Main content

PRVNÍ KNIHOVNÍ ZÁKON – 100 LET: ​​​​​​​​​​​​​​Z historie knihovnictví v Pardubickém kraji

RADOMÍRA KODETOVÁ reditel@knihovna-pardubice.cz

V rámci dnešního Pardubického kraje vznikla většina knihoven na sklonku 19. století s tím, že jejich zakladateli byly většinou spolky či zájmová sdružení a okruh jejich činnosti byl značně omezený. I přesto bych právě v době, kdy si připomínáme výročí vydání prvního knihovního zákona, představila některé z těch, které tehdy vykonávaly svou činnost a přispívaly ke vzdělání i zábavě široké veřejnosti.

V průběhu staletí knihovny výrazně měnily svou společenskou i vzdělávací úlohu. Ve středověku převažovaly soukromé knihovny vladařů a církevní knihovny. Později to byly šlechtické, univerzitní a městské či i několik měšťanských. Teprve pak, ve spojitosti s potřebami lidí a jejich touhou po přístupu ke vzdělání, kulturním zdrojům, začaly vznikat knihovny veřejné.

Knihovna v Holicích

Jednou z nejstarších veřejných knihoven u nás byla knihovna v Holicích, jejíž počátky sahají do roku 1844. Mezi významné zakladatele knihovny patřil učitel a spisovatel Jan Jaroslav Křičenský (1812–1886) spolu se skupinou vlasteneckých studentů. Na počátku měla knihovna celkem 113 svazků, které byly většinou darovány zakladateli. Sídlila v budově školy u kostela. Prvním knihovníkem byl kupec Antonín Červinka. Z dalších to byli například kaplan Antonín Čižinský či František Holub. Všichni se zasloužili o rozkvět bohatého kulturního života města, kterého se knihovna stala nedílnou součástí a přinášela svým uživatelům poučení i zábavu. Pravidelné výpůjční dny byly nastaveny již roku 1847 – na tři dny v týdnu. A to platí dodnes! V roce 1850 se knihovna stala zakládajícím členem Matice české.

V období před první světovou válkou vedl knihovnu Jan Teplý spolu s vlastivědcem Otokarem Pospíšilem. Tehdy již byla knihovna pod správou města. V roce 1905 zde pak zřídili první veřejnou čítárnu. Po vydání knihovního zákona se O. Pospíšil přihlásil do státního knihovnického kurzu v Hořovicích a spolu se svým žákem A. Linhartem po jeho absolvování provedl zásadní reorganizaci knihovny, zavedl evidenci knih a jejich označení, vedl přírůstkový seznam, evidenci výpůjček.

V roce 1926 došlo k rekonstrukci radnice, kdy byly zbudovány prostory přímo určené pro knihovnu (některé vybavení sloužilo v knihovně ještě mnoho dalších let). V letech 1922–27 fungovala i pobočka knihovny ve Starých Holicích. Zájem občanů o služby knihovny neustále rostl, i když nabídka fondu byla značně poznamenána opakovanými cenzurními zásahy formou zabavování knih nejen v době okupace, ale i v letech po roce 1948 či 1968. Některé knihy se podařilo ukrýt ve věži a zachránit. Po několika dalších stěhováních si našla knihovna svůj domov v nově postaveném Kulturním domě. Zde začala rozvíjet svou činnost orientovanou na širokou veřejnost, hlavně na děti a mládež. I v dnešní době má knihovna své místo v kulturně vzdělávacím procesu města, je nositelkou regionálních funkcí a zajišťuje potřeby nejen svých čtenářů, ale celé kulturní veřejnosti města.

Přeloučská knihovna

Další historicky významnou knihovnu v našem kraji představuje knihovna v Přelouči. Založena byla v roce 1863 z původního čtenářského spolku na podnět JUDr. Ladislava Quise. V jejím fondu se nacházelo mnoho historicky cenných tisků. Jedním z prvních knihovníků byl Karel Čermák. Knihovní fond čítal cca 250 děl ve 300 svazcích. Od této doby knihovna sídlí v budově Občanské záložny, spolu s veřejnou čítárnou. Dne 22. března 1922 ji osobně navštívil prezident T. G. Masaryk a podepsal se do její kroniky. V následujících letech se knihovna podle potřeb obce průběžně rozšiřovala i zmenšovala.

Zlom nastal v 60. a 70. letech minulého století. Knihovna se stala střediskovou a do dnešní doby zajišťuje metodickou pomoc a obsluhu knihoven v celém bývalém regionu města Přelouč. Je známá svou péčí hlavně o dětské čtenáře. Od roku 1992 má knihovna vlastní právní subjektivitu.

