Hlavní obsah stránky

TÉMA: Knihovny a umění: Historie artoték

TÁŇA ŠEDOVÁ  tana.sedova@moravska-galerie.cz

Artotéky – veřejné půjčovny obrazů – založené na principu podobném knihovnám, zapůjčují soukromým osobám, firmám či veřejným institucím převážně originály uměleckých děl na omezenou dobu za symbolický poplatek. Následující text přiblíží historii vzniku těchto institucí, jejich poslání i dostupnou literaturu o fenoménu půjčování umění. Z důvodu společných kulturních kořenů je příspěvek zaměřen na střední Evropu, konkrétně na německé a rakouské prostředí, kde jsou artotéky nejrozšířenější.

Myšlenka půjčování originálů uměleckých děl pochází ze Spojených států amerických. První artotéky zde vznikaly na přelomu 19. a 20. století během inovativních změn, které tehdy plošně zaváděly americké knihovny. První půjčovnu obrazů zřídila ve svých prostorách Denver Library v Coloradu již v roce 1893.1 V současnosti existují v Americe stovky artoték různého typu – veřejné (nazývané Picture Loan Collections nebo Museums and Art Galleries/Loans), komerční půjčovny umění (Art Rental Services), ale i speciální artotéky zaměřené na dětské návštěvníky nebo univerzitní půjčovny sloužící studentům pro zušlechtění jejich studentských pokojů.2

Německo

V Německu se zakládaly první artotéky na počátku 20. století, v období Výmarské republiky. Důležitou roli při tom sehrál malíř Arthur Aron Segal, zakládající člen hnutí Neue Secession, který prosazoval vznik půjčoven obrazů za účelem zlepšení finanční situace umělců. Již v letech 1905–1906 formuloval Segal v manifestu An das Publikum (Publiku) své myšlenky o půjčování umění. Tvrdil, že umění nemá být luxusem, ale že je důležité při výchovném procesu – moralizuje, kultivuje a rozvíjí osobnost. Vyzdvihoval zejména tři aspekty:

1. umění pro všechny,

2. umění jako „mravnost/morálka“,

3. špatná situace umělců.3

Tento rozvoj artoték byl přerušen nacistickým režimem a obnoven až v 60. a 70. letech, kdy se v souvislosti s tehdejší vzdělávací politikou4 otevíraly artotéky v Anglii, Nizozemí, Švédsku a Německu. Mezi první německé patřila v roce 1968 Graphothek Berlin5 v okrsku Reinickendorf, založená podle vzoru anglické Print Collection v Greenwichi. O dva roky později byla otevřena Artothek des Neuen Berliner Kunstvereins. Vznik obou zmíněných institucí nastartoval éru otevírání dalších artoték po celém Německu. Nyní existuje v Berlíně také tzv. Artothekmobil, který rozváží vypůjčená díla do škol, podniků nebo k jednotlivcům. V celém Německu můžeme najít přibližně 120 půjčoven, nicméně jejich počet se neustále mění – menší zanikají, vznikají nové, fúzují atp. K největším patří Artothek München, Graphothek Stuttgart, Artothek – Raum für junge Kunst v Kolíně nad Rýnem a již zmíněné artotéky v Berlíně.6

 

Důležitou pozici má Artothekenverband Deutschland (Spolek artoték Německa)7, založený v roce 2002 za účelem organizované spolupráce artoték, výměny know-how vedoucích pracovníků a zajištění potřebné literatury. Spolek zastupuje zájmy veřejných půjčoven umění, organizuje pravidelná zasedání a vzdělávací akce, vede databázi fungujících artoték a statistiky výpůjček.

