Hlavní obsah stránky

PRVNÍ KNIHOVNÍ ZÁKON – 100 LET: Knihovny Plzeňského kraje před a po vydání prvního knihovního zákona

Sestavila HANA HENDRYCHOVÁ hendrychova.hana@svkpk.cz

Příspěvek je sestavený ze „střípků“ k historii knihovnictví v Plzeňském kraji. Autorka ve spolupráci s pracovníky pověřených a městských knihoven složila mozaiku ilustrující okolnosti vzniku a působení řady knihoven. Zpravidla se jejich základem staly původní knihovní sbírky čtenářských spolků, osvětových besed a odborných společností, které se postupně sloučily do větších celků a byly otevřeny širší čtenářské veřejnosti.

Ustanovení prvního knihovního zákona potom dala těmto knihovnám pevný právní a materiální rámec a metodické vedení. Události kolem zřízení protektorátu, okupace a poválečné vysídlení německého obyvatelstva narušily kontinuitu vedení obecních kronik i činnost knihoven v oblasti bývalých Sudet a získávání informací je tím velmi ztíženo. Získané materiály jsou autorkou upraveny a uspořádány chronologicky a doplněny informacemi se vztahem k prvnímu knihovnímu zákonu.

Východiska – čtenářské spolky a jejich knihovny

Období druhé poloviny 19. století přineslo rozvoj knihoven, které v průběhu let vznikaly jako knižní sbírky obecní, farní, školní, spolkové a soukromé v řadě obcí a měst dnešního Plzeňského kraje.

Knihovní zákon z roku 1919 je přirozeným důsledkem kulturních snah, které se v českých zemích projevovaly již od osvícenských dob. Lidové knihovny se u nás zakládaly již na počátku 19. století a je pro nás velmi příjemné konstatovat, že jednou z prvních byla knihovna čtenářského spolku v Radnicích na Rokycansku. Spolek byl založen vlasteneckým knězem, spisovatelem a překladatelem Antonínem Jaroslavem Puchmajerem (1769–1820) už v roce 1818. Radnická Česká čtenářská společnost byla také prokazatelně prvním spolkem svého druhu, který byl v tehdejších zemích koruny české úředně povolen. Radnice byly v té době střediskem panství, jehož vlastníkem je český šlechtický rod Šternberků. Představitelem rodu je osvícený Kašpar Maria hrabě ze Šternberka, Puchmajerův přítel, ochránce a mecenáš, botanik, spoluzakladatel Vlasteneckého (Národního) muzea v Praze. Činnost čtenářské společnosti byla s velkou slávou zahájena o radnické pouti 28. září 1818, odpolední schůze se zúčastnilo 40 členů. Jednání společnosti se týkala hlavně stanov a způsobů získávání knih pro knihovnu. Po roce 1868 je čtenářská společnost reorganizována na základě tehdy vydaného spolkového zákona a volí si nový název Čtenářský spolek Puchmír, na památku svého zakladatele. Knihovna má v této době kolem 600 knih.

• Zdroj: SUCHÁ, Pavla. Antonín Puchmajer a Česká čtenářská společnost v Radnicích. In: Jeden jazyk naše heslo buď: Antonín Puchmajer. Radnice: Spolek divadelních ochotníků, Plzeň: Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, 2001, s.109–115. ISBN 80-85093-68-5.

Zápisy z obecních kronik je rovněž doloženo založení České čtenářské privilegované společnosti ve Spáleném Poříčí v roce 1820. Stanovy společnosti byly 5. 2. 1819 schváleny prezidentem nejvyšší c. k. dvorské policie ve Vídni, což nebylo v té době zcela běžné, proto je v názvu ono slovo „privilegované“. Do společnosti se zapsalo 65 členů. Schůze ke slavnostnímu ustanovení 1. 1. 1820 se zúčastnil i zde farář A. J. Puchmajer a také rada Šebestián Hněvkovský ze Žebráku. Místní ochotníci zahráli Klicperovu veselohru Dobré jitro a všichni si pochvalovali, že knihovna společnosti se vynachází v síni prostorného školního domu, nádherného. V prvních letech měla společnost až 89 členů. Její činnost s různou intenzitou trvala do roku 1840. Nedostatek členů a podpor přivodil konec její činnosti po dvacetileté existenci. O knihovně jsou další zmínky v zápisech Měšťanské besedy ve Spáleném Poříčí, která některé knihy z ní převzala. Na přelomu 19. a 20. století se již nakupovalo hojně knih a knihovna měla kolem 2000 svazků, zřejmě v roce 1911 je také pořízen jejich seznam. Dne 24. 11. 1924 byla založena čítárna a umístěna v soudní síni na radnici. V roce 1927 je ustaven obecním knihovníkem František Holub a od roku 1932 jsou známa jména tří členů knihovní rady: Jindřich Král, František Bádal a František Trmota. Knihovník, pan řídící Král, půjčuje knihy v neděli s poplatkem 10 hal. za půjčenou knihu, a to od října do května, v létě se nepůjčovalo.

• Zdroj: Spálené Poříčí: historie knihovny. Zápis převzatý z obecních kronik. Městská knihovna Spálené Poříčí [online]. 2018–2019 [cit. 2019-04-24]. Dostupné z: https://knihovna.spaleneporici.cz/?strana=historie.

Obě společnosti sehrály v kulturním životě Plzeňska velmi výraznou a důležitou roli, neboť se staly vzorem a příkladem jiným místům v zakládání knihoven a zpřístupňování knih. Své kulturní poslání naplnily posléze rovněž knihovny školní, např. v Rokycanech nebo Blovicích. Novou kapitolu kulturní a osvětové činnosti otevřely po roce 1850 spolkové knihovny. Jedním ze spolků, který pečoval o zakládání svých poboček na plzeňském venkově, byla Slovanská lípa. Prosazoval zrovnoprávnění obou jazyků, kterými se v Čechách mluvilo, rozvíjel činnost kulturní i politickou. V Kralovicích, Rokycanech, Přešticích, Nepomuku, Klatovech a Domažlicích byly zřízeny jeho pobočky s ústředím v Plzni (ustaveno 1848). Do zábavního odboru činnosti spadala převážně oblast ochotnických divadelních představení. Z výtěžků se rovněž budovala spolková knihovna, nakupovaly se knihy, spolek vydával v letech 1848–1849 noviny Posel ode Mže. Jeho činnost se postupně ostře politicky vyhranila a po vydání asociačního zákona byl v roce 1849 zakázán. V předposledním čísle Posla ode Mže se píše o návrhu prohlásit spolek Slovanská lípa pouze za spolek čtenářský pod stejným jménem s tím, že nehodno by bylo toho pěkného jména se odříct.

Ve druhé polovině 19. století vznikla na Plzeňsku řada čtenářských spolků; lze zmínit Všeobecně vzdělávací čtenářskou besedu ve Starém Plzenci z roku 1883, jejíž knihovna se od počátku budovala jako veřejná. Měli do ní přístup i nečlenové spolku a mohli si půjčovat knihy. V 90. letech pořádal spolek o nedělích čtenářskou hodinu, na níž se předčítaly knihy i noviny a diskutovalo se o přečteném. Spolek se postupně profiloval i politicky. Velmi důležitou úlohu v pomoci při zakládání knihoven sehrál rovněž studentský krajinský spolek Radbuza se sídlem v Plzni. V letech 1875 až 1909 pomohl založit 86 knihoven na venkově; základem nové knihovny byl vždy zapůjčený knižní soubor z „doplňovacího oddělení“ spolkové knihovny.

Vedle lidových a spolkových knihoven vznikaly postupně i knihovny odborné, což byla v Plzni Knihovna historického muzea, která se roku 1909 otvírá veřejnosti. Postupně se k ní přidružovaly další spolkové knihovny: Klubu přírodovědeckého a plzeňského Odboru pedagogické společnosti Komenského. Koncem roku 1912 je založena Okresní studijní knihovna Čiperova, nesoucí jméno bývalého poslance prof. Čipery, k níž se dále připojily odborné knihovny Spolku architektů a inženýrů, Turistického klubu v Plzni a Okresní učitelská knihovna. Vedle nich od roku 1876 rozvíjí svou činnost Obecná knihovna města Plzně. Převážná většina jejích čtenářů byla úředníky, profesory a studenty, zatímco dělnictvo si půjčovalo knihy ve spolkových knihovnách. Do roku 1900 přispívala obec na nákup a vazbu knih částkou 1600 korun ročně, ostatní náklady se hradily ze čtenářských poplatků. Od roku 1900 hradí obec sama veškeré výdaje za knihovnu. Počet čtenářů a výpůjček se postupně zvyšoval. Od roku 1913 mohou knihovnu využívat i obyvatelé plzeňského okresu a školní mládež. V té době měla městská knihovna 14 210 knih a evidovala 11 520 výpůjček. Samotné prostory knihovny však v té době už neodpovídaly její velikosti a významu.

• Zdroj: FLEISSIG, Karel. Sto let Knihovny města Plzně. Plzeň: Knihovna města Plzně, 1976.

Následující příspěvky ilustrují proces ustavování vybraných veřejných knihoven na území nynějšího Plzeňského kraje.

Z dějin Městské knihovny Klatovy

Na popud purkmistra MUDr. Jana Nauše se 21. 12. 1859 sešlo na klatovské radnici dvacet předních občanů, kteří rozhodli o zřízení městské veřejné knihovny, v níž by se zdarma půjčovaly knihy a časopisy. Knihovna zahájila svou činnost počátkem roku 1860 v budově klatovské radnice a prvním knihovníkem byl zvolen gymnaziální profesor Josef Andrlík. V roce 1861 disponovala městská knihovna v Klatovech více než 200 knihami. Roku 1866 ale zaniká.

Díky aktivitě akademického spolku Úhlava byla v Klatovech 1. 5. 1898 otevřena čítárna a 29. 4. 1903 i knihovna, která v té době sídlila v prostorách starého gymnázia. Neustále se však potýkala s nedostatkem finančních prostředků. Podpora vycházela spíše od různých spolků než od města. V roce 1911 měla knihovna 1712 svazků a zaznamenala 3835 výpůjček.

Během roku 1913 vyvrcholily snahy o sloučení fondu několika spolkových knihoven a radní města Klatovy se konečně dohodli na systematické podpoře takovéto centrální knihovny. Prvního prosince 1913 tak mohla být v budově klatovské radnice konečně otevřena městská veřejná knihovna. V roce 1918 evidovala 2078 knih a 474 registrovaných čtenářů.

Dne 9. března 1921 byla v Klatovech otevřena dětská čítárna, u jejíhož zrodu stál řídící učitel ve výslužbě Josef Aim. Vedoucí se stala učitelka Božena Suková. Klatovská dětská čítárna se jako jedna z mála udržela a stala se vzorem pro mnohé další v republice. Její fotografie byly použity na mnoha výstavách doma i v zahraničí jako doklad pokročilého československého knihovnictví. V archivu se dochovala řada písemností z počátků knihovny, např. návrh rozpočtu, petiční podání z 24. 9. 1919 proti plánovanému uzavření městské knihovny, kde se slušně žádá, aby od tohoto kroku bylo v zájmu veřejnosti laskavě upuštěno a knihovna byla nepřetržitě otevřena, také např. doporučení knihovní radě, aby se upomínky nevrácených knih doručovaly osobně, neboť poštovní zásilky nemají žádoucí výsledky a ještě jsou zpoplatněny. Doručitel upomínky může knihy převzít a také vybrat dlužné poplatky. Není bez zajímavosti, že návrh pan starosta podpořil a schůze knihovní rady jej s malými úpravami o měsíc později 3. 3. 1921 přijala.

zpracoval PAVEL ŠOTMěstská knihovna Klatovy

• Zdroje: archiv Městské knihovny Klatovy. 140 let knihovny v Klatovech: 1860–2000, zajímavosti z historie a vývoje klatovského knihovnictví. Z archivních materiálů vybrali a zpracovali M. Hálková, V. Šmat a kolektiv pracovníků knihovny. Klatovy: Městská knihovna, 2000. 33 s. 

Z kroniky obce Mirošov na Rokycansku

V Mirošově byla knihovna zřízena již roku 1874 při Občanské besedě. Spolek vedli učitelé i zdejší duchovní, kteří pečovali o výběr „slušné četby“. Beseda odebírala rovněž literární časopisy a půjčovala knihy i nečlenům. Již v dubnu 1907 vyslala dva delegáty do přípravného výboru pro zřízení veřejné knihovny. Hned na počátku roku 1919 podařilo se ustaviti Masarykovu obecní knihovnu. Akce byla vyvolána dávno již před válkou (na popud Občanské besedy). Nyní hned přivolily spolky, které měly hodnotné knihovny, že propůjčí je pro obecní knihovnu celé veřejnosti. Na ustavující schůzi 23. 2. 1919 Ing. Fiala zhodnotil snahu po vzdělání a konstatoval, že obecní knihovna má propůjčeno k slibovanému počátku 253 knih od Všeodborového spolku dělnického, 437 knih od „Besedy“ a 107 knih od TJ Sokol, které do opotřebování budou vedeny ve spolkových inventářích. Kromě toho přispěly penězi: městská rada 100 Kč, Sokol 150 Kč, Kampelička 100 Kč, Hasiči 50 Kč, agrární organisace 50 Kč, celkem 450 Kč. Masarykova obecní knihovna byla slavnostně otevřena 18. 5. 1919 přednáškou dr. Horáka Význam knihy v české literatuře a četba.

V roce 1927 měla knihovna již 1745 knih, z toho 1245 zábavných a 500 poučných; 185 zapsaných čtenářů přečetlo 8320 knih. O dva roky později má knihovna již 1825 knih a eviduje 12 660 výpůjček. Knihovnu vedli postupně Ing. Fiala a Jaroslav Hegenbart obětavě a vzorně do roku 1922, Jindřich Valenta až do roku 1931, kdy jako strojvůdce přesídlil do Rokycan, a od roku 1931 odborný učitel Gabriel Veselý. Knihovna byla umístěna na obecním úřadě.

Knihovní fond a čtenáři v letech 1919–1927

rok         fond knihovny         čtenáři

1919        713                         150

1927        1 745                      185

informace z Mirošova zprostředkovala EVA ROTHOVÁ, Městská knihovna Mirošov

• Zdroj: Kronika obce Mirošov 1905–1951, s. 54 (www.portafontium.eu).

Železná Ruda

Slavnému c. k. okresnímu hejtmanství v Klatovech bylo 21. 9. 1896 doručeno oznámení Spolku akademiků pro Pošumaví v Klatovech o úmyslu založit lidovou knihovnu v Eisenšteině (dnešní Železné Rudě) o 125 svazcích, jejichž seznam byl přiložen. K vedení knihovny se zavázal pan Tatzl, majitel vily a restauratér. Souhlas okresního hejtmanství spolek obdržel.

Blovice – z kronik ke knihovnímu zákonu

Účelem Literárního spolku jest seznamovati členy své i širší kruhy, maje při tom zření hlavně k okresu Blovickému, s vynikajícími plody literatury české a s pokroky vědeckými, odbíráním a rozšiřováním dobrých spisův přispívati k tříbení vkusu literárního, podporovati takto produkci literární, a přispívati k tomu, aby vzdělanost a osvěta vnikaly v širší vrstvy – tak je uveden ve stanovách účel spolku, který vznikl v květnu roku 1879 a byl základním kamenem pro vznik městské knihovny.

Zprvu sloužila knihovna jen členům spolku. Měla své sídlo v hostinci Panský dům, kde hostinský spolku nabídl místnost. Scházeli se vždy v úterý a podle domácího a knihovního řádu si knihy půjčovali nejvíce na 14 dní. Prvním knihovníkem se stal František Raušar, ředitel Měšťanské školy a předseda okrašlovacího spolku. Už na konci roku se knihovna stala přístupnou „k volnému užití“ a  po roce působení měl fond 662 svazků knih a každým rokem se rozrůstal. Ve funkci knihovníka se členové Literárního spolku střídali. V roce 1905 měla knihovna dohromady 1411 svazků knih a sloužila 179 čtenářům.

Po vydání zákona o obecních knihovnách v roce 1919 byla ustavena knihovní rada a knihovnu spravoval Literární spolek. Postupně se spojily knihovny dr. Štěpána Pučálky, Literárního spolku, obecní knihovna, Knihovna Řemeslnicko-živnostenské besedy, Knihovna legionářská a Knihovna Občanské besedy. V roce 1921 disponovala 1521 svazky knih. Byla umístěna na radnici a stálým knihovníkem byl František Konrád, který postupně zpracoval seznam knih opatřený úvodem o významu knihy.

zpracovala DRAHOMÍRA SEIDLOVÁ, Městská knihovna Blovice

Městská knihovna v Kralovicích

Knihovna je nejstarší kulturní institucí města. Podnět k jejímu založení dal místní odbor Národní jednoty pošumavské dopisem městské radě 29. 10. 1907. Poukazuje se v něm na význam organizované četby pro široké vrstvy občanstva. Na výzvu reagovala zejména Čtenářská beseda v Kralovicích. Po několika neúspěšných pokusech o zřízení lidové knihovny se k ní připojily další spolky a tomuto účelu věnovaly část svých knihoven. Celkem se podařilo shromáždit 760 knih, z toho sama Čtenářská beseda věnovala 200 svazků. Dne 5. 2. 1910 byla knihovna poprvé otevřena veřejnosti jako Husova veřejná knihovna v Kralovicích. Její původní umístění není zcela jasné; v červenci 1919 byla však přemístěna do sálu městské spořitelny. V pěkném a důstojném prostředí však působila jen krátce (do 25. 9. téhož roku). V souvislosti se zamýšleným rozšířením školy zde měla být umístěna učebna. Okresní sbor osvětový se proti tomuto i dalším záměrům na využití sálu k jiným účelům důrazně postavil. Legislativní oporou mu byl roku 1919 přijatý zákon o veřejných knihovnách obecních. Snaha byla nakonec úspěšná – ze sálu byla sice oddělena malá část pro berní referát, ale knihovna mohla v tomto prostoru zůstat a 21. 6. 1921 byla opět otevřena veřejnosti.

V listopadu 1920 byla ustavena knihovní rada. Na návrh městské rady byl knihovníkem zvolen městský strážník Antonín Dongres, který pak tuto funkci vykonával dlouhou řadu let. V roce 1922 evidovala knihovna 834 svazků a 4734 výpůjček, o rok později měla knihovna 244 čtenářů a uskutečnilo se 5478 výpůjček. V roce 1924 to bylo již 289 čtenářů a 5168 výpůjček. Trvalý problém představovalo financování knihovny. Poplatky dvě koruny za vystavení čtenářské legitimace a deset haléřů za zapůjčení každé knihy byly spíše symbolické. Hlavním zdrojem financí byl ze zákona povinný příspěvek města ve výši 1000 korun ročně. Městský úřad se ale snažil tuto částku zvyšovat z příjmu různých poplatků: za povolení k překročení policejní hodiny v hostincích, z podílu ze zisku z veřejných dražeb, vybraných pořádkových pokut apod. Od roku 1923 tak mohla být vyplácena i odměna knihovníkovi ve výši 500 korun ročně. Nepravidelnými částkami přispívala městská spořitelna, hospodářská záložna, okresní správa politická. Knihovní rada se ovšem i sama snažila o získání dalších prostředků pořádáním různých kulturních akcí nebo sbírkami mezi občanstvem. Rozhodujícím výdajem byl samozřejmě nákup knih.

zpracovala MILENA VÁCLAVÍKOVÁ, Městská knihovna Kralovice

Městská knihovna Kožlany

Knihovna Kožlany byla otevřena v roce 1907. Založení inicioval tehdejší pokrokový tajemník Pavel Vyšata, který se stal zároveň knihovníkem. Velkou zásluhu na založení měla tehdejší správa občanské záložny, která zakoupila pro půjčování 559 knih. Knihovna působila v přízemní místnosti radnice.

informaci poskytla HANA TUPÁ, Městská knihovna Kožlany

Městská knihovna Horažďovice v městských kronikách 1919–1927

Ze zápisů v městských kronikách jsme měli možnost vysledovat stručnou historii městské knihovny. V dubnu 1919 podařilo se Osvětovému sboru získati za roční nájem 1000 Kč místnosti pro knihovnu a čítárnu v přízemí budovy Hospodářské záložny, a tak bylo umožněno přikročiti k přestěhování a znovusorganizování čítárny. Ustanoveno spojiti dosavadní městskou knihovnu Řemeslnické besedy, Učitelské jednoty a Musejní společnosti, a tak vytvořiti knihovnu jedinou, jež i po vyřazení vadných knih by byla velmi slušná, co do počtu. Obecní knihovna byla zrevidována, doplněna čtyřmi knihovnami místních spolků a stala se veřejnosti přístupnou. Náklad na vydržení knihovny dle stávajících orgánů vedla obec.

Statistika výpůjček sjednocené Husovy knihovny v Horažďovicích vypovídá o naplňování jejího kulturního poslání: Minulého roku (tj. 1921) bylo celkově půjčeno 6894 knih (v roce 1920 to bylo 4318 knih). Z toho bylo 85 % zábavných, 5 % vědeckých a 10 % časopisů. Vypůjčilo si 236 lidí, z těch 145 mužů, 91 žen. V roce tom (1921) navštívilo čítárnu při knihovně 6055 osob. I v pozdějších letech se konstatuje „silná poptávka po četbě ze statistiky knihovní“, což se týká výpůjček knih i návštěv čítárny. Husova knihovna a čítárna, umístěná dosud v přízemí domu Hospodářské záložny na náměstí, dostala v roce 1925 výpověď a stěhuje se do 1. třídy chlapecké školy obecné; tato třída je následkem poválečného úbytku žactva volná. Z prostorových důvodů ale došlo ke zrušení čítárny, což veřejnost vnímala jako krok zpět. Obsahovala skoro všechny deníky i periodické časopisy, takže byla duchovní oporou těm, kdož nemohli všechno předpláceti, a jest proto litovati jejího zániku.

Navzdory stísněným podmínkám vykazuje knihovna stoupající počet čtenářů i výpůjček, nicméně potýká se i s nepatrným přírůstkem nové četby. V roce 1927 se knihovna znovu stěhuje – ze staré školy do radniční novostavby. Síň v prvním poschodí je vybavena úhlednými regály, které ze starých dosavadních skříní udělal truhlář Voves. Nastěhování do nové radnice proběhlo v klidu a bez zvláštních oslav. Statistika činnosti za rok 1927 uvádí 6628 výpůjček, z toho připadlo na četbu zábavnou 5936 knih, na poučnou 231 a na časopisy 461 vypůjčení. Na jednoho čtenáře připadá 20 knih. Nejvíce se četly romány autorů Baara, Jiráska, Klostermanna, Dumase, nejméně básně. Rovněž se konstatuje, že po stránce finanční knihovna živoří, neměla ani na režijní výlohy a její účty vykazují schodek 1084 korun.

Za rok 1930 se dozvíme, že se čte dosti, jest patrné i z výkazu zdejší městské knihovny, kterýž máme po ruce. Dle něj se v uplynulém roce přečetlo 8116 knih vypůjčených, z nichž je 478 poučných, 1793 zábavných, z nichž 4363 připadá na české autory, a 445 časopisů. Nejvíce výpůjček bylo v lednu, totiž 1214, nejméně v červnu – 379. Průměrně na jednoho čtenáře připadlo 29 knih. Během roku přibylo 69 nových čtenářů.

zpracoval ROMAN VANĚK, Městská knihovna Horažďovice

Janovice nad Úhlavou

Velmi prospěšná je knihovna obecní, která zřízena byla r. 1921 a čítá dnes – koncem roku 1925 – 466 knih zábavných i poučných. V tomto roce bylo z této knihovny přečteno od 39 čtenářů 438 knih.

Rovněž i četba časopisů politických i odborných je dosti rozšířena, což zřejmo z výpočtu následujících časopisů v obci čtených. Odebírá se v obci časopisů: Šumavan 10 výtisků, Kronika 1, Lidový Deník 34, Klatovské Listy 6, Obchodnické Zájmy 2, Radiojournal 1, Ilustrovaný Svět 2, Hospodářské Listy 2, Český Deník 2, Národní Listy 2, Ráno 2, Lid z Plzeňska 2, Nová Doba 2, 28. říjen 3, Klatovský kraj 6, Obnova 1, Zemědělské listy 2, Selská stráž 1, Hospodářský list 1, Tribuna 1, Národní politika 34, Národní osvobození 3, Venkov 1, Nový život 1, Nový lid, České slovo 1, Úřední svaz 1, Pondělník 1, Československá republika 1.

Lze reálně předpokládat, že knihovna byla zřízena na základě zákona z roku 1919.

zpracovala OLGA KOVAŘÍKOVÁ, Městská knihovna Janovice nad Úhlavou

Historie české knihovny v obci Žihle

Obec Žihle se rozkládá na pomezí Sudet. Začátkem 20. století se zde k německé národnosti hlásilo 91 % obyvatel. Obecná škola byla německá. Po skončení 1. světové války se Češi snažili o vznik vlastní školy. Podařilo se jim to v roce 1923, kdy byla v srpnu slavnostně otevřena česká měšťanská škola (v budově čp. 178). Zasloužili se o ni především členové spolků Národní pošumavská jednota (zal. 1919) a Sokol (zal. 1921) organizováním sbírek a podpůrných akcí. V městečku působily dvě knihovny, německá a česká.

S rozvojem průmyslu stoupal počet Čechů; v roce 1931 to již bylo 28 % obyvatel. Spolkový a veřejný život byl bohatý. Českým spolkům poskytoval zázemí Národní dům (čp. 194), otevřený po dvouleté výstavbě ve dnech 30. 5.–1. 6. 1925. Místo bylo zvoleno naproti nádraží. V patře budovy se nacházela Osvětová knihovna, jež vznikla sloučením knihoven Národní pošumavské jednoty, Sokola, Volné myšlenky a české knihovny obecní. Vedl ji odborný učitel Vítězslav R. Plechatý. Krátce před obsazením Sudet v roce 1938 ji naložili na auto a převezli do šest kilometrů vzdáleného Potvorova.

zpracovala JANA SVOBODOVÁ, Obecní knihovna Žihle

• Zdroje: VLČKOVÁ, Jitka a Pavel VLČEK. Žihle: stručná historie a významné památky. 1. vyd. Žihle: Obec Žihle, 2016. 147 s.: ilustrace (převážně barevné), mapy.

• Zdroje: CHMELÍKOVÁ, Soňa. České spolky v Žihli po roce 1918. Archivní zpravodaj: čtvrtletník Státního okresního archivu Plzeň-sever se sídlem v Plasích. 1996, č. 4,  s. 28–29.

Závěry…

V Plzeňské župě1 i v samotném městě Plzeň působily knihovny občanských a řemeslnických besed, spolků a dalších institucí, jak se o jejich vzniku a historii píše ve výše uvedených příspěvcích. Vznikaly spontánně z nadšení i místních potřeb zábavy, vzdělávání, národního uvědomění iniciativami „zdola“. Uskutečňování zákona ze dne 22. 7. 1919 o veřejných knihovnách obecních přineslo do jejich činnosti a uspořádání řadu změn, daných direktivně, kterým však jednotlivé dohledané zápisy v kronikách nevěnují zaslouženou pozornost.

Kromě povinnosti zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích zákon stanovil také povinnost zakládat samostatné menšinové knihovny nebo zvláštní menšinová oddělení všude tam, kde žilo jinonárodní obyvatelstvo, v našem kraji obyvatelstvo německé. Podle zákona měla mít knihovna půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu. Na udržení a rozšiřování fondu měly knihovny dostávat od obce příspěvek odvozený od počtu obyvatel. Zákon umožňoval převzetí spolkových i jiných knihoven. V řadě obcí tak nemusela být zřízena nová knihovna, ale z původních knihoven se do veřejných dostalo také značné množství pokleslé a zastaralé literatury, což se ne vždy dařilo rychle řešit.

Pozn. red.: Podrobně jsou jednotlivé zásady zákona a jeho uplatňování již popsány v příspěvcích KLUSOŇ, Jiří. Malý pohled do historie právní úpravy knihoven. Čtenář, 2019, 71, č. 6, s. 219–221 (1. část); č. 7/8, s. 250–252 (2. část). 

… a trocha čísel

Podle provedeného statistického šetření bylo v roce 1927 v Plzeňské župě celkem 852 obcí, z toho 768 s knihovnami; 565 obcí bylo se základní školou nebo alespoň s 300 obyvateli, v 551 z nich byla ustavena knihovna. Zbývajících 287 obcí bylo bez školy nebo mělo méně než 300 obyvatel. Z nich 217 splňovalo nařízení o zřízení obecní knihovny. Celkem bylo vykázáno 257 342 svazků knih a 37 679 zapsaných čtenářů, což představuje přibližně sedm knih na jednoho čtenáře. V knihovnách se uskutečnilo 800 868 výpůjček, přibližně 21 na jednoho zapsaného čtenáře. Statistické šetření se týkalo rovněž německých veřejných knihoven (a dalších národnostních menšin). V Plzeňské župě byly v roce 1927 celkem 423 obcí s německou knihovnou, zpravidla se jednalo o obce velikosti nad 300 obyvatel se školou. V těchto knihovnách bylo evidováno 64 403 svazků vlastního fondu a registrováno 14 294 čtenářů. Tito čtenáři si za rok půjčili celkem 172 127 knih, tj. 12 výpůjček na jednoho zapsaného čtenáře. Z provedeného průzkumu vyplynula vyšší čtenářská aktivita u českých čtenářů, čtenáři němečtí si vypůjčili zase více odborné literatury. Jen málo knihoven půjčuje v té době zdarma. Ve většině knihoven se vybírá půjčovné ve výši 10–20 haléřů za svazek nebo maximálně ročně pět korun. Z hlediska obsahu půjčovaných knih se 35 městských knihoven z Plzeňska zapojilo do statistického sledování zájmu o vybrané autory. Podle výsledků průzkumu se zde největší oblibě těšila díla A. Jiráska, J. Š. Baara, I. Herrmanna či K. Klostermanna. V knihovnické profesi se nejvíce uplatňovali učitelé (až z 54 %). Třiadevadesát procent knihovníků na venkově pracovalo bez odměny, ve městech to bylo 20 procent.

• Zdroj: Veřejná péče o výchovu lidu v Československé republice v roce 1927: výsledky statistického šetření o činnosti osvětové a veřejných knihovnách obecních. Praha: Ministerstvo školství a národní osvěty, 1928.

1 Podle zákona o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, přijatým 29. února 1920. Plzeňská župa zahrnovala území v západních a jihozápadních Čechách, od Rokycanska přes Plzeňsko až k Mariánským Lázním a na jihu do Pošumaví až ke státní hranici s Německem. Z etnického hlediska šlo o župu s českou převahou, v západní části a jižním příhraničním pásu ovšem s kompaktní oblastí německého osídlení.