Hlavní obsah stránky

Nenápadné výročí Čtenáře aneb Malý návrat proti proudu času

HANA JIRKALOVÁ

Po absolutoriu Univerzity Karlovy, Filozofické fakulty, obor knihovnictví a VTI, nastoupila v roce 1973 do redakceČtenáře, kde až do roku 1984 pracovala jako redaktorka. Po šestiletém působení v čtrnáctideníku Kulturní rozvoj se doČtenáře vrátila a působila tu jako šéfredaktorka až do roku 2006. Její práce pro české knihovnictví byla oceněna Medailí Z. V. Tobolky.

Před dvaceti lety, když vycházel pětačtyřicátý ročník Čtenáře, přihodila se jedna pro jeho odběratele nijak zvlášť pozoruhodná událost, pro časopis však dosti významná. Třetí číslo tohoto ročníku bylo poslední, jehož vydavatelem bylo Ministerstvo kultury ČR. To převzalo Čtenáře pár let po jeho vzniku a čtyřicet let jej vydávalo nejprve v nakladatelství Orbis, posléze v Panoramě. Vydavatelská role tohoto orgánu spočí­va­la zejména ve financování tzv. osvětových ča­sopisů, mezi něž patřila např. i Melodie, Če­skoslovenská fotografie, Amatérská scéna a další, ale také, jak bylo tenkrát neblahým zvykem, v ideologickém dohledu. Nakladatelství poskytlo vydavatelské a administrativní zázemí, redaktoři byli jeho zaměstnanci. V nové době se však neslušelo, aby státní orgán vydával časopisy, a tak se hledalo jiné řešení.

Myslím, že to byl tehdejší šéf oddělení knihoven MK ČR PhDr. Jaroslav Císař, kdo přišel s nápadem, aby se vydavatelem stala Státní (dnes Středočeská) vědecká knihovna v Kladně. A tak se stalo několik důležitých věcí, z nichž nejvýznamnější bylo to, že ředitelka knihovny PhDr. Jiřina Kádnerová souhlasila a ministerstvo poskytlo knihovně, již tehdy zřizovalo, příslušnou finanční částku. S nakladatelstvím Panorama se uzavřely nové smlouvy a chtělo by se spolu s klasikem dodat „jelo se dál močálem černým kolem bílých skal“. Málem bych to dnes řekla i já, kdybych si nepřečetla svůj vlastní článek z té doby (Jirkalová, Hana: Vážení a milí čtenáři. In: Čtenář, 45, 1993, č. 12, s. 407) a nepřipomněla si, jaké to byly tenkrát turbulence, jak zanikaly instituce, zaběhnuté vazby a postupy a vznikaly, nebo také nevznikaly nové. Například Čtenáře vyráběla Státní tiskárna ve Slezské ulici v Praze 2 téměř od nepaměti. Náš dlouholetý metér (tj. termín z doby, kdy se ještě používal knihtisk!) pan Vraný byl tak vyškolen v knihovnictví, že nás upozorňoval na chyby nejen literní, ale i věcné. Jediný nedostatek byl ten, že jedno číslo Čtenáře se vyrábělo čtvrt roku. Čtyřicet let to stačilo, ale v nové situaci by nás to potopilo a se státním podnikem se na změně nedohodnete. Vystřídali jsme řadu tiskáren (a jen tak mimochodem přešli z gutenbergovské­ho modelu tisku na digitální), všechny zvlád­ly výrobu za tři týdny, ale nikdo neznal to, co měli sazeči a metéři v krvi. Noví podnikatelé neuměli lámat sloupce ani odstavce, nevěděli, co se míní zrcadlem stránky, obrázek pleskli, kam je napadlo, obálku vysadili obráceně… A tak musely zaniknout státní tiskárny a jejich zaměstnanci se dali na podnikání a teprve pak to zase začalo klapat. Rozpadla se i Poštovní novinová služba, do té doby jediný distributor periodického tisku a nastal model popsaný výše. Redakce musela vykoupit adresy odběratelů a hledat jinde. Mezitím rostly ceny poštovného a pohonných hmot, tak se znovu řešily i finanční záležitosti, ale i to se muselo zvládnout, protože bez spolehlivého distributora můžete redakci rovnou zabalit. Tohle všechno přineslo dost starostí i práce, ale byly to věci, které můžete s vynaložením jistého úsilí vyřešit.

Vzpomeňte si však na atmosféru té doby, na to, jak zamíchala hodnotami. Jak jsme nevěděli, jestli bude vůbec ještě nějaká kultura někoho zajímat. Jestli nebude nahrazena třeba pornografií nebo něčím podobným. Nechodilo se do divadla, zanikala kina, nekupovaly se knihy a koho budou napříště zajímat knihovny, o jejich časopise už vůbec nemluvě. A ke všemu zaniklo i nakladatelství Panorama a Čtenáře se ujala Academia, nakladatelství Akademie věd ČR. Paralelně s výše popisovanou anabází se však řešily ještě dvě životně důležité záležitosti. Čtenář měl na přelomu osmdesátých a devadesátých let náklad 3000 výtisků a ten rok od roku padal a padal. Věděli jsme, že původní náklad byl neudržitelný, protože byl nereálný, ale nikdo netušil, kde se to zastaví. Pamatuji si, jak jsem zoufa­le sháněla údaje o nákladech podobných ča­sopisů za první republiky a překvapilo mě, že například nesmrtelný Šaldův Zápisník měl jen kolem 700 výtisků, ale vykládejte to lidem, kteří byli zvyklí na desetitisícové ba i statisícové náklady. A vlast­ně nebyl nikdo, kdo by měl nějaké jiné zkušenosti. Tak jsme zkoušeli fejetony, křížovky, úvodníky, angličtinu. Za mnohé jsme slízli kritiku či nějakou uštěpačnou poznámku, ale jak dělat správný knihovnický časopis a udržet se, to nevěděl nikdo.

Nicméně, když jsem si teď po dvaceti letech vzala Čtenáře z let 1991–1994 a dost důkladně jsem si je přečetla, přišla jsem na to, že jsme vlastně zvolili jediný možný způsob, a to udržet se nad hladinou za každou cenu, důkladně se rozhlížet kolem a nepřestávat klepat na všechny dveře, které nám přišly do cesty. Čtenář byl totiž vždycky takový, jaké bylo knihovnictví, musel jít s ním a neodbíhat jinam. Doba byla sice chvílemi dost nepřehledná, ale byla chuť jít dál a hledat. A tak jsme spolu s knihovnami šli a hledali, dělali chyby, ale také nacházeli. Stránky časopisu to vše dosvědčují. Důležité bylo, že to nikdo z nás nevzdal, tak jako to nevzdali ani knihovníci. Kladenská knihovna mohla Čtenáře pociťovat jako balvan na krku, financí nebylo nikdy nadbytek, zato starostí ano. Zásluhou ředitelky Jiřiny Kádnerové bylo, že Čtenáře nepovažovala za balvan, ale za úkol. A tak s námi hledala nové možnosti odběru, když vázla distribuce, neváhala ji převzít do knihovny a za její zcela zásadní počin považuji ustavení pracovní skupiny ve složení Jiřina Kádnerová, Vladimíra Švorcová, Jan Helcelet, Vít Richter a Blanka Koubová, která se začala pravidelně scházet první středu v měsíci a přinášela témata, hledala autory, její členové sami psali a pokud to šlo, tak za časopis i lobbovali. Lidé se vyměnili, ale tenhle model funguje dál. Od devadesátých let se změnilo hodně, ale Čtenář tu stále je a dospěl k 65. ročníku. Přeji mu, aby to tak bylo i nadále.