde tvoří poezie každodennosti a poe­zie spirituální; poezii s prózou sbližují projevy postmoderních, imaginativních tendencí.

Poezie běžného dne

Poezie nesená motivikou každodennosti není v českém kontextu novinkou, navazuje především na Skupinu 42 (1942–1948). Běžné, civilní momenty – zvláště popisné detaily – zde mnohdy mají funkci symbolickou. Je to poezie nepatetická, tíhne k rozbíjení klasické formy, k volnému verši, prozaizuje se.

Generační spektrum autorů, kteří k tomuto civilnímu vyjádření tíhnou, je široké – od starší generace, kam patří např. Petr Halmay (* 1958; např. jeho sbírka Koncová světla, 2005), Petr Hruška (* 1964), přes mladší autory, jako je např. Josef Straka (* 1972), Milan Děžinský (* 1974), Bogdan Trojak a Štěpán Nosek (oba * 1975), až k autorům nejmladších generací, Jakubu Chrobákovi (* 1974), Viktoru Špačkovi (* 1976), Jakubu Řehákovi (* 1978; za sbírku Světla mezi prkny, 2008, byl nominován na Magnesii Literu a na Cenu Jiřího Ortena) nebo Jonáši Hájkovi (* 1984, Suť, 2008). Do této kategorie zařazujeme i nejmladšího debutanta Jonáše Zbořila (* 1988) a jeho sbírku Podolí (2013), jež roku 2014 získala cenu Magnesia Litera pro objev roku. V dané dekádě se k této tradici přiklání také jedna z nejvýznamnějších představitelek experimentální poezie šedesátých let Bohumila Grögerová (* 1921): její sbírka Rukopis (2009) má charakter věčných deníkových záznamů.

Je-li v poetickém světě těchto básníků cosi palčivého, magického a opojného, je to nejčastěji tělo a tělesnost, a to v celé široké škále svých významů: od – třeba provokativní – erotičnosti k naturalismu. Autorů lze jmenovat celou řadu: Věra Chase (* 1970), Marek Šindelka (* 1984), kteří jsou zároveň autory prózy, Tereza Riedelbauchová (* 1977, sbírka Velká biskupovská noc, 2006); Kateřina Kováčová (* 1982, jež za sbírku Hnízda, 2005, získala Cenu Jiřího Ortena), ale i zmíněný Řehák aj.

Náboženská poezie

Jen zdánlivě protikladný poezii každodennosti je proud poezie inspirované křesťanstvím (ne­bo obecněji náboženským prožitkem či zážitkem). U starší generace se náboženská motivika projevuje explicitně (Viola Fischerová, *1935; J. Kuběna, * 1936, vl. jm. Jiří Paukert; Ivan M. Jirous, * 1944), avšak u mladší generace již jen v náznacích, často vetkána právě do motivů všedního dne – stýká se tak tedy poezie „spirituální“ a „civilní“.

Tato mladší vrstva náboženské poezie nemoralizuje, nezná polohy vznešena či patosu. Z jejích exponentů jmenujme alespoň Petra Borkovce (* 1970; byť jeho poezie jde různými cestami, srovnejme například jeho nejnovější sbírku Milostné básně, 2012, či knížku básnicky popisných próz Berlínský sešit, 2008) nebo Pavla Kolmačku (* 1962; též prozaik – a jeho sbírku Moře, 2010), kde se Bůh zjevuje v nejprostších jevech, často smyslových vjemech; Kolmačka má ostatně velmi blízko k poe­zii každodenní.

Obdobnou cestou se posléze vydává i již zmíněný Jirous (sbírka Okuje, 2008), jehož zbožnost prošla bouřlivým vývojem – po buřičských polohách včetně rouhavých či vulgárních motivů (zvl. v samizdatových sbírkách 80. let) se ustálila v prosté civilní tónině.