Knihovna v Řečanech nad Labem

Obecní knihovna v obci Řečany nad Labem byla založena v roce 1913. Obec naleznete zhruba 20 kilometrů západně od Pardubic. Do té doby zde byla k dispozici pouze žákovská knihovna v místní škole. Ve 30. letech již měla knihovna ve svém fondu 640 svazků beletrie a 250 naučných knih. Tehdy se nacházela v budově první školy, kde ji najdeme spolu s obecním úřadem i dnes. Knihovna měla tehdy v přilehlých obcích celkem pět poboček, z nichž jsou dnes samostatné knihovny. Stala se knihovnou střediskovou a poskytuje služby pro dalších 11 malých knihoven.

Obecní knihovna Řečany nad Labem se nadále úspěšně rozvíjí, spolupracuje se školou a Klubem důchodců, pořádá kulturní i vzdělávací akce pro širokou veřejnost.

Opatovická knihovna

Knihovna v Opatovicích nad Labem má své počátky v roce 1892, kdy zakladatelé Okrašlovacího spolku propagovali důležitost vzdělání. Spolu s Občanskou besedou tak vznikla i knihovna. Do roku 1928 sídlila v hostinci u Šanderů. Tehdy při jejím založení bylo možné díky daru pana Hybského za 21 zlatých a 50 krejcarů zakoupit skříň na knihy, druhá byla pořízena v roce 1906. Knihovna se postupně díky darům a příspěvkům rozrostla v jednu z nejlepších a nejbohatších venkovských knihoven regionu. Již v této době se knihy půjčovaly jednotlivým čtenářům, ale i do okolních obcí, kde knihy nebyly nebo jich bylo velmi málo. V roce 1904 bylo knihovně zapůjčeno pro posílení fondu cca 170 svazků z učitelského okrsku. Součástí fondu se nakonec stala i farní knihovna. Z příspěvků obce a Občanské besedy se nakupovaly nejen knihy, ale také časopisy, které bylo možné číst v hostinci či si je půjčit domů.

Časopisy pak kolovaly mezi čtenáři. Jednalo se o Zlatou Prahu, Besedu lidu, Světozor či Šípy a řadu dalších. V roce 1928 se knihovna přestěhovala do dvou místností v obecním domě. V období let 1904–1935 se navýšil počet knih téměř pětinásobně, z 343 na 1671 svazků.

Mezi významné knihovníky patřili Václav Sedláček, Josef Kadet, Jan Šenk a řada dalších – vesměs místní učitelé. V období druhé světové války byl knihovníkem František Nyklíček (* 1887), který jinak pracoval jako topič v továrně. V roce 1942 ho však němečtí okupanti zatkli a popravili na pardubickém Zámečku. Po válce se knihovna nacházela v dezolátním stavu a jen díky učiteli Rajmundovi Stehlíkovi a studentům mohla být v roce 1946 znovu zprovozněna. K tomu posloužil i dar vdovy po knihovníku Nyklíčkovi, která darovaný obnos dostala jako kompenzaci za svého popraveného manžela...

V následujících letech se knihovna několikrát stěhovala a stejně tak se měnili i knihovníci, kteří ji vedli. Od 80. let minulého století pracuje v knihovně jako knihovnice Věra Pečenková. Práce ji natolik zaujala, že i dálkově vystudovala knihovnictví a podařilo se jí povznést knihovnu na opravdu profesionální úroveň. Celý svůj profesní život se aktivně věnovala práci s dětmi, rozšířila knihovní fond a zasloužila se i o dnešní moderní podobu knihovny, která sídlí v nově zrekonstruovaných prostorách.

Město Pardubice a jeho knihovna

Dnešní Krajská knihovna v Pardubicích má za sebou též velmi bohatou historii a vývoj. Nejstarší zmínka o knihovně ve městě pochází z roku 1727, kdy děkan Adam August Synecius odkázal svou knihovnu zdejšímu děkanství. Počátkem 19. století pak ve městě vznikají školní a farní knihovny. V roce 1869 vznikla učitelská knihovna, následovaly knihovny rolnických a živnostenských besed, které od roku 1887 tvořily tzv. přenosné knihovny, které se přemisťovaly do různých obcí v okolí. Nebylo výjimkou, že celkový fond knihoven v této době tvořilo sotva 200 svazků knih. Vlivem stoupajícího tlaku obyvatel na vznik lidové čítárny tak vznikla i samostatná veřejná knihovna v Pardubicích. V této době zde existovala také knihovna Sokola, spolku Barák či Arnošt a další. V knihovnách se tehdy půjčovaly pouze knihy, noviny a časopisy pak zvlášť v čítárnách vlasteneckých kroužků, v kavárnách a hotelích. V roce 1919 se pod vlivem prvního knihovního zákona začala značně rozvíjet činnost veřejné knihovny ve městě. Zároveň byla ustanovena knihovní rada. Městská či veřejná knihovna v Pardubicích vznikla oficiálně v roce 1897.