Rakousko

Ve srovnání s Německem existují v Rakousku pouze čtyři veřejné instituce tohoto typu a dvě půjčovny fungující na odlišné bázi. První artotéka byla založena v roce 1979 ve Vídni z podnětu tehdejšího radního pro kulturu Helmuta Zilka, inspirovaného artotékami zakládanými v Německu v 70. letech. Artotéka se stále doplňuje z fondu vídeňské sbírky současného výtvarného umění8, která mapuje uměleckou tvorbu vídeňské provenience. Oficiálně je artotéka součástí spolku Alte Schmiede, ve kterém měla až do roku 2007 své sídlo. S otevřením městského muzea MUSA přesídlila do jeho nových prostor, ve kterých se pod jednou střechou setkává hlavní výstavní prostor, artotéka a k ní přidružená Startgalerie, prezentující tvorbu mladé generace umělců. Obyvatelé Vídně a právnické osoby zde působící si mohou zapůjčit práce na papíře, nicméně pracovníci magistrátní a městské instituce mají nabídku děl rozšířenou o malby a rozměrnější díla.9

V roce 2002 otevřela své brány veřejnosti Artothek Niederösterreich v Kremži.10 Artotéka disponuje uměleckými díly ze sbírky Dolního Rakouska, která se buduje od roku 1945 a soustřeďuje se na umělce tvořící v této spolkové zemi. Vedení artotéky v nepravidelných intervalech zapůjčuje do artotéky méně choulostivá díla ze spolkové sbírky, a tím fond půjčovny neustále obměňuje. Stejně jako artotéka města Vídně pořádá artotéka ve svých prostorách výstavy zastoupeným umělcům. Nadto organizuje doprovodné aktivity – vzdělávací programy, kterými se snaží propojit odlišné společenské skupiny skrze umění a komentované výlety do ateliérů dolnorakouských umělců.

Třetí veřejnou půjčovnou umění je artotéka Kunstsammlung des Landes Oberösterreich v Linci11, založená v roce 2009. Organizačně i finančně je artotéka úzce spojena s kulturní politikou a aktivitami Horního Rakouska – ze spolkové sbírky budované od dob druhé republiky zapůjčuje zájemcům díla (mj. i trojrozměrné objekty). Ve spolupráci s  televizní stanicí ORF připravila reportáže s umělci zastoupenými ve sbírce a kromě realizace krátkodobých výstav podporuje hornorakouské umělecké dění nabídkou rezidencí v pěti rakouských i zahraničních ateliérech.

V témže roce byla otevřena veřejná artotéka i v hlavním městě spolkové země Salcbursko. Od tří předchozích se liší ve víceru aspektech. Jejím zřizovatelem je spolek Fotohof12, založený v roce 1981 skupinou fotografů. Fotografie rakouských a zahraničních autorů z vybudované sbírky se půjčují jednotlivcům i firmám a díla si mohou zájemci také odkoupit.

Na zcela odlišném principu funguje Artothek des Bundes13, která spravuje od roku 1948 budovanou sbírku moderního a současného rakouského umění. Díla ze sbírky spolkového ministerstva jsou určena do prostor spolkové správy v Rakousku i zahraničí. Vybrané práce jsou formou dlouhodobých zápůjček svěřeny do péče rakouským muzeím nebo poskytnuty pro výstavní projekty, a tím prezentovány veřejnosti. Od roku 2012 je fond artotéky deponován ve vídeňském muzeu Belvedere 21.14

Možnost zapůjčit si umělecké dílo do soukromých obydlí nebo kanceláří mají od července 2015 i obyvatelé Štýrského Hradce a jeho okolí. V případě Štýrska se ale nejedná o budování sbírky a půjčování na principu knihoven tak, jak je tomu u ostatních rakouských artoték. Initiative Kunstverleih (Iniciativa půjčování umění) se zde snaží propojit štýrské umělce a mladou generaci zájemců o umění v duchu aktuálního „sparingu“.15 Práce zde cirkulují v půlročních intervalech; vždy v lednu a červenci probíhají ve vybraných kulturních institucích města jednodenní výměnné akce. Na těchto tzv. performativních výstavách, autory projektu nazývaných „Speed-Dating“, do programu zapojení umělci prezentují své práce, veřejnost vrací vypůjčená díla a půjčuje si nová.16

Postavení a role artoték

Jak jsem nastínila na příkladech z USA, Německa a Rakouska, existuje mnoho veřejných půjčoven umění různých typů. Je tedy obtížné zobecnit modely jejich fungování, nabízené služby, formální strukturu a jejich roli v kulturní politice dotčeného územního celku. Přece jen se pokusím o stručné shrnutí na základě získaných informací a zahraničních zkušeností.

Nejčastěji bývají artotéky součástí komunální či státní knihovny nebo muzea, které jim jsou přínosem buď po stránce akvizic uměleckých děl, nebo – v případě knihoven – poskytnutým konvolutem teoretických materiálů o výtvarném umění. Setkáme se ale také s artotékami, jejichž zřizovatelem je odbor kultury (magistrát), umělecký spolek, nadace nebo vzdělávací instituce.17 Kromě zřizovatele (a tedy způsobem financování) se artotéky odlišují také charakterem, kvalitou, velikostí umělecké sbírky a akviziční strategií, případně rozsahem poskytovaných služeb (doprovodné programy pro veřejnost, výstavy zastoupených umělců a zajištění doprovodných informací o jejich tvorbě).

I přes uvedené rozdílnosti se artotéky při formulování svého poslání v zásadě shodují. Tím je kultivace společnosti díky zprostředkování umění široké veřejnosti, čímž dochází ke vzdělávání v oblasti vizuální kultury.18 Dále artotéky podporují současné umělce prostřednictvím nákupu děl a současně propagují jejich tvorbu. Nakonec propojují umělce a všechny zájemce o výtvarné umění během doprovodných programů, nicméně projeví-li uživatel artotéky zájem o koupi díla, zprostředkuje zpravidla neprodejní půjčovna případnému kupci kontakt na umělce nebo zastupující galerii. Artotéka tak představuje pomyslný most mezi autory a veřejností.

Odborná literatura

Pro případné zájemce si dovolím uvést dostupnou literaturu zabývající se vývojem a obecnými otázkami fenoménu půjčování umění. Obšírně se danému tématu věnoval ve svém výzkumu Horst Dietze.19 Další doporučeníhodnou literaturou je publikace Detlefa Schwarze20 a Barbary Röhner21. Souhrn relevantní literatury včetně vlastních textů autora nabízí webové stránky Johannese Stahla22, teoretika umění a kurátora specializujícího se na umění ve veřejném prostoru a zprostředkování umění obecně. On stejně jako rakouská umělkyně Anne Glassner23 a další se věnuje vlivu artoték na společnost, jejich vzdělávacímu aspektu, percepci výtvarných děl a důležitosti originálů oproti reprodukcím. Stručný vhled do situace v USA nabízí diplomová práce Sarah M. Haightové.24 

      

1 HAGENSTRÖM, Juliane. Bilder verleihen wie Bücher: Artotheken und der Einsatz von Kommunikationspolitik als Marketinginstrument. Bibliothek: Forschung und Praxis, 1999, vol. 23, no. 3, s. 333.

2 např.: https://hyperallergic.com/437125/art-lending-libraries/; http://galc.lib.berkeley.edu/galc.html; https://listart.mit.edu/collections/campus-loan-art-program

3 srov. http://www.j-stahl.de/artotheken/segal.htm

4 Tehdejší vzdělávací politika prosazovala demokratické zprostředkování umění mimo muzejní instituce, které není zatížené komerčními zájmy trhu s uměním.

5 Název je odvozen od německého slova die Grafik, dříve psáno Graphik (grafika). Pod tímto pojmem se v německy mluvících zemích rozumí všechny práce na papíře. Nejedná se tedy čistě o grafické techniky, pro které je používán výraz die Druckgrafik (tištěná grafika), ale rovněž o kresbu, akvarel, fotografii, koláž a kombinovanou techniku na papíře.

6 https://www.muenchen.de/rathaus/Stadtverwaltung/Kulturreferat/Museen-Galerien/Artothek.html; http://www1.stuttgart.de/stadtbibliothek/bvs/actions/profile/view.php?id=64; http://www.museenkoeln.de/artothek/seite.aspx?s=542; https://www.graphothek-berlin.de; https://www.nbk.org/artothek/allgemein.html

7 www.artothek.org a nebo http://artothek.kulturimnetz.de

8 FINK, Roland. Das Museum auf Abruf: die zeitgenössische Kunstsammlung der Kulturabteilung der Stadt Wien im Ausstellungskontext. Vídeň, 2006, s. 9. Diplomová práce.

9 http://www.musa.at/artothek

10 https://www.artothek.at

11 https://www.diekunstsammlung.at

12 http://www.fotohof.at/index.php

13 http://www.artothek.info

14 https://www.kunstkultur.bka.gv.at/artothek-des-bundes a http://www.artothek.info

15 http://www.kunstverleih.org/about/

16 https://www.museum-joanneum.at/kunsthaus-graz/ausstellungen/ausstellungen/events/event/7033/
lokal-initiative-kunstverleih

17 ŠEDOVÁ, Táňa. Specifika veřejných muzeí výtvarného umění a jejich role v procesu komunikace s veřejností: nástin situace v České republice a její srovnání s rakouským a německým prostředím. Brno, 2015. Disertační práce, Masarykova univerzita, vedení Prof. Radek Horáček. s. 40

18 Gudrun Calov poukazuje na společensky důležitou funkci artoték, kterou je kulturní vzdělávání. Lidé se postupně začnou zabývat autorem vypůjčeného obrazu, použitou technikou či daným uměleckým směrem. Příjemným, skoro nepozorovatelným způsobem tak dochází k určitému procesu učení, kdy se zájem vypůjčitelů zvětšuje a využívají artotéku jako informační místo. (CALOV, Gudrun. Artotheken in Öffentlichen Bibliotheken – auch ein Beitrag zur Bibliothekskultur. In: Bibliothekskultur entwickeln: 50 Jahre Staatliche Fachstelle für das öffentliche Bibliothekswesen Freiburg. Freiburg i. Br.: Universitätsbibliothek, 1995. Schriften der Universitätsbibliothek Freiburg im Breisgau; 20, s. 107–123.)

19 Z pohledu obecného vývoje německých artoték je stěžejní jeho publikace DIETZE, Horst (ed.). Aspekte des Kunstverleihs. Berlin: Deutsches Bibliotheksinstitut, 1986.

20 SCHWARZ, Detlef (ed.). Die Kunst des Kunstverleihs: Handbuch für die prakItische Arbeit in Artotheken. Berlin: Deutsches Bibliotheksinstitut, 1988.

21 RÖHNER, Barbara. Von Reproduktionsausstellungen zum Bilderverleih Ideen- und Entwicklungsgeschichte von Artotheken in der DDR. Halle an der Saale, Universitätsverlag Halle-Wittenberg, 2016. Dostupný z: https://uvhw.de/files/3_uvHW_Leseproben/uvHW-124-3_AUSZUG.pdf.

22 http://www.j-stahl.de/artotheken/biblkomm.htm

23 GLASSNER, Anne. Das österreichische Artothekensystem als Instrument der Aneignung von Kunst: Anspruch und Wirklichkeit. Vídeň, 2008. Diplomová práce. Akademie der bildenden Künste Wien, vedení univ. prof.in Marion von Osten.

24 HAIGHT, Sarah M. American Art Lending, 1895–1975. 2006. A Master’s Paper for the M.S. in L.S degree, vedení David Carr. Dostupný z: https://cdr.lib.unc.edu/indexablecontent/uuid:ae56a97c-b27f-401c-bc54-675e3a3861a8.