Imaginativní poezie a surrealismus

Již od počátku devadesátých let je česká poezie napjatá mezi dvě tendence: dostředivou (klidnou, upřenou do hloubky věcí) a odstředivou, v lecčems navazující na avantgardní impulsy – tyto tendence dokonce vykrystalizovaly roku 1993 v manifestech M. C. Putny a P. Borkovce, kteří hlásali neoklasicistní upření do středu, k tradici, a v manifestu J. F. Typlta plédujícího pro neoavantgardní odstředivost; v námi sledované dekádě zdůraznila imaginativní pól básnická skupina Fantasía (Adam Borzič, * 1978, Kamil Bouška, * 1979, a Petr Řehák, * 1978), jejíž almanach se objevil v roce 2008. V imaginativním básnictví zaznamenáváme větší míru surrealismu (surrealisté jsou také jediní básníci, kteří mají vlastní skupinu – od roku 1993 Skupina českých a slovenských surrealistů; průřez tvorbou bytostných surrealistů nabízí antologie Letenka do noci, 2003). Vlivy surrealismu však nalezneme i u autorů jiných poetik: rušením hranice mezi uměním a vědou se surrealismu blíží Pavel Ctibor (* 1971; např. sbírkou Silentbloky, 2009); sbírka Volavka (2013) Petry Stré (* 1979) kombinuje surrealistickou imaginaci, erotičnost a folklorní a magickou inspiraci, připomínajíc tak poněkud staršího K. Šiktance. Zájem o sny přibližuje surrealismu sbír­ku Sny (2007) Zbyňka Hejdy (1930–2013), auto­ra expresivního výrazu vnášejícího do české poezie tematiku erotiky, smyslového života na jedné straně a smrti na straně druhé (zbytek jeho díla však leží mimo sledovanou dekádu).

Avantgardní tendence připomíná zájem o insitní (záměrně neumělou, naivní) tvorbu. Vedle několika menších sběratelů či tvůrců (a vedle zájmu o tzv. art brut, tvorbu psychicky nemocných umělců) je třeba zmínit především Ivana Wernische: vedle vlastní autorské tvorby je sestavovatelem tří monumentálních antologií z dí­la „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ (jak zní podnázev) českých autorů posledních tří století (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2000; Píseň o nosu, 2005; Quodlibet aneb jak se komu co líbí, 2008). Tentýž Wernisch vydal pod názvem Kdo to čte, je prase (2008) výbor erotického folkloru z předválečné sbírky K. J. Obrátila Kryptadia.

Specifická fantazie – upomínající na svět mýtů a podivných bestiářů – charakterizuje básníky Boženu Správcovou (* 1969) a Lubo­ra Kasala (* 1958), spjaté s literárním časopisem Tvar: u Správcové jde zejména o sbírku Požární kniha, 2003, u Kasala o sbírku Orangutan v továrně, 2008. Fascinace fantaskními bytostmi je ovšem širší: nalezneme ji u Bog­da­na Trojaka (Strýc Kaich se žení, 2004), u I. Wernische aj.

Básnický experiment

Jen těžko lze vést přesnou hranici mezi poezií imaginativní a experimentální. Imaginativnost je záležitost motivická a tematická, experimentálnost výrazová (práce s jazykem, veršem), avšak v praxi často obě polohy logicky splývají. Experimentální poezie má v Čechách dlouhou tradici (přes avantgardu dvacátých a třicátých let k experimentální poezii let šedesátých); v současné české poezii se projevuje nejrůznějšími způsoby. Pro některé básníky je typická makarónská báseň (koexistují v ní různé jazy­ky): Radek Fridrich či Radek Malý češtinu mísí s němčinou, Eugen Brikcius pracuje zvláště s latinou. Zvláštní důraz na jazyk upírá básník nejstarší generace Karel Šiktanc (* 1928); srovnejme jeho sbírky Řeč vestoje Běseň, obě 2005, Nesmír, 2010, kde experimentuje s původem slov a jejich skrytými významy; tato tendence je u Šiktance tradiční (motiv jazyka jako nositele národní i mytické tradice se objevil již v jeho monumentálním, samizdatovém Českém orloji, 1974).

Pro Michala Šandu (* 1965) je typický jazykový experiment a oscilování mezi poezií a prózou; zmiňme sbírku Remington pod kredencí, 2009, a Býkárna, 2006, se spoluautory Milanem Ohniskem a I. Wernischem. Sbírky výjimečného autora Ivana Wernische charakterizuje míchání žánrů (báseň klasické formy, volný verš, básně v próze, kratičké povídky, aforismy, sentence aj.) a přecházení mezi autor­skou tvorbou, překladem, sbíráním básní (viz výše o insitní poezii); to vše je navíc propojeno tendencí k mystifikaci („překlady“ jsou někdy spíše napodobeniny atd.).

