Main content

KNIHOVNY V NOVÉM: Rem Koolhaas, vizionář i provokatér

LENKA DOSTÁLOVÁ Lenka.Dostalova@mzk.cz

 

Co když si jednoduše řekneme, že žádná krize není – změníme svůj vztah k městu a z těch, kdo jej utvářejí, se staneme pouhými subjekty a příznivci? Více než kdy jindy platí, že město je vše, co máme.1

Rem Koolhaas a Jana Tichá (ed.)

 

Knihovna se z prostoru ke čtení proměňuje na společenské centrum s mnohanásobnými kompetencemi.

Rem Koolhaas

 

Remment Lucas Koolhaas je nizozemský architekt a urbanista. Působí jako profesor architektury na Harvardově univerzitě a je rovněž ředitelem architektonické společnosti Office for Metropolitan Architecture (OMA).

Život a působení

Rem Koolhaas se narodil 17. 11. 1944 v Rotterdamu. V letech 1952 až 1956 pobýval se svými rodiči v Indonésii, kde jeho otec, spisovatel a divadelní kritik, pracoval jako kulturní manažer. Před studiem architektury působil jako redaktor v Haagse Post – v současné době vychází pod názvem HP/De Tijd – a živil se také jako filmový scenárista.

Vystudoval filmovou akademii v Amsterdamu, poté architekturu na Architectural Association School of Architecture v Londýně a Cornell University v Ithace, kde v roce 1972 získal stipendium. Během něj studoval v New Yorku ovlivnění architektury kulturou velkoměsta. Společně s řeckými architekty Eliou a Zoe Zenghelisovými a svojí ženou, nizozemskou malířkou Madelon Vriesendorpovou, založili v Londýně v roce 1975 archi-tektonickou společnost Office for Metropolitan Architecture (OMA). Cílem společnosti bylo nově definovat vztah mezi architekturou a současnou kulturou. Architektonická tvorba kanceláře se vyznačuje koncepčním přístupem k prostorovému pojetí stavebního procesu. Její pobočky se dnes nacházejí v Rotterdamu, New Yorku a Pekingu.

V roce 1978 vydal knihu Delirious New York: a Retroactive Manifesto of Manhattan (Třeštící New York: retroaktivní manifest pro Manhattan), ve které představil svou vizi Manhattanu jako manifest – dopad kultury velkoměsta na architekturu. Tato teoretická publikace patří mezi nejvýznamnější teoreticko-historické práce o architektuře 20. století. V roce 1994 Koolhaasovi vyšla rozsáhlá kniha S, M, L. XL, kterou připravil ve spolupráci s kanadským grafickým designérem Brucem Mauem. Je pojata jako mnohovrstevnatá koláž textů a obrazů; obsahuje projekty studia OMA a Koolhaasovy teoretické úvahy o architektuře a urbanismu.2 Publikace svým celkovým pojetím nově interpretuje a utváří současnou architektonickou i knižní kulturu. Díky svým realizacím a výše zmíněné publikaci se stal Rem Koolhaas architektonickou hvězdou a vyhledávanou autoritou. Od roku 1995 působí jako profesor architektury a urbanismu na Harvard Graduate School of Design. V roce 2014 byl kurátorem 14. Bienále architektury v Benátkách.3

Rem Koolhaas má významný podíl na rozvoji dekonstruktivistické architektury.4 Jeho tvorbu ovlivnil ruský konstruktivismus a italský futurismus. Zapůsobilo na něj i dílo surrealisty Salvadora Dalího. Stěžejním prvkem jeho tvorby je také jeho fascinace New Yorkem.

Koolhaasův život a tvorbu přibližuje dokumentární film nazvaný REM, který natočil jeho syn Tomas.

Ústřední knihovna v Seattlu (2004)

Svůj postoj ke knihovnám vyjádřil Rem Koolhaas ve výše zmiňované knize S, M, L, XL: ...knihovna, snad s výjimkou vězení, je posledním nezpochybnitelným morálním vesmírem. Knihovna je pevností a knihovníci těmi, kdo ji střeží.

Nová knihovna v Seattlu vznikla v rámci programu Libraries for All z roku 1998; jeho součástí byl požadavek na zdvojnásobení stávajících ploch městských veřejných knihoven. Na novou budovu byla vypsána architektonická soutěž, kterou Koolhaas vyhrál se svým ateliérem OMA. V předkládaném projektu tým architektů uchopil knihovnu jako instituci, která již není výhradně zasvěcena knihám, ale měla by sloužit jako zdroj informací, které jsou k dispozici v nejrůznějších formách, nová a stará média by v ní měla být v rovnováze. Co dělá knihovnu životaschopnou, však nejsou jen shromážděné informace, ale především systém, jakým jsou uspořádány a zpřístupněny.5

Knihovna byla postavena v centru města na ploše jednoho městského bloku, mj. na stejném místě, kde stála první veřejná knihovna v Seattlu, postavená v roce 1906. Jedenáctipodlažní budova se skládá z pěti hlavních bloků, které na první pohled působí jako nesourodý celek. Každá z těchto platforem jednolitého celku je však definována tak, aby v maximálně možné míře splňovala svůj účel. Péče byla věnována i prostorům mezi těmito platformami.

