LENKA ŠIMKOVÁ  avokmis@seznam.cz

Knížky plné pohádek nejsou dětským čtenářům ani dospělým neznámé. Ale pohádky o knížkách, písmenkách nebo dokonce knihovnách? To je něco jiného! Ponořte se do poutavých příběhů, jejichž hlavní hrdinky odvážně šustí papírem, ale také mají své touhy a sny, lesklé i křehké jako papír sám. Moderní pohádkové příběhy jsou určeny pro všechny zvídavé děti (ale i nedospělé dospělé, zejména knihovníky a knihomoly), jsou čtivé a jejich poslání je jednoduché – přilákat co nejvíce malých čtenářů i s rodiči do knihoven. Využít je mohou nejen knihovníci, ale také učitelé či vedoucí čtenářských kroužků, kteří je mohou pro oživení zapojit do své práce s dětským čtenářem (viz úkol na konci textu). Začtěte se do první z nich…

O popletených pohádkách

To zase bylo v knihovně jednou haló. Bude se malovat a dostaneme další nové regály, šířila se zpráva jako blesk mezi knížkami. A hned začaly typické ženské řeči. „Já bych chtěla, abychom tu měli všude žlutou barvu, je veselá jako sluníčko a všem by se určitě líbila,“ vykřikuje knížka ve žluté obálce. „Kdepak, žlutá, brrrrr, ale modrá, ta je dobrá,“ oponuje jí modrobílá sousedka. Mohutný fotbalový slovník se chytá naoko rozhořčeně za listy. „Teda dámy, vy jste ale zahleděné do sebe, cožpak nevíte, že nejlepší je zelená?!“ A prozpěvuje si: „Zelená je tráva…“

Jenže než vůbec dojde na nový kabátek knihovny, čeká je velké stěhování a z toho mají všichni tak trochu strach. Nejvíce starostí má paní knihovnice: jak ty svoje knížky zvládne přemístit? Vždyť je jich tolik! Celé tři tisíce, a to už je pěkné číslo… Marně si láme hlavu. Potřebuje dostat celou knihovnu na chvíli do vedlejší budovy, ale jak na to? Krabice, krabice, krabice – to bude ono, ale kde je takhle rychle sežene? Moc času totiž nemá a hlavně chce zase rychle pro svoje čtenáře otevřít. Přemýšlí takhle nahlas celý den v knihovně. „Fujtajbl, zase krabice,“ rozčilují se knížky, když to slyší. „To zase budeme celé pomačkané a natlačené jedna na druhou bůhvíjak dlouho,“ brblají si nespokojeně. Jenže – má snad někdo lepší nápad? „Kdybychom tak měly nožičky, to by byla úleva, pěkně bychom si samy došly tam, kam potřebujeme, a nikdo by s námi netřásl a nebouchal o zem v těžkých krabicích.“ Až takhle knížky fantazírují, protože stěhování se blíží mílovými kroky. Mělo by začít už za týden. To znamená, že se knížky ještě sedmkrát pohodlně vyspí ve svých regálech a potom… Brrrr. Netěší se snad ani jedna z nich.

A paní knihovnice stále přemýšlí, o nápady většinou nemá nouzi, ale tentokrát se zdá, že to jinak nepůjde. Až tu najednou jí v hlavě zabliká myšlenka. Nejprve jen tak nenápadně vystrčí růžky, ale už je polapena a stává se z ní přímo výborný plán. Jmenuje se lidský had! Že jste se lekli? Ale ne, nebojte se, nikdo nám knížky nebude chtít spolknout jako obrovská kobra myšky, ani je nikdo nezaškrtí nebo neuštkne. Lidský had je úplně jiný. A paní knihovnice už běží do školy, ví, že tam najde spoustu pomocníků, kteří budou potřeba. Děti jsou nápadem nadšeny a ihned ochotně přislíbí pomoc. Ale jakou vlastně? Je to úplně jednoduché. To ony utvoří toho lidského hada, rozestavějí se ode dveří knihovny přes silnici až do druhé budovy tak, aby si mohly knížky lehce předávat, a takhle je všechny přestěhují! Panečku, není to geniální?

Nastal den D, všichni jsou nervózní, zda velké stěhování klapne. Přijdou opravdu všechny děti? Nenastane nějaký zádrhel? Podaří se jim vše do večera, než se setmí, nebo budou muset ještě pokračovat zítra? To všechno visí ve vzduchu. Nejvíce vyplašené jsou ale knížky. Vůbec si to nedovedou představit. Jak s nimi budou děti zacházet? Vždyť si je budou podávat z ruky do ruky v takovém tempu. A hlavně – nesmí pršet! Vše se jim míchá v hlavách. To už se ale v devět hodin ráno před knihovnou začnou scházet nedočkavé děti. „To je nohou, to je rukou, vždyť to není had, ale stonožka, nebo dokonce tisícinožka,“ šeptají si knížky a lehce přehánějí. Paní knihovnice zatím všechny pěkně rovná do řady: „Ty Kubíku, ty půjdeš pěkně na začátek, budeš stát tady u regálů a jednu knížku po druhé brát z poliček. Hned ji pak předáš Jarmilce, ta ji dá Petříkovi, ten zase Adélce, Adélku střídá Janička a to už je na řadě Martínek...“ Had, nebo vlastně stonožka, se částí těla ocitá za chvilinku venku. Tam je připravena Zuzanka, Karlík, Péťa, Ládík a další a další nedočkavé ruce. A o kousek dále už se zase stonožka kroutí uvnitř druhé budovy, kde knížky naleznou svůj přechodný domov. Čeká tam Lenička, Milánek, Alenka, Evička, Kája a celý zbytek školáků. Na úplném konci stojí Klárka. Stonožka se vlní, celá barevná, podle toho, jaké má kdo zrovna tričko. To je tedy podívaná! Vede přes celou silnici a auta mají ten den nařízenu objížďku.

Jde se na to! Kubík bere opatrně do rukou první knížku a předává ji dále. A než bys řekl švec, tak je knížka na konci u Klárky, která ji odkládá na druhé straně opatrně na zem. Na malých hromádkách tu knížky vše v pořádku přečkají. Fííííííha, to to frčí! Knížky se nestihnou ani leknout a už jsou na místě. Všichni mají radost, jak jde práce pěkně od ruky. Děti se smějí a ani po dvou hodinách nevypadají vůbec unaveně. Přesto je čas na malou přestávku, protože jsou právě v polovině. Dostanou pití a svačinu, kterou jim vlastnoručně nachystala paní knihovnice. Po malém obědě zase hurá do práce. Kubík přistupuje k dalšímu regálu, tady jsou samé pohádky. Princezny a draci a vodníci s vílami, čerti s ježibabou – samá lepší společnost. Tak šup šup, také jich se stěhování týká.

Uprostřed naší stonožky čeká nedočkavě Zuzanka, právě ta má pohádky moc ráda a ví, že už musejí přijít na řadu. To už jí Martinek podává Červenou Karkulku, tu má ona snad nejraději. Zálibně knížku obrací v rukách a ani se jí nechce ji poslat dál. Jenže co čert v další pohádce nechtěl, Martínek si nevšimne, že Zuzanka stále drží první knížku, a už jí předává další, a dokonce třetí pohádku. Zuzanka má najednou plnou náruč a... bum bác! Všechny knížky jsou na zemi. Zvedne se obláček prachu a na silnici se rozkašle Karkulka, čert a vodník. Při tom nárazu docela vypadli z knížek. Karkulka má bouli na čele, čert odřené koleno a vodník natržený šos.

Zuzanka se ale rychle shýbá, aby škodu napravila. A tak pohádkové postavičky okamžitě naskáčou do knížek, aby také nezdržovaly. Bolístky si mohou pofoukat potom.

Až na tuhle malou nehodu všechno dopadlo dobře. Stihlo se vše, než se setmělo, a ještě s legrací. Skoro to byl zázrak, a tak se všichni domluvili, že až bude potřeba knížky přemístit zpět, zase se tady sejdou a pomohu.

Netrvalo to ani dva týdny a bylo to tu opět. Přes silnici se vlní veselá stonožka, hlavu a ocas má ale tentokrát obráceně. Knížky putují do zkrášlené knihovny. Všichni jsou tak sehraní, že je tahle cesta snad ještě rychlejší. Za chviličku si v nových regálech hoví i pohádky.

Jediný, kdo nemá z celého pomáhání úplně dobrý pocit, je Zuzanka. Něco jí pořád vrtá hlavou. Když jí knížky upadly na zem, něco zahlédla... Něco, něco, co však nechce nikomu říct, než tomu sama přijde na kloub. Neváhá a hned druhý den po stěhování, kdy je knihovna opět otevřena, si jde s průkazkou vypůjčit tři knížky. O Červené Karkulce, U všech čertů a Vodníka Čepečka. Večer si je chce v klidu přečíst. A ejhle, sotva otevře Červenou Karkulku, potvrdí se jí, co tušila! Na první stránce na ni vybafne vodník. Holčička v červených šatičkách se místo v lese prochází u rybníka a čert je v babiččině posteli, odkud vystrnadil vlka, který se zmateně potlouká v pekle. To je tedy nadělení! Zuzanka věděla, že se pohádky při tom nešťastném pádu pomíchaly. Jediná možnost, jak vše napravit, je knížky nechat otevřené celou noc, ale před spaním ještě příběhy odvyprávět, aby všichni věděli, kam patří.

Zuzanka si ale na všechny sama netroufne, a tak si bere na pomoc maminku. Ta je trošku překvapená, že si Zuzanka nechce číst sama a že chce navíc, aby maminka vyprávěla zpaměti. Vždyť knížky jí leží u postele. Ale protože je to maminka, tak se příliš dlouho nevyptává a pouští se do vyprávění tří pohádek. Také někde zaváhá, ale to už jí Zuzanka s příběhem vypomůže a za chvilku mají převyprávěné všechny tři knížky. Zuzanka konečně může s klidem usnout. V noci nastává v pokojíčku velké hemžení a stěhování. Snad to všechno dobře dopadne…

Druhý den Zuzanka zaspí. Spalo se jí moc dobře, popletené pohádky už ji tolik netrápily, věděla, že udělala pro nápravu vše, co mohla. Po vyučování, než půjde knížky vrátit, ale stejně musí vše ještě pro jistotu zkontrolovat. A tak si zalézá do volné třídy a otevírá knížky. Může se radovat! Vodník už zase sedí u svého rybníčku, čert se spokojeně prohání v pekle, vlk se chystá sežrat babičku a lesem si to štráduje Karkulka. Huráááá! Je to tak, jak má být. Zuzance už nic nebrání v tom, aby knížky vrátila. V nové knihovně se jim určitě bude líbit a jednou se svému popletení určitě ještě zasmějí. A kdo ví, třeba vznikne úplně nový příběh. Bude se jmenovat O popletených pohádkách a všechny postavičky se v něm sejdou najednou.