Již bylo naznačeno prolnutí poezie s jinými uměleckými druhy. Zde je nutno zmínit zvláště Jaromíra Typlta (* 1973). Jeho díla stojí na hranici literatury, filmu (či videa), výtvarného umění a hudby; jde především o performance, tedy žánr či umělecký druh, který je poezii vlastní, v Čechách však dosud není etablovaný. Směrem k hudbě zkoumá možnosti poezie (a jazyka obecně) Petr Váša (* 1965), „fyzický básník“, mj. frontman skupiny Ty Syčáci, autor sbírky Návrat Plavce Jindřicha (2005) a sbírky esejů Fyzické básnictví (2011; ke knize je přiloženo DVD); fyzické básnictví chápe jako propojení divadelní akce, hudebního projevu a jazykové dovednosti.

Tzv. angažovaná poezie

Poezie civilní, křesťanská i experimentální mají – až na samozřejmé výjimky – tendenci nevyjadřovat se explicitně k problémům soudobého světa. Krystalizuje však i opačný proud – poe­zie vyjadřující se k aktuálnímu světu, poezie sebevědomá, která chce být součástí světa, nikoli stát na jeho marginálním a přehlíženém okraji (nejde však – či nemá jít – o poezii politickou). Pojem angažované poezie je spjat především s časopisem Psí víno (roku 2008 zde byl otištěn krátký manifest) a s básníky Petrem Štenglem (* 1960) a jeho sbírkou 3+1 (2010), s Janem Těsnohlídkem ml. (* 1987) a jeho debutem Násilí bez předsudků (2009); s časopisem Psí víno je dále spojen Ondřej Buddeus (* 1984), autor jazykově inovativních sbírek, např. Rorý­sy, 2012, a Milan Kozelka (* 1948). Koncept angažovanosti se v současné době stává jedním z hlavních témat literárních debat a polemik.

Duch angažovanosti je vlastní též skupině Fantasía a samozřejmě také básníkům starší generace: jmenujme alespoň Karla Škrabala (* 1969), Jiřího Rulfa (1947–2007), Víta Krem­­ličku (* 1962). Do jisté míry sem lze vřadit básníka dekadentního, ironického a sebeironického gesta J. H. Krchovského (vl. jm. Jiří Hásek, * 1960), postavu přišedší z undergroundu, jehož kapela Krch-off Band zhudebňuje jeho básně, nebo již zmíněného I. M. Jirouse: zvláš­tě jeho sbírky Okuje (2007) nebo Rok krysy (2008) charakterizuje kritika a ironie zacílená jak na osobu básnického subjektu, tak na celek okolního světa.

Poezie a hudba

Tradičně je kritický tón vůči společnosti vlastní písničkářům. V „novodobém trubadúrství“ se spojují nejrůznější tendence: ve starší i novější folkové tvorbě zavedených autorů se často objevuje politická angažovanost či sociální kritika (Vladimír Merta, * 1946; Vlastimil Třešňák, * 1950; Jaromír Nohavica, * 1953; Jaroslav Hutka, * 1947; Jiří Dědeček, * 1953; aj.), experiment (Oldřich Janota, * 1949; též autor fejetonů Neslyšící děti, 2008) i texty nesené v náboženské či filozofující tónině. Ta nachází výraz i mimo typické písničkářství, především v původně undergroundové rockové hudbě (Vratislav Brabenec, * 1943, spojený s kapelou The Plastic People of the Universe, a Pavel Zajíček, * 1951, ze skupiny DG 307) aj.

Nejde však jen o hudební píseň: mnoho textů, které původně vznikaly jako slovní složka písně, vychází v knižní podobě, a vstupuje tak do kontextu čistě literárního: texty Karla Kryla byly vydány již koncem 90. let, Filip Topol ze skupiny Psí vojáci publikuje v roku 2014 knihy Sakramiláčku Střepy, tedy texty dvou hudebních alb, a Sbohem a řetěz. Jiní hudebníci vydávají nejen texty svých písní, ale i texty psané přímo jako básně: Jiří Dědeček a jeho sbírka Věci po mrtvých (2001), Jaroslav Hutka a jeho sbírka Básně (2008), aj.

Poznámky k české literatuře pro děti a mládež

Konstatovali-li jsme v případě poezie a prózy, jak je těžké stanovit jasné milní­ky či specifika posledních let, platí to v případě dětské literatury mnohonásobně. Dětská literatura se ze své povahy vymyká literárním dějinám a má největší rezistenci proti projevům střídajících se stylů a epoch. Dětská literatura, je-li kvalitní, nestárne. Do soudobého proudu se tak stále vřazují nová vydání děl starých (typicky knihy Ladovy, Sekorovy, Čtvrt­ko­vy, Hrubínův Špalíček veršů a pohádek atd.).

