Main content

POSTŘEHY - NÁZORY: „Proč jsem se jen naučila číst?“

RŮŽENA LEPŠOVÁ > knihovna@benesovnc.cz

Pravděpodobně si říkáte, proč je vám tahle věta povědomá. Správně. Je to předposlední verš písně zpěvačky Evy Pilarové. Mluví se tady o románu Charlese Dickense Oliver Twist, který býval a někde stále je na seznamech povinné četby. Na tenhle titulekměnepřivedla ani vzpomínka na písničku, ani onen zmiňovaný román, ale dcera. Když jsme seděli s manželem na zahradě, přišla za námi a zpívala si: „Proč jsem se jen naučila číst?“ Musím podotknout, že je jí 20 let a v návaznosti na náš předchozí rozhovor to vyznělo velmi komicky. Ale přivedlo mě to na námět příspěvku.

Odmalička jsem měla knížky velmi ráda a dokázala jsem přečíst v poměrně krátké době kdeco. Od „foglarovek“ přes „máyovky“ a jinou dobrodružnou literaturu až po dívčí románky. Ráda jsem se toulala divokým západem stejně jako francouzským venkovem i Paříží z doby tří mušketýrů či Josefa Balsama. Příběh hraběte Monte Crista se zdál stejně skutečný jako příběhy Sherlocka Holmese a doktora Watsona. A krásná na tom byla představa, že jsem součástí příběhu. A tak se třeba celá léta chystám navštívit Landštejn a jeho okolí, protože se tam odehrával děj knížky Elišky Horelové. Zatím se mi tento plán nepovedlo rea­lizovat. Většinou je něco důležitějšího, co je třeba, nebo by se mělo, ale stále mám tento „sen“ kdesi v sobě a snad se to jednou podaří. A tak bych mohla pokračovat výčtem nejrůznějších hrdinů, míst a příběhů.

Někdy se mi zdá, že dnešní mladá generace je o tohle ošizena. Středem jejího zájmu jsou počítače a televizní obrazovka. Jako knihovnice bych si mohla „přihřát polívčičku“ a postěžovat si, jak dnešní děti čtou málo nebo vůbec, jak jsou nezvladatelné, nemají žádné povinnosti a i to málo si neplní, a tak bych mohla pokračovat dál a dál. Ale zadržme!

Myslím, a každý rozumný člověk mi dá za pravdu, že děti jsou takové, jaké si je vychováme. Je velice jednoduché říct, že někdo je takový a takový, ale těžší je přiznat, že za to neseme odpovědnost hlavně my, dospělí. Že se dítě nejlépe učí na příkladech, to všichni víme. Ale že dětem nedáváme mnohdy dobrý příklad, to už se přiznává velmi těžko.

Stejně je tomu i s námi, knihovnicemi. Říkáme, děti nečtou, ale už se třeba ani nesnažíme je ke knížkám přilákat. A někdy se snažíme, ale narazíme na zeď ne­ochoty a nepochopení. Je to samozřejmě práce navíc a někdy ani není oceněná. Nejde o ocenění finanční, ale spíše ze strany jednak rodičů nebo zřizovatelů knihoven a jednak ze strany „pánů učitelů“. Se školami bývá někdy potíž. Paní učitelky jsou rády, když si odučí svoje hodiny, a navíc asi nemají chuť a možná ani sílu. Tak každá aktivita navíc je prostě „navíc“. Ale máme-li jít dětem příkladem, není jiné cesty. A proto hledejme stále způsoby, jak dětem podstrčit pěknou knížku. Příležitostí dokážeme určitě najít dost a dost. Aby si jednou mohly říkat: „Dobře, že jsem se naučil/a číst.“