Projektový tým vyřešil prostorové nároky na multifunkčnost budovy pomocí flexibility v rámci jednotlivých zón či oddělení. Studie byla pojata tak, aby veřejný prostor (např. čítáren) zůstal veřejným prostorem a nebyl narušován jinými funkcemi. Kancelář OMA pro uložení knih navrhla alternativní systém6, spirálovitou rampu, procházející přes čtyři podlaží, která je zároveň hlavním atributem budovy. Ve spirále se nachází 6233 regálů (pro cca 780 000 knižních svazků); v projektu se počítá i s nárůstem knihovního fondu (až na 1 450 000).

Veřejná knihovna Alexis de Tocqueville, Caen (2016)

Caen, ležící na řece Orne, je hlavním městem Dolní Normandie a významným historickým centrem Normandského vévodství. Budova veřejné knihovny se nachází na cípu poloostrova v Caen mezi historickým jádrem města a jeho rozvíjející se oblastí. Představuje tak ideální prostor pro odstartování rozvoje celé oblasti. Prosklenou budovu tvoří čtyři křídla, která směřují k významným bodům města: chrámům Abbaye-aux-Dames na severu a Abbaye-aux-Homes na východě, hlavnímu železničnímu nádraží na jihu a místu navrhovaného dalšího rozvoje města na západě.

V každém křídle knihovny se nachází odlišné oddělení (humanitní vědy, věda, literatura, umění) s jiným vnitřním uspořádáním. Tyto čtyři roviny se potkávají ve velké čítárně v prvním patře, čímž podporují tok mezi odděleními. Centrum knihovny tvoří občanské centrum, které funguje jako veřejný prostor.

Katarská národní knihovna (2017)

Národní knihovna se nachází v Dauhá, hlavním městě Kataru, které se začalo prudce rozvíjet po druhé světové válce, kdy zde byla objevena největší ložiska ropy na světě. Knihovna svým vzhledem připomíná diamant. Ze všech stran je pokryta skleněnými panely, které propouštějí přirozené denní světlo. Plocha knihovny činí 45 000 m².

Vnitřek stavby tvoří jeden ohromný prostor, který kopíruje tvar budovy, kde na postupně se zvyšujících stupních jsou velké regály s policemi. V podzemních prostorách se nachází úložiště vzácných islámských textů. Tyto speciální místnosti jsou obložené travertinem7 jako hold katarské kultuře, která sahá až do dob starověké Mezopotámie. Součástí knihovny jsou prostory pro nadaci Qatar a výzkumný ústav.

Nejznámější Koolhaasovy realizace

1987 – Holandské taneční divadlo, Haag

1993 – Kunsthall, Rotterdam

1998 – Casa de Música, Porto

2005 – Maison a Bordeaux, Francie

2003 – Nizozemská ambasáda, Berlín

2004 – Veřejná knihovna v Seattlu

2012 – Budova Čínské ústřední televize, Peking (po Pentagonu druhá největší administrativní budova na světě)

2014 – FORUM Nová Karolina, Ostrava

2015 – Taipei Performing Arts Centre, Tchaj-pej

2016 – Veřejná knihovna Alexis de Tocqueville, Caen

2017 – Katarská národní knihovna

Vybraná ocenění

1992 – Antonio Gaudí Prize

1999 – Cena nizozemské vlády

2000 – Pritzkerova cena (nejvýznamnější architektonické ocenění)

2004 – Royal Gold Medal (Royal Institute of British Architects)

2005 – Cena Miese van der Rohe

2010 – Zlatý lev za celoživotní dílo

 

1 KOOLHAAS, Rem, TICHÁ, Jana, ed. Texty. Praha: Zlatý řez, 2014, s. 42. Čtení o architektuře. ISBN 978-80-903826-8-8

2 Kniha má 1376 stran a váží 2,7 kg.

3 https://www.labiennale.org/en/architecture/2014

4 Architektonický styl,inspirovaný dekonstruktivistickou filosofií, je charakteristický kouskováním a posouváním povrchů, vlnitými či polámanými tvary, opouštěním vertikál a horizontál, používáním ostrých úhlů i zdánlivě nelogických konstrukcí. Výsledný vzhled budov je charakteristický nepředvídatelností a kontrolovaným chaosem. Zároveň odmítá návrat k historickým odkazům architektury, jako je používání ornamentu a dekorace.

5 https://www.world-architects.com/en/oma-office-for-metropolitan-architecture-rotterdam/project/seattle-central-library-2

6 Americké knihovny používají Deweyho desetinné třídění, knihy se ukládají do pater podle čísla oborů.

7 Tradiční přírodní vápencový kámen, vysoce dekorativní a ušlechtilý materiál, kteří používali při stavbách již staří Římané.

ZDROJE:

Archdaily [online]. ArchDaily, 2020 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://www.archdaily.com/.

Archiweb: internetové centrum architektury [online]. Brno: Archiweb, 2020 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://www.archiweb.cz/.

• DUDÁK, Vladislav, Bořek NEŠKUDLA a Rudolf POŠVA. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Díl 1, A–K. Praha: Baset, 2000. ISBN 80-86223-06-X

Earch.: Barevný svět architektury [online]. Praha: Earch, 2020 [cit. 2020-09-30]. Dostupné z: http://www.earch.cz/.

• KOOLHAAS, Rem, TICHÁ, Jana, ed. Texty. Praha: Zlatý řez, 2014. Čtení o architektuře. ISBN 978-80-903826-8-8

OMA: Office for Metropolitan Architecture [online].[cit. 2020-09-30]. Dostupné z: https://oma.eu/.