Na dětskou literaturu se specializují mnohá vydavatelství (Albatros, graficky náročný Meander a Baobab, edice Rake­ta v nakladatelství Labyrint, B4U Publishing), nejzdařilejší díla jsou oceňována Zlatou stuhou, již uděluje Česká sekce IBBY (Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu), Obec překladatelů a Památník národního písemnictví; obdrželi ji např. J. Žáček, I. Diviš, R. Malý, P. Šrut, I. Procházková, L. Seifertová aj.

V literatuře pro děti se objevují tradiční motivy (či jejich variace) a klasický pohádkový svět. V produkci určené dětem staršího školního věku dominují chlapecké a dívčí romány, pro děti mladšího školního věku vznikají ze­jména realistické příběhy o dětech a jejich každodenních „dobrodružstvích“ v rodině, škole, mezi kamarády apod. V literatuře pro nejmenší se často objevují knižní zpracování příběhů známých z obrazovky (zejména seriálů televizních Večerníčků). Úspěšná a žádaná jsou také

literární díla s naučnou tendencí. Nejen zde se pak projevují postmoderní postupy: v míšení žánrů, stylů, v hravé mystifikaci, v prolínání literárních a mimoliterárních postupů (např. tvorba P. Nikla).

Někteří autoři jsou zároveň i ilustrátory; tento rys je v české literatuře tradiční (J. Lada, O. Sekora aj.). Z těch nejvýraznějších lze zmínit Petra Síse (* 1949, od 1984 žije v New Yorku, roku 2012 získal Cena Hanse Christiana Andersena), který je mj. autorem knihy, jež vysvětluje dětem komunistický režim (Zeď – Jak jsem vyrůstal za železnou oponou, 2007), nebo knihy na pomezí literatury faktu Strom života – příběh Charlese Darwina(2003).

František Skála jr. (* 1956, člen skupiny výtvarníků Tvrdohlaví a B. K. S. [Bude konec světa]) vstoupil do literatury už v osmdesátých letech komiksem Velké putování Vlase a Brady (1987), inspirovaným světem Tolkienovým; pozoruhodné jsou jeho fotografické komiksy s fantazijním námětem Jak Cílek Lídu našel (2006) a Skutečný příběh Cílka a Lídy (2007). Do literatury vstoupila i jeho dcera Alžběta Skálová (* 1982), a to nejen jako ilustrátorka, ale i jako autorka: její knížka Pampe a Šinka o tvorečcích z pampeliškového chmýří a liščího ocásku získala Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež pro rok 2011.

Členem skupiny Tvrdohlaví je také Petr Nikl (* 1960), grafik a ilustrátor. Význačné jsou jeho Lingvistické pohádky, 2006, k jazykové hře tíhne knížka Záhádky, za něž v roce 2008 získal Magnesii Literu za literaturu pro děti a mládež.

Některé obrazové knížky jdou cestou více experimentální: Eva Volfová (* 1979) svou kníž­ku Kočička z kávové pěny (2006) „ilustruje“ výšivkami; Jiří Stach (* 1944) a Lenka Uhlířová (* 1973) v knížce Velká cesta Malého pána (2008) mísí malbu a fotografie. K tradici J. Trn­ky se přihlásil Pavel Čech (* 1968) knížkou O zahradě (2005).

Mnohé ze zmíněných obrazových knih jsou srozumitelné dětem a zároveň mají výrazný umělecký potenciál a myšlenkové kvality, díky nimž jsou vhodné i pro čtenáře dospělého; takto čtenářsky otevření jsou i známí Lichožrouti (2008) Pavla Šruta (* 1940) nebo knížky Daisy Mrázkové (* 1923); dvěma typům čtenářů – dospělým a dětem – je apriori určena kniha Krátké pohádky pro unavené rodiče, 2007, Michala Viewegha (* 1962). Obdobně Vikinská princezna (2010) Zuzany Frantové (* 1983) v pásmové kompozici konfrontuje příběh malé holčičky ze současnosti s drsnou evokací raněstředověkého světa severní Evropy: jedna část je vysloveně pro čtenáře dětského, druhá spíše pro staršího. Do téhož proudu lze zahrnout Ivu Procházkovou (* 1953, sestra spisovatelky Lenky Procházkové). Jakkoli jsou její knížky určeny dětem a dítě zde také bývá vypravěčem, problematika jejích příběhů leží v oboru sociálního románu (Nazí, 2009; Uzly a pomeranče, 2011). Obdobně zmiňme Markétu Pilátovou (* 1973), též známou především jako autorku knih pro dospělé. Její knížka Jura a Lama (2012), formálně vyprávěná jako bilderbuch, v pohádkové atmosféře přináší příběh o rodině lesbických partnerek.

Knihy pro děti píší i další spisovatelé knih určených primárně dospělým čtenářům: Edgar DutkaViola Fischerová(Magnesia Litera za knihu pro děti za knížku Co vyprávěla Dlouhá chvíle, 2005) stejně jako Arnošt Goldflam(1946) – knížky Tatínek není k zahození (2004) a Tatínek 002 (2006) nebo Ivan Diviš (1924 až 1999 se sbírkou Říkadla a kecadla, 2004).

Podstatnou kapitolu dětské literatury představují tituly vzdělávací: Ivona Březinová (* 1964) se vyjma příběhů typicky dívčích nebo variací pohádkových motivů profiluje knížkami, které příběhovou formou přibližující českou literaturu (Básník v báglu, 2005, o K. H. Máchovi, Báro, nebreč, 2007, o B. Němcové); Lucie Seifertová (* 1969) publikovala dílo na pomezí komiksu a obrazové knihy, Dějiny udatného českého národa a pár bezvýznamných světových událostí (2003, oceněno Magnesií Literou za nejlepší dětskou knihu roku 2003 a Zlatou stuhou za nejlepší literaturu faktu pro děti), vtipně přibližující českou historii „velkou“ i každodenní; v celoevropském kontextu se o totéž pokusila Renáta Fučíková (* 1964) knihou Historie Evropy, 2011. K historii se obrací i Alena Ježková (* 1966), charakteristická básnickým jazykem (Příběhy z Dalimila, 2006; výbor pražských pověstí 77 pražských legend, 2006; 55 českých legend z hradů, zámků a měst, 2006; Příběhy českých knížat a králů, 2007; příběhy českých světců České nebe, 2012, aj.).

Klasický folklorní svět evokují různorodí autoři: světu mýtu je blízký Karel Šiktanc v knize O dobré a o zlé moci(2000); výraznou roli hrají adaptace a výbory pohádkových látek (typicky Vladimír Hulpach, * 1935, jenž převypravoval pohádky různých oblastí České republiky stej­ně jako pohádky orientální). Klasická schémata dětské literatury s antiiluzivní zápletkou zkombinovala Jana Šrámková (* 1982) v knížce Putování Žabáka Filemona(2010; příběh o ply­šovém zvířátku hledajícím domov).

Jedním z nejsilnějších prostředků oslovení dětského čtenáře je poetizace jazyka, básnický (rytmizovaný) jazyk; nelze tedy pominout poezii pro děti (není náhodou, že všichni velcí autoři české literatury – J. V. Sládek, V. Nezval, J. Seifert, F. Hrubín, J. Skácel – psali také verše pro děti; je to ovšem dáno i tím, že dětská literatura v méně příznivých dobách tradičně sloužila jako únik k bezpečným tématům a žán­rům). Výrazná je zde tradice nonsensu: např. Jiří Žáček (* 1945), Pavel Šrut (sbírka Příšerky a příšeři, 2005; Šišatý švec a myšut, 2007), Miloš Kratochvíl (* 1948) nebo Jiří Dědeček. Lyrickou polohu zastupuje Radek Malý (* 1977; Cena Jiřího Ortena za r. 2003) sbírkami František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, 2006; Kam až smí smích, 2009, Listonoš vítr, 2011. Básně pro děti píše i zmíněná M. Pilátová (Zatýkání větru, 2011).

Obtížného úkolu přiblížit dětskému čtenáři dějiny české poezie se podjal kritik Petr Šrámek (* 1973). Sestavil tři ilustrované antologie: Nebe peklo ráj: Tyglík české poezie pro děti 20. století (2009) a Hrábky drápky odpadky: Krasohled české poezie pro děti 19. století (2012) obsahují verše množství českých básníků daných období; knížka Začarovaný tatrmánek (2012) je cele věnována autorovi jedinému, Jaroslavu Vrchlickému, neprávem opomíjenému a dnes téměř neznámému knížeti české poezie.