Main content

TÉMA: Čtení na léto: Když je cesta stejně důležitá jako cíl…

VĚRA PILNÁ pilna.vera@gmail.com

Už se to období blíží. Nevím jak vy, ale dokud byly děti ve školním věku, stříhala jsem od května metr jako první já. Tak moc jsem vyhlížela nadcházející prázdniny a měla pocit, že jsem odvedla kus dobré práce a zasloužím si dva měsíce změny. Těšila jsem se na období, kdy mohu svůj pohled opřít o text, který nebude v žákovské knížce či na papíru s podpisem učitelky. A mám to tak i dnes, kdy vybírám knihy pro všechny, kteří navštíví knihovnu v době před prázdninami.

Je to skvělé období roku a přiznejme si, že je možná škoda bavit se o knihách, když můžete jet na výlet, jít po stopách králů, jít stezkou korunami stromů a vymyslet tisíce skvělých možností, jak si na tištěný papír ani nevzpomenout. To bych ale nebyla já, abych nevezla papírovou knihu s sebou kamkoli. Prostě ji potřebuji! A co víc, nikdy jsem ji neocenila tak, jako když jsem byla na místě, kde je čeština vzácností. Je to moje jistota, že se vrátím. A to je i důvod, proč tak ráda respektuji přání čtenářů a na prázdniny naplním regály trochu víc žánry jinými. Kam sáhnu letos?

Asi začnu u Evžena Bočka a jeho poslední Aristokratky – Aristokratka a vlna zločinnosti na zámku Kostka. Ostatně, pokud chci číst knihu a zároveň mi nevadí se smát na celé kolo na břehu rybníka, je tu celá celá řada Aristokratek, která mi dokáže svým humorem přesně padnout do noty. Pak se možná přesunu k jemnému humoru, který nepozbývá kouzlo ani po letech, a zkusím nové pokračování sluhy, který byl sám sobě pánem, tentokrát z pera Miroslava Macka – Saturnin se vrací. Vzhledem k létu kolem a trochu línější náladě mi přijde, že si mohu dovolit udělat čas a vlastní názor na to, zda je možné vstoupit dvakrát do stejných vod.

Poté vezmu pro čtenáře velkých příběhů milovanou Kateřinu Tučkovou a nechám rozeznít příběh Kopanic Žítkovské bohyně. Nebudete-li se tam chtít po přečtení rozjet, tak budete určitě první. Když jsem je četla poprvé, byla jsem na pláži a dcerky se cachtaly v moři. Měla jsem být ostražitá matka, která hlídá své ratolesti, ale byla jsem tak vtažena do děje a zasažena silným ženským hlasem a sounáležitostí, že jsem dokázala cítit kopanickou trávu a kopce v horkém poledním slunci Středomoří. A musím podotknout, že u knih K. Tučkové se vám to lehce stane s jakoukoli knihou, byť prostředí jsou tak rozdílná.

Jestliže vezmu do rukou knihu Václava Cílka Poutník časem, podívám se, jak nahlíží na změny, kterých jsme svědky my všichni, a možná si projdu i jeho knihu Voda a krajina, protože už i na naší zahradě vnímám, že se dějí věci jinak a řeší je nejen rostliny a stromy, ale i třeba včely.

A  u včelek se zastavím, znám se. Od té doby, co je chovám, už vím, že jsem jim propadla – a nejsem sama. To společenství má tolik zvláštností a včelaři samotní jsou svérázní. Na jednu situaci najdou tisíce správných řešení, škoda jen, že jsou tak rozdílná a někdy i zcela na nesmiřitelných stranách. Agitační včelí pouť začnu u Maji Lunde Historie včel a budu si říkat, že příběh, který více rozkryje jakékoli prostředí, jež je pro ostatní neznámou, snad nebude bavit jen mne. Pak přejdu plynule ke knize Jürgena Tautze Fenomenální včely a nechám se nejspíš přesvědčit. Ale jde znovu získat člověka, který už přesvědčený je? Když nic jiného, pokochám se nádhernými fotografiemi a přijmu fakt, že o včelách by měly vědět více i naše děti. A těm to usnadním tím, že jim vezmu na prázdniny Ilustrované včelařství od Yvese Gustina, kde je tou nejpřehlednější a zároveň nejpřístupnější kresbou řečeno vše, co děti potřebují o včelách znát. Když se nebudou bát každé bzučící včely a dozvědí se, co se skrývá v tom barevném domečku, třeba pochopí, jak moc je potřebujeme.

A tím posledním, co vám nezatajím, je, že do knihovny na cesty doplním i nějaké to CD, protože pokud jedete deset hodin se třemi dětmi autem, nutně potřebujete mít občas pocit, že si můžete oddychnout. Je skvělé být vybavena! Ráda vezmu audioknihy Ireny Douskové Hrdý BudžesOněgin byl Rusák a nechám celou rodinu vtáhnout do prožívání příběhu malé Helenky Součkové v podání Báry Hrzánové. Ano, možná budete muset občas něco vysvětlit, ale stejně mohu s klidným úsměvem dodat, že se to vyplatí. Za pár let budete mít možnost navázat, a to se u jiné generace vždycky hodí. Pro malé vezmu Astrid Lindgrenové Ronju, dceru loupežníka nebo Děti z Bullerbynu a věřím, že než dojedete do cíle, budete mít pocit, že i na malé ploše auta se může odehrát velký příběh a že i tady platí – někdy je cesta důležitější než cíl.