Main content

RECENZE: Čtení je kulturní vetřelec

MILAN VALDEN  Milan.Valden@seznam.cz

TRÁVNÍČEK, Jiří. Kulturní vetřelec: dějiny čtení – kalendárium.

Brno: Host, 2020. 272 s. ISBN 978-80-275-0245-5

Literární vědec, kritik, editor a vysokoškolský pedagog Jiří Trávníček (* 1960), který se dlouhodobě zabývá čtenářskými průzkumy, jež publikoval postupně v šesti knihách od roku 2008 (Čteme?) až k zatím poslední loni vydané (Rodina, škola, knihovna), a mj. je i autorem publikace Knihy a jejich lidé (2013), shrnující čtenářské životopisy více než třicítky osobností, se ve své nové práci zabývá dějinami čtení. Ovšem trochu jinak, než jak je pojal Alberto Manguel ve svých slavných a i u nás úspěšných Dějinách čtení (Trávníček k nim napsal doslov). Zatímco Manguel své dějiny vypráví jako příběh, jako esej o různých projevech čtení v historii, Trávníček jde po faktech, datech a událostech, a to přísně chronologicky; ostatně jeho kniha má podtitul Kalendárium.

A odkud se vzal nápadný, možná trochu provokativní název Kulturní vetřelec? Ano, kulturní vetřelec je to. Čtení nám totiž do civilizace proniklo na poslední chvíli, vysvětluje autor v úvodu. Rozestřeme-li dějiny lidstva jako jeden rok, dostavuje se v něm písmo 20. prosince. Drtivou většinu času (97 procent) jsme tak jako lidstvo strávili mimo čtení. To si člověk vlastně vůbec neuvědomí, pokud se nad tím nezamyslí a nevidí to takto napsané, protože dnes si bez čtení nedovedeme svůj život představit. Vetřelec se tedy v nás zabydlel pořádně, a to dokonce i přesto, že k tomu není žádný neurofyziologický důvod, jak uvádí Maryanne Wolfová, k níž se autor obrací. Náš mozek totiž pro čtení žádné místo nemá, tak jako ho má třeba pro jazyk a řeč, že si čtení přece jenom osvojil, je díky jeho pružnosti, schopnosti adaptovat se na vnější vlivy a podněty. Takže kromě kulturního vetřelce tu máme i neurofyziologického bezdomovce. A tento vetřelec a bezdomovec se může prokázat již velmi bohatými dějinami.

V úvodních poznámkách Jiří Trávníček zmiňuje i socio-kulturní perspektivu, podle níž se dějiny čtenářské kultury štěpí na dvě poloviny: …zhruba od roku 3500 před. n. l. do přelomu 18. a 19. století n. l. a od přelomu 18. a 19. století do současnosti – přičemž podtrhněme, že mluvíme o západní civilizaci, nikoli o celém světě. Doba většiny negramotných, v níž hlavním způsobem přenosu je oralita (ústní přenos), a doba většiny gramotných, kdy oralita je vytěsněna písmem.

Kalendárium je rozděleno do šesti kapitol: Starověk – od písma po kodex, Středověk – od kodexu po knihtisk, Raný novověk – od knihtisku po všeobecné rozšíření čtení, Dlouhé 19. století – od všeobecného rozšíření čtení po první elektronická média, Krátké 20. století – od prvních elektronických médií po počítač, Konec 20. a 21. století – od počítače dále. Na začátku každé kapitoly je vždy krátký shrnující text o době a pak následují klíčové události a fakta podle dat. První známé veřejné čtení, antické knihkupectví, pálení křesťanských knih, první klášterní knihovny, vynález knihtisku, seznamy zakázaných knih, univerzitní nakladatelství, katalogy vydávaných knih, údaje o počtu vydávaných knih, o gramotnosti, první čítárny, knihkupecké burzy, písmo pro nevidomé, zákony o veřejných knihovnách, autorská práva, první čtenářské průzkumy, cenzura, samizdat… atd. atd. Na konci každé kapitoly je i obrazová příloha. A na závěr kapitola Deset klíčových událostí: nejstarší písmo, lineární písmo B, první zmínka o papíru, nástup kodexu, knihtisk Johannese Gutenberga, čtení mnoha knih nahrazuje dosavadní čtení úzkého souboru knih, první přenos televizního obrazu, „paperbacková revoluce“, převažující počet gramotných, první přenosný počítač. Nechybí seznam literatury a rejstřík.

Pozoruhodná kniha pro každého, kdo se hlouběji zajímá o dějiny čtení, zaujme i svojí pěknou grafickou úpravou.