 

Od roku 1920 sídlila knihovna v přízemní místnosti obecního domu v ulici Na Hrádku čp. 105, kde byl knihovníkem městský správce Karel Wittoch. Za pět let své činnosti měla ve svém fondu 10 000 svazků, evidovala 1200 čtenářů a počet výpůjček dosahoval téměř 40 000 za rok. Knihovna nabízela své služby čtyři dny v týdnu po dvou hodinách. Náklady na její provoz hradilo město částkou ve výši 66 000 tehdejších korun. Ve 30. letech se přestěhovala do nových prostor a knihovníkem se stal Zdeněk Vavřík, který odsud organizoval kulturní život ve městě; scházeli se zde hudebníci, herci a místní kulturní osobnosti.

Na konci 20. a ve 30. letech se knihovna několikrát stěhovala, nejprve v roce 1929 do budovy reálky, o dva roky později do domu čp. 116 na Smetanově nábřeží a v roce 1938 do obecního domu Za divadlem. Po ročním uzavření knihovny (1938), se stal pardubickým knihovníkem František Jungman, bývalý zaměstnanec Národní a univerzitní knihovny v Praze. Stav knihovny hodnotil jako neuspokojivý, především množství knih bylo nevyhovující. S nedostatkem titulů se knihovna potýkala i v následujících letech okupace. V té době byl již knihovníkem Zdeněk Vavřík. Jednalo se o významnou kulturní osobnost nejenom pardubického regionu (o jím vydávaném periodiku Knihovníkův zápisník a literární činnosti viz článek na s. 115). V roce 1941 prosadil otevření první pobočky knihovny (na Skřivánku), byl tvůrcem ojedinělého experimentu, tzv. sadové knihovny, kdy se knížky půjčovaly v jednom z bývalých výstavních stánků ve Výstavních (nyní Tyršových) sadech.

Po válce byly knihovní fondy očištěny od nacistické literatury a postupně se ke svým čtenářům vracela díla, která okupanti zakázali. Knihovna zaznamenala velký nárůst počtu čtenářů. Později poté, co na přelomu let 1948/49 vznikl Pardubický kraj a KNV Pardubice, začala knihovna působit zároveň jako městská, okresní i krajská. Prvního října bylo otevřeno samostatné dětské oddělení ve Sladkovského ulici, kam docházela pověřená pracovnice třikrát týdně. Koncem 50. let odešel Zdeněk Vavřík do redakce Literárních novin v Praze a byl jmenován nový ředitel. V roce 1960 se knihovna přestěhovala na Pernštýnské náměstí, kde sídlí dodnes. V následujících letech prošla dvěma velkými a zásadními rekonstrukcemi. V současné době má k dispozici tři renesanční domy na zmíněném náměstí a v dohledné době se ještě nabídka jejích služeb rozšíří o nově zrekonstruované objekty na Příhrádku. Tak vznikne ojedinělé komunitní centrum pro širokou veřejnost, které vedle základních knihovních služeb bude nabízet možnosti vzdělávání, volnočasové aktivity a v neposlední řadě také muzejní expozici věnovanou historickým tiskům či významným literárním osobnostem Pardubického kraje. Knihovna dnes nese v názvu označení „krajská“, plní tedy funkci krajské i městské knihovny. Zároveň na území města funguje dalších 11 malých knihoven, bývalých poboček, které spadají pod jednotlivé obvody města.

V Pardubickém kraji v současnosti existuje 421 veřejných knihoven. Velká část z nich vznikla ještě před rokem 1919, některé časem ztratily svou funkci, jiné je následně nahradily. Domnívám se, že role knihoven v dřívější době i dnes je neoddiskutovatelná. Díky práci knihovníků se snaží uspokojit proměňující se zájmy a potřeby svých uživatelů. Trvale bojují o své místo ve společnosti, jsou jedním z nositelů poznání a vědění a jako takové bychom je měli nejen vnímat, ale i podporovat a rozvíjet. Všechny tyto funkce se mohou rozvíjet právě díky opoře a podpoře, kterou měly a mají v knihovním zákoně. I po 100 letech si musíme stále uvědomovat jeho pozitivní dopad na dnešní společnost.

Foto/Obr.: archiv KK v Pardubicích