Main content

Založení Univerzitní knihovny v Praze v roce 1777 – 3

LUDMILA KUBÁTOVÁ

Když se stal v roce 1780 kustodem knihovny Karel Rafael Ungar (l780-l807), podařilo se mu získat z konsistoře též zabavené nekatolické knihy, které se dříve pálily. Zasloužil se též o získání knihovny Václava Vřesovce z Vřesovic, odevzdání knihovny Jana Františka Löva z Erlsfeldu, které knihovně již dříve odkázal. Z Ungarova popudu vydalo zemské gubernium koncem prosince 1781 nařízení (pro neplnění opakovaně publikované v prosinci 1782) pražským tiskařům odevzdávat jeden exemplář vytištěných knih tzv. povinný výtisk (první v rakouské monarchii) univerzitní knihovně. Za Ungarova působení v knihovně vzrostl knižní fond o 50 000 svazků. V roce 1782 bylo v knihovně uloženo na l00 000 knih. Od roku 1807 byla povinnost odevzdávat povinný výtisk do knihovny rozšířena i na knihy tištěné v celých Čechách, též na noviny a časopisy a od roku 1811 i na mapy. Od konce 18. století tak byla knihovna systematicky doplňována nejen dary a nákupy ze státních příspěvků, dotací a z úroků nadačního kapitálu, ale i povinným výtiskem.

V čele nově ustavené pražské univerzitní knihovny stál ředitel. Prvním ředitelem byl v roce 1777 jmenován hrabě František Josef Kinský. Když však v důsledku válečných událostí požádal v červenci 1778 o zproštění funkce ředitele knihovny, stal se ředitelem pražské univerzitní knihovny František Xaver Věžník, později vedoucí Studijní komise u českého gubernia. Po zrušení studijní komise 1. ledna 1784 a přenesení části její kompetence přímo na gubernium (oddělení publicum) převzal kustod univerzitní knihovny Karel Rafael Ungar podstatnou část ředitelské agendy. Bylo to především vedení knihovny a odborná problematika i nákup knih, o němž Ungar rozhodoval samostatně. Po smrti druhého kustoda Bartolottiho se pravomoc prvního kustoda ještě rozšířila a v roce 1802 bylo místo druhého kustoda zrušeno a část jeho agendy přenesena na prvního písaře - skriptora a zbývající přiřazena k nově zřízené funkci bibliothecarius - knihovníka, který byl vedoucím knihovny. Byl podřízen českému guberniu, které však nezasahovalo do vedení a odborných problémů knihovny. Tlumočilo jen celorakouská nařízení a pokyny pro knihovny. Ve finančních otázkách byla však knihovna zcela podřízena příslušným státním úřadům. Označení ředitel knihovny jako nejvyšší funkce bylo znovu zavedeno v roce 1911. Zároveň byly stanoveny i další nové služební hodnosti, a to vrchní knihovník, knihovník 1. třídy, knihovník 2. třídy místo starých služebních označení univerzitní knihovník - bibliotékář, kustod, skriptor, amanuensis.

V sedmdesátých letech 18. století se v rakouské monarchii projevovaly snahy nejen budovat knihovny u univerzit potřebné pro výuku, ale i tendence maximálně je využít pro potřeby ekonomiky a hospodářského života. Aby mohly knihovny plnit tyto požadavky, náležitě sloužit a být plně využity, musely být dobře odborně zpracovány a vedeny. Proto byla vydána jednotná instrukce pro práci univerzitních knihoven v monarchii. Jako vzor posloužila instrukce vydaná 3. dubna 1778 opatem v Broumově pro nově zřízenou knihovnu ve Lvově. Její platnost pro všechny univerzitní knihovny v monarchii byla oznámena dvorským dekretem 30. dubna 1778. Vydaná instrukce dávala základní směrnici pro práci knihoven, upravovala jejich poslání, vzájemný vztah čtenářů a zaměstnanců i vnitřní záležitosti. Zároveň kodifikovala postavení knihovny jako státní instituce, spravované státním aparátem a vydržované ze státních prostředků, přístupné každému, kdo toužil po vzdělání. Kromě těchto obecných pokynů dávala i specifické závazné návody pro zpracovávání knih.

Prvním úkolem knihovny mělo být vypracování základního katalogu (Grundkatalog), který se měl psát na lístky ze zadní strany prázdné. Na jeden lístek se měly uvádět údaje vždy jen jedné knihy - titul, jméno autora, místo a rok vydání a formát. Když byl vypracován tento katalog, měla se otevřít čítárna a knihovna mohla sloužit čtenářům. Bylo dovoleno půjčovat knihy i mimo budovu, ale jen univerzitním profesorům, a to na 8 dní. Pokud nebyl o knihu zájem, mohla se lhůta prodloužit.

Jakmile byl vypracován základní katalog, měl se základní lístek rozepsat do abecedního katalogu podle autorů a u jednotlivých autorů se mělo ponechat místo pro další tituly, čímž by vznikl zároveň přírůstkový katalog (Accesionskatalog). Doporučovalo se rozepsat i články autora publikované v různých sbornících.

Další pomůckou pro využívání knižního fondu se měl stát systematický katalog, do něhož se zapisovaly všechny knihy, které měly být srovnány podle systematického rozdělení věd bez ohledu na formát nebo první písmeno. Zároveň se povolovalo i abecední řazení. Předností tohoto zpracování bylo zvýraznění vědního roztřídění a urychlení vyhledávání knih.

Jako nejnáročnější měl být vyhotoven věcný katalog, který by knihy řadil podle obsahu. Směrnice upozorňovala, že je to práce velmi obtížná a že zpracovávání věcného katalogu trvá několik let.

Podle skladby fondů a svých potřeb mohly knihovny vypracovávat i jiné typy katalogů, jako například chronologický podle roků vydání, náboženský podle řeči, v níž byla kniha vydána, topografický podle místa vydání knihy, typografický podle tisku apod.

Vypracování katalogů bylo zpočátku úkolem kustoda, v pražské univerzitní knihovně dvou kustodů. Ale postupem doby, nárůstem knižního fondu i rozšířením správních povinností kustoda knihovny, byl touto prací pověřován i skriptor, později několik skriptorů.

Vydaná směrnice na dlouhou dobu udala základní směr práce knihoven, avšak její postupná realizace trvala léta.