Main content

TÉMA: Nastupující generace: Knihovny mohou být hrdé na to, co umějí a dělají

LENKA HANZLÍKOVÁ lenka.hanzlikova@mlp.cz

Kolega Jaroslav Císař mě požádal, abych přispěla do rubriky téma měsíce o mladých progresivních knihovnicích a knihovnících článkem o Ondřeji Hudečkovi. Souhlasila jsem velmi ráda. Ondra, i když není v knihovnictví dlouho, má už za sebou pár strategických realizací a spoluprací, ještě víc dobrých nápadů do budoucna a taky mu na stěně visí ocenění MARK za rok 2020. Nakonec jsem se zadaný úkol rozhodla řešit podle příručky pro manažery – delegováním. Požádala jsem Ondřeje, ať o sobě něco napíše sám. O tom, čím už si v knihovně prošel, co ho na ní baví, a hlavně ať nevynechá, co si myslí, že je téma k dalšímu rozvoji a příležitostem. Je to inspirativní čtení.

 

ONDŘEJ HUDEČEK ondrej.hudecek@mlp.cz

Když jsem začátkem roku 2017 nastoupil jako knihovník do pobočky Městské knihovny v Praze (MKP), bylo to bez jakéhokoliv povědomí o dění v knihovnickém prostředí. Hledal jsem tehdy zaměstnání s jasně vymezenou pracovní dobou, které bych si poměrně rychle mohl osvojit a zároveň si byl jistý, že dělám něco smysluplného. Postupně jsem si však uvědomil, že svou práci nebudu moci dobře vykonávat, aniž bych porozuměl tomu, co se v knihovnictví děje. Zpětně viděno si myslím, že moje tehdejší nadřízené tento zájem docela „chytře“ podporovaly a zároveň přiživovaly, což také pomohlo k tomu, že jsem se po třech letech ocitl na pozici metodika s úkoly zejména v oblasti mediálního vzdělávání a koordinace dobrovolnické činnosti.

Aktuálně se podílím především na přípravě obsahu cyklu o mediálním vzdělávání, který podporuje Nadace OSF (viz článek v tomto čísle s. 319–321), taktéž po obsahové stránce řídím projekt Naučit se učit, který je opět v oblasti mediálního a informačního vzdělávání založen na spolupráci MKP a pražských středních škol. Náplň práce koordinátora dobrovolníků by vydala na samostatný text. Tak alespoň zmíním, že MKP bývá pro naprostou většinu dobrovolníků jejich první dobrovolnickou zkušeností. Je tedy zřejmé, že knihovny mohou výrazně přispět i k občanské aktivizaci řady dosud spíše neangažovaných lidí.

Nesmírně si vážím všech příležitostí, které se mi v posledním roce a půl otevřely. Mohl jsem spolupracovat na textu Koncepce rozvoje knihoven; měl jsem poměrně volnou ruku při plánování letošní konference Do černého, kterou jsem nakonec i moderoval. Společně se skvělými kolegyněmi a kolegy se starám o komunikační téma roku, kterým je udržitelnost.

Poměrně dlouhou dobu jsem se nepovažoval za skutečného knihovníka. Obor jsem nikdy nestudoval, skočil jsem do něj, jak se říká, rovnýma nohama. Nedávno jsem si ale uvědomil, že knihovnictví se již stalo přirozenou součástí toho, jak uvažuji o světě, ve kterém žiji. Prakticky všude kolem sebe vidím příležitosti pro zapojení knihoven a snažím se je využít. Podobně jako ostatní zaměstnanci knihoven, těchto prakticky celosvětově chronicky podfinancovaných institucí, jsem i já na sebe paradoxně začal klást nároky, že je třeba propojit mou práci s řešením sociálních, ekonomických či jiných velkých společenských problémů. Občas i navzdory představám části veřejnosti nebo našich zřizovatelů, kteří to od nás neočekávají. Sám mám štěstí, že vedení MKP i náš zřizovatel jsou nyní v této věci zajedno a hledání synergií napříč obory i tématy podporují. Vím, že to není samozřejmost.

Rád bych však této příležitosti využil také ke stručnému naznačení problémů, které v našem oboru vidím. Často si stěžujeme na naše nevalné společenské postavení. Vzpomeňte například, jak se mnohdy při vyhlašování nejrůznějších protiepidemických opatření na knihovny zapomínalo. Řekl bych, že si za to občas můžeme sami. V nemálo případech se zcela dobrovolně stavíme několik pomyslných metrů za startovací čáru. Naše nedostatečné sebevědomí nás sráží už na začátku možných spoluprací, projektů i našich vlastních iniciativ.

Větu Já jsem jen obyčejný knihovník / obyčejná knihovnice, jsem slyšel bohužel mnohokrát i ve vlastní knihovně. Na to, co umíme a děláme, však můžeme být patřičně hrdí. Naši činnost oceňují akademičtí i vysokoškolští pracovníci, úředníci na ministerstvech, zástupci místních samospráv i lidé z neziskovek. S těmi všemi jsem v poslední době jednal a všichni dobře chápali jak tradiční, tak nové role knihoven a chtěli s námi spolupracovat.

Nevěřme poučce, že když něco funguje, nemá se na to sahat. Ptejme se, koho tím, co děláme, vyčleňujeme, koho neoslovujeme, na koho zapomínáme, a chtějme to měnit. Knihovny stále využívá jen malý zlomek obyvatel – přemýšlejme o tom, proč jich k nám nechodí víc. Neuvažujme o našich uživatelích v kategoriích lepší-horší podle toho, jestli přichází pro knihy, nebo za nějakou jinou aktivitou. Sledujme celospolečenské trendy nikoli kvůli nim samotným, kvůli onomu efektu novosti, nýbrž s vědomím, že je sledují i naši uživatelé, ať se nám to líbí, nebo ne. Oni je také budou dříve nebo později od nás očekávat. Pomáhejme aktivně těm, kteří se sami nejsou schopni v tomto světě rychlých inovací dobře zorientovat. Usilujme o bezbariérovost nejen ve fyzickém, ale i v online prostředí.

Asi nejlepší název knihy, který znám, je dílem amerického antropologa ruského původu Alexeje Jurčaka. Ten svoji knihu o kolapsu Sovětského svazu nazval Bylo to na věčné časy, dokud to neskončilo (Everything Was Forever, Until It Was No More). Osobně nevěřím, že by v budoucnosti mohly knihovny zaniknout, dokonce nevěřím ani tomu, že budou papírové knihy bezprostředně nahrazeny elektronickými, ale skutečnost, že něčemu nevěřím, neznamená, že se to za jistých okolností nemůže stát. Jsme schopni si představit nespecializovanou veřejnou knihovnu jen s minimem tištěných knih nebo zcela bez nich? Měli bychom, abychom nedopadli jako sovětští soudruzi, kterým „se rozložil“ jejich systém, jakkoli si to nikdo z nich neuměl představit.

Na závěr si dovolím ještě jednu obecnější výzvu. Nebojme se riskovat, chybovat a z chyb se učit. Rád bych připomněl, že právě současnost tento přístup nezbytně vyžaduje. Není a nebude to jednoduché. Abychom se mohli stále zlepšovat a vyrovnávat se s tlaky vnějšího světa, je třeba více než dosud testovat vlastní možnosti a schopnosti, pracovat s vlastními strachy, úzkostmi, pochybnostmi a nezavírat se sami před sebou. Vypůjčil bych si proto výzvu filosofky Terezy Matějčkové: Je třeba si odpracovat sebe sama. A na téhle cestě nám všem přeji hodně sil a odvahy.