Main content

TÉMA: Vánočně...: Odrazy a pády

ZUZANA HLISNIKOVSKÁ

Padal jsem nekonečně dlouho do běloby pode mnou a každá vteřina byla tichá a prázdná jako výraz mý tváře. Ano, asi si řeknete, jak jsem o tom vůbec mohl vědět, ale zeptejte se toho obrovskýho zrcadla, který se snášelo dolů spolu se mnou. Netušil jsem, co tam dělalo – jen si líně plulo pár metrů nade mnou a dovolovalo si nenuceně odrážet mou maličkost – ale pohled na sebe samýho mě znervózňoval víc než to, co se právě dělo. Vlastně jsem neměl tušení, co, ale nechal jsem to bejt. Cítil jsem, že za tu další věčnost, která se měla odehrát, se stejně nic nezmění na tom, že pořád nebudu tušit. A tak jsem padal dál. Začínalo to bejt nudný.

Co vám budu povídat. Padat, v proudu nečasu se takřka nehejbat a ke všemu zjišťovat, jak krásnej ve skutečnosti jsem, nebylo zrovna nejvíce naplňující událostí. Všiml jsem si dokonce, že mám na hlavě pár stříbrnejch vlasů, čehož jsem kvůli hektickýmu životu neměl nikdy čas – a zase ten čas – si všimnout. Nebo jsem to jen okázale ignoroval? Řekněme, že to byl taktickej úhybnej manévr mezi krutým zubem stárnutí a narůstajícím šarmem. Ale nějak jsem si přece musel okecat toho chlapa, co na mě zíral z odrazu, ne? Takže uběhlo dalších pár vteