Main content

Podpora četby v Extremaduře

ANNA TKÁČOVÁ > anna.tkacova@volny.cz  

Čestným hostem letošního knižního veletrhu Svět knihyPraha byli autoři španělského jazyka. Kromě spisovatelů Španělska a Hispánské Ameriky se veletrhu zúčastnili i hispánští literární kritici, publicisté a další činitelé působící na poli knižní kultury. Zajímavý příspěvek přednesl v rámci pořadu Na řadě jsou čtenářiLuis Sáez Delgado z Rady pro kulturu při autonomní vládě španělské autonomní oblasti Extremadura. Je koordinátorem tzv. Plan de Fomento de la Lectura de Extremadura- Plánu na podporu četby v Extremaduře.

Proč zrovna v Extremaduře? Už v názvu této španělské autonomie je obsažena její charakteristika: extrémně tvrdý kraj - bez průmyslu, s chudým zemědělstvím. Jako nejzápadnější část Španělska se rozkládá podél hranic s Portugalskem a vždycky patřila k nejchudším a nejzaostalejším oblastem země. Všechny výdobytky pokroku sem dorazily s velkým zpožděním. Z Extremadury pocházely největší vlny emigrace, ať už v dávné minulosti při dobývání Hispánské Ameriky, tak i za Frankovy diktatury, kdy odtud lidé houfně odcházeli za prací do jiných zemí Evropy. Přestože po pádu diktatury v roce 1975 učinilo Španělsko velký skok kupředu ve všech oblastech života, Extremadura zbytek Španělska stále dohání. A to i na poli knihoven a čtenářských a jiných kulturních zvyklostí. Aby se tato situace změnila, rozhodla se vláda vyčlenit nemalé prostředky na rozvoj kultury a zejména četby.

Plán na podporu četby

Vypracováním Plánu na podporu četby byl pověřen právě Luis Sáez Delgado, filolog a knihovník, který se podpoře četby věnuje celoživotně a za tuto činnost obdržel v roce 2004 ocenění - Premio de Fomento de la Lectura. Ukázalo se, že je mužem na svém místě, což bylo patrné i z jeho vášnivého projevu před zaplněným sálem Průmyslového paláce.

Zpracování konkrétního Plánu probíhalo v letech 2002-2006. Autonomní vláda nechala provést podrobný výzkum čtenářských zvyklostí obyvatel Extremadury, v mnohém odlišných od zvyklostí ve zbytku Španělska, aby program podpory mohl být co nejúčinnější a zaměřený na určité cílové skupiny. Tak například průzkum obecné čtenářské situace ve Španělsku ukázal, že nejběžnějším čtenářem je středoškolsky až vysokoškolsky vzdělaná žena středního věku, žijící ve městě nad 150 000 obyvatel nebo v jeho okolí. Přičemž Badajoz, největší město Extremadury, má pouze okolo 135 000 obyvatel…

Také pomyslná vzdělanostní startovací čára je v Extremaduře zcela odlišná. Negramotnost zde byla vždy nejvyšší z celého Španělska. Povinná školní docházka pro dívky byla ve Španělsku zavedena až v 70. letech 20. století a vzhledem k opožděnému průniku moderních vymožeností do Extremadury není na tomto poli situace ani dnes zcela uspokojivá. V Extremaduře také žije největší počet seniorů, a tak z průzkumu vyplynulo, že některé kampaně se musí zaměřit i na tuto skupinu obyvatel.

Smlouva o podpoře četby

Do Plánu na podporu četby se zapojily zejména knihovny, ale i radnice měst, nejrůznější kulturní instituce a také další organizace včetně soukromých, které o to projevily zájem. V dubnu 2003 pak tyto instituce podepsaly jakousi oficiální Smlouvu o podpoře četby, v níž se každá z nich zavázala k určitým povinnostem směřujícím k rozvoji četby. Mottem smlouvy se stal citát z Cervantesova románu o Donu Quijotovi „ten, kdo hodně čte a hodně cestuje, mnoho vidí a mnoho zná“, a také citát španělského klasika Pía Barojy „cestovat a číst, to jsou dvě věci, které nás vyléčí z dogmatismu a nestřídmosti“.

Smlouva formuluje prostředky, jak četbu podpořit, a cíle, jichž by se mělo dosáhnout: vytvářet podmínky pro rovný přístup k četbě; propagovat četbu ve školní výuce; podporovat nakladatelský průmysl a distribuci knih mezi občany; podporovat psaná díla vytvářením vhodných sociálních podmínek pro spisovatele; využívat moderní technologie k tvorbě elektronických vzdělávacích knih; zlepšovat síť knihoven a knihkupectví; provádět pravidelné průzkumy čtenářských zvyklostí a nákupu knih a podle průzkumu hodnotit účinnost Plánu na podporu četby; oceňovat obzvláště vydařené projekty; získávat pro Plán další instituce.

Obecné formulace se pomalu začaly měnit v následující konkrétní projekty:

Clubes de Lectura - čtenářské kluby

Čtenářské kluby patří k oblastem, které se rozvíjejí nejvíce. Jak fungují? V současnosti existuje po celé Extremaduře asi 50 čtenářských klubů, které působí nejčastěji při knihovnách, ale i při jiných institucích. V klubech se pravidelně ve stanovenou dobu scházejí čtenáři, aby diskutovali o knize, která byla předem vybrána. K dané knize mohou v určitou dobu společně chatovat se členy jiných čtenářských klubů. Do klubů docházejí pravidelně i spisovatelé, kteří se rovněž podepsali pod Smlouvu o podpoře četby. Četba se tak v klubech mění ze záliby určené pro chvíle soukromí ve veřejnou záležitost, která stmeluje lidi a učí je kriticky myslet.

Letos například čtenářský klub města Almendralejo navrhl ke společné diskusi dílo španělského romantického básníka Josého de Esproncedy, jehož sté výročí narození si španělská kulturní veřejnost připomíná. Při kanceláři Plánu na podporu četby existuje jakási příruční knihovna obsahující 20 a více exemplářů od jednoho titulu, které centrum podle potřeby jednotlivým klubům rozesílá jen za cenu poštovného. Nemůže se tak stát, že by některý zájemce o čtenářskou diskusi neměl dílo k dispozici. Tato příruční knihovna je systematicky doplňována o nejvýznamnější tituly španělské a světové literatury.

Pasaporte de lectura - čtenářský pas

Průzkumy čtenářských zvyklostí ukázaly, že existuje poměrně vysoký počet dětí školního věku, které pravidelně čtou, ale v době dospívání pro jinou aktivitu svoji zálibu často opouštějí. A to většinou chlapci. Pro tuto mládež Sáez Delgado vymyslel program četby v podobě cestovního pasu, který odpovídá výše zmíněnému mottu o četbě a cestování.

V čem tkví kouzlo? Dospívající čtenář obdrží v knihovně čtenářský průkaz, který má podobu autentického cestovního pasu, v němž je uvedeno 14 knih, které by měl přečíst. Jde většinou o knihy cestopisné a dobrodružné, často z exotických krajin či fantastických míst. Soubor je různorodý - od zábavné četby Roberta Luise Stevensona a Julese Verna přes J. D. Salingera a povídky Horacia Quirogy až po Sto roků samoty G. Garcíi Márqueze. Ke každému ze čtrnácti titulů je připojeno několik kontrolních otázek, které mají doložit, zda mladý člověk knihu skutečně přečetl. Správnost odpovědí zkontroluje knihovník, který pak do pasu k příslušnému přečtenému titulu nalepí jakési vízum opravňující přistoupit k četbě dalšího, náročnějšího titulu. Cílem je, aby čtenář měl z četby stejný dojem jako z velké cesty.

Na dotaz z publika, zda tato akce mladé skutečně oslovila, Sáez Delgado odpověděl, že knihovny vykázaly nárůst dospívajících čtenářů a výpůjček o 20 až 30 procent, ale upozornil, že je třeba vzít v úvahu velmi nízké počáteční číslo. I tak prý tato kampaň patří k nejúspěšnějším z těch, které zorganizovali.

Libros de cabecera - knihy k posteli

Cílem této kampaně je vytvoření knižní kolekce určené pro pacienty hospitalizované v nemocnicích. Do akce se zapojilo 11 extremadurských nemocnic. Jako první počin Rada pro kulturu extremadurské autonomní vlády financovala vydání 15 000 výtisků krátkých a zábavných povídek extremadurského spisovatele Jesúse Delgada Valhonda a zavázala se financovat vydání dalších titulů pro potřeby „knihovny k posteli“. Z odboru zdravotnických a spotřebitelských služeb téže vlády se financuje distribuce knih do nemocnic.

Pro potřeby těchto nemocničních knihovniček byly vybrány knihy s poutavými obálkami a s jednoduchými a krátkými texty obsahově orientovanými na skupinu starších a nemocných občanů. Každá kniha je vybavena záložkou s reklamou na podporu četby. Každé tři měsíce se počítá s vydáním jednoho titulu a je spočítáno, že v oněch 11 nemocnicích se tak alespoň jedna kniha dostane do rukou 26 000 čtenářů. Na rozdíl od jiných knihoven si zde pacienti mohou rozečtenou knihu vzít po propuštění z nemocnice domů.

Recetas de libros - knižní recepty

Další průzkum ukázal, že alespoň jedenkrát ročně každý obyvatel Extremadury navštíví některou z lékáren. Rada pro kulturu dala proto vytisknout 300 000 „receptů“ na četbu v podobě letáčků připomínajících reklamy farmaceutických firem. Tyto knižní „recepty“ se distribuovaly do 677 lékáren a každá lékárna obdrží 450 knižních „receptů“, které po dohodě s Radou kultury vystaví na viditelném místě, hned vedle letáků propagujících farmaceutika. Tato kampaň probíhá ve spolupráci s Colegios Oficiales de Farmaceuticos de Extremadura, jakousi obdobou naší Lékárnické komory.

Každý „recept“ obsahuje jednoduchý, nevtíravý a přitom přitažlivý text o knize s krátkou ukázkou. Formou těchto letáčků se doporučuje 40 titulů všech žánrů určených pro různé věkové kategorie. Propagují se hlavně extremadurští spisovatelé, ale i zahraniční autoři a zejména arabští autoři z oblasti Magrebu. Formou propagace autorů Magrebu se vláda navíc snaží přiblížit obyvatelům Extremadury, potažmo Španělska, kulturu zemí, z nichž přichází největší množství imigrantů.

V podobných kampaních chce Rada pro kulturu pokračovat a rozšiřovat je i do ostatních oblastí života lidí tak, aby se knihy a četba staly součástí každodenního života. K tomu mají přispět i velkoplošné billboardy, které mají v lidech vzbudit pocit, že „číst je moderní“.

Závěr

Kulturní vyspělost v naší zemi se v mnohém nedá srovnávat se situací v Extremaduře, takže mnohé programy a kampaně, které tam organizují, by u nás ztrácely smysl. Mám na mysli například knihy se zjednodušenými texty pro ty, kdo mají problémy se čtením, nebo akce „kniha za euro“ - podpora vydávání audioknih pro stejnou skupinu obyvatel.

Na druhou stranu si myslím, že mnohé akce jsou inspirativní. Například nápad se čtenářským pasem vzbudil u českého publika velkou pozornost. Nejúžasnější na tom všem je, že autonomní vláda neváhá vyčlenit nemalé prostředky na zvýšení kulturní a vzdělanostní úrovně svého obyvatelstva. A vzhledem k historicky dané zaostalosti Extremadury v rámci Španělska jistě řeší i jiné problémy. Vzdělanost a kultura je však na jednom z předních míst. Že se investice do kultury vyplatí, dokládají i statistiky: ve Španělsku jako takovém se nikdy nečetlo víc než dnes.