RENÁTA KREJČÍ SALÁTOVÁ Renata.KrejciSalatova@nkp.cz

Knihovnický institut Národní knihovny České republiky (NK ČR) slaví sedmdesátiny. S jakými záměry se zakládal, jak se proměňoval, jaké aktivity vyvíjel a čím byl pro české knihovny a obor knihovnictví prospěšný? Připomenutí jeho vývoje popisuje následující text.

V roce 1953 byl založen Vědecko-metodický kabinet pro vědecké knihovny v tehdejší Universitní knihovně v Praze.¹ Tento kabinet se zaměřoval, jak vyplývá z jeho názvu, především na bibliografickou, dokumentační a vzdělávací činnost pro vysokoškolské a vědecké knihovny. Zpočátku ho vedla Marie Ludmila Černá (1897 až 1970).² Koncem roku 1954 byl ve Výzkumném ústavu osvětovém založen Ústřední vědecko-metodický kabinet knihovnické práce, který vznikl na základě dosavadního oddělení knihovnické práce. V roce 1956 byl kabinet převeden do Národní knihovny (viz dokument vpravo). Tím vznikl Úsek pro lidové knihovny. Jeho vedoucím byl Dalibor Vančura (1922 až 1985).³

V březnu 1954 se sešli zástupci českého a slovenského knihovnictví ve Smolenicích na Slovensku a debatovali o nutnosti vybudování ústředního pracoviště, které by koordinovalo metodickou práci s krajskými knihovnami a se Slovenskem. Jako hlavní problém byla označena nesoustavná a malá pomoc větších knihoven knihovnám menším. Toto mělo řešit nové ústřední metodické pracoviště.

K dalším významným funkcím nově vzniklého kabinetu patřila teoretická, výzkumná a publikační činnost, průzkumy a bezprostřední pomoc knihovnám, organizace konferencí apod. Kabinet organizoval dlouhodobou soutěž veřejných knihoven Budujeme vzornou lidovou knihovnu (BVLK). Byla také vybudována studovna knihovnické literatury (dnešní Knihovna knihovnické literatury – KKL), zpracován systém signatur pro knihovnickou literaturu, vytvořena příruční knihovna apod.

Kabinet se dále zabýval vzděláváním knihovníků. Pořádal základní, speciální, pomaturitní i postgraduální knihovnické kurzy v Praze, Brně i Olomouci. Často ve spolupráci s katedrou knihovnictví (viz článek o oddělení vzdělávání, s. 308–310).

V roce 1964 se započalo s přípravou koncepce vědecko-metodické práce. Prosazoval se jednotný systém metodické práce, který by znamenal propojení jednotlivých metodických pracovišť v krajských a okresních knihovnách do jednoho systému. ÚVMKK se stal hlavním koordinačním centrem pro metodickou činnost v těchto oblastech: plánování metodické práce, vědecko-teoretická práce v oblasti knihovnictví, ediční činnost, doporučující bibliografie, mezinárodní kontakty/styky v oblasti knihovnické metodiky, shromažďování a využívání knihovnické literatury, získávání, zpracování a další šíření informací z oblasti knihovnictví. Ediční činnost kabinetu byla dosti rozsáhlá (viz článek o ediční činnosti, s. 311–312).

ÚVMKK svojí činností působil na rozvoj českého knihovnictví, přímo metodicky řídil síť lidových, státních vědeckých knihoven a síť knihoven vysokých škol. Pro výše zmiňované sítě vykonával funkci ústřední knihovny. Dále spolupracoval mj. s Knihovnickým ústavem Matice slovenské v Martině a s Universitní knihovnou v Bratislavě (tato dvě pracoviště plnila funkci metodických center na Slovensku).

V dubnu 1974 došlo k přejmenování ÚVMKK na Sektor výzkumu a metodiky knihovnictví (SVMK). Tento sektor navázal na stávající činnost kabinetu a současně začal působit jako OBIS pro oblast knihovnictví, tj. oborové informační středisko, součást soustavy vědeckotechnických a ekonomických informací. Dále zajišťoval ediční činnosti Státní knihovny ČSR. Sektor výzkumu a metodiky knihovnictví se dále členil takto: oddělení vědeckého výzkumu pro základní otázky knihovnictví, oddělení pro jednotnou soustavu knihoven, oddělení vědecko-metodické práce, oddělení studijní, oddělení ediční.

Roku 1991 byl dosavadní SVMK znovu přejmenován, tentokrát na Sektor výzkumu a rozvoje knihovnictví (SVRK). Pracoviště navázalo na svou předchozí činnost a snížil se počet jeho pracovníků, a to z důvodu obecného snižování počtu pracovníků knihovny a zastavení některých činností, které se vykonávaly dříve.

Od začátku roku 1993 došlo ke změně statutu knihovny a s účinností od 1. 1. 1994 byl schválen nový Organizační řád Národní knihovny v Praze. Od tohoto data vzniká Odbor knihovnictví, který svojí činností navazuje na činnost svých předchůdců. Jeho hlavním úkolem bylo zpracování koncepčních a metodických podkladů pro rozvoj veřejných knihovnických a informačních služeb v České republice, poskytování konzultačních a poradenských služeb veřejným knihovnám apod. Odbor měl tři oddělení: oddělení knihoven, oddělení studijní a informační, oddělení vzdělávání. Nejvýznamnější činností tohoto odboru, které se věnovali jeho pracovníci v období dvanácti let jeho existence (od roku 2005 byla vydána nová organizační struktura NK ČR a vzniká Knihovnický institut), byla příprava či podíl na přípravě i samotná tvorba knihovního zákona (zákon č. 257/2001), který vznikl za obrovského úsilí pracovníků všech typů knihoven (pozn. red.: viz recenze Sborník k 20. výročí knihovního zákona, Čtenář, č. 6, 2023, s. 230–231).

1 Do roku 1949 zněl název knihovny Národní a universitní knihovna a právně nebyl zrušen. V tomtéž roce se osamostatnila Národní knihovna, a tudíž se pro ni užíval i název Universitní knihovna.

2 PhDr. Marie Ludmila Černá vystudovala historii a filozofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, doktorát filozofie získala v roce 1923. V letním semestru 1930 a 1932 se dále vzdělávala na Sorbonně a Ecole des Chartes v Paříži. Pracovala v bratislavské univerzitní knihovně, vedla lektorát knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1939 se odstěhovala do Prahy a nastoupila do Národní a universitní knihovny v Praze. Více ve Slovníku českých knihovníků: https://aleph.nkp.cz/F/DGXRJUKVK4E4AQS1I712HL1 KXQPF5MNS67JU69Q66J7P2K17SV-60573?func=find-b&find_code=WOS&x=13&y=8&request=marie+ludmila+ %C4%8Dern%C3%A1&adjacent=N.

3 PhDr. Dalibor Vančura v letech 1945 až 1950 studoval obor lidová výchova na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Od prosince 1949 byl zaměstnán ve Výzkumném osvětovém ústavu jako referent knihovnického výzkumu a později vedl oddělení pro práci s knihou, zpracovával nejlepší metody a formy práce československého knihovnictví a zevšeobecňoval je pro potřeby lidových knihoven. Zároveň od února 1955 do února 1956 navštěvoval vyšší knihovnický kurz pro absolventy vysokých škol. Více ve Slovníku českých knihovníků: https://aleph.nkp.cz/F/DGXRJUKVK4E4AQS1I712HL1KXQPF5MNS67JU69Q66J7P2K17SV-00183?func=find-b&find_code=WOS&x=17&y=15&request=van%C4%8Dura+dalibor&adjacent=N.

4 PhDr. Kamil Groh Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, doktorát filozofie získal v roce 1946. Knihovnickou činnost zahájil v září 1937 jako vědecká síla v knihovně Slovanského semináře Univerzity Karlovy. Za účast v odboji byl od října 1944 vězněn v koncentračním táboře. Po válce se vrátil do České akademie věd a umění; knihovnickou kvalifikaci získal ve dvouletých Tobolkových kurzech na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1947 a 1948, nižší a vyšší knihovnickou zkoušku složil v únoru 1948. Dne 15. 3. 1947 nastoupil jako smluvní pomocná síla do Národní a universitní knihovny v Praze. Brzy nato byl jmenován komisařem archivní a knihovní služby. V roce 1953 založil metodický kabinet pro vědecké knihovny a po sloučení s metodickým kabinetem pro lidové knihovny budoval tento kabinet nejen jako praktické, ale i teoretické a pedagogické pracoviště. Více ve Slovníku českých knihovníků: https://aleph.nkp.cz/F/DGXRJUKVK4E4AQS1I712HL1KXQP F5MNS67JU69Q6 6J7P2K17SV-54330?func=find-b&find_code=WOS&x=24&y=1&request=groh&adjacent=N.

Použitá literatura:

• Archiv Národní knihovny, fond Státní knihovna ČSR Praha [1925]–1990, Sektor výzkumu a metodiky knihovnictví, číslo kartonu VII.

• GROH, Kamil. Před třiceti lety (K počátkům Ústředního vědecko-metodického kabinetu knihovnictví). Knihovnictví a bibliografie. 1983, 12(6), s. 107–109.

• HRUŠKOVÁ, Monika. Z počátků Knihovny knihovnické literatury Národní knihovny ČR. Knihovna: knihovnická revue, 2013, 24(2), s. 84–91. ISSN 1801-3252. Dostupné také z: http://knihovna.nkp.cz/knihovna132/132084.htm.

• KREJČÍ SALÁTOVÁ, Renáta a Anna MACHOVÁ. Předchůdci Knihovnického institutu. Knihovna: knihovnická revue. 2023, 34(1), s. 90–95. ISSN 1801-3252.

• ŠTĚPÁNOVÁ, Bedřiška. Význam Knihovnického institutu Národní knihovny ČR pro veřejné knihovny a odbornou knihovnickou veřejnost: absolventská práce. Praha: Vyšší odborná škola informačních služeb, 2006. 54 s.

• Ustavující schůze Rady ÚVMK. Metodický zpravodaj. 1962, č. 1, s. 43–44.

Foto: Eva Hodíková – archiv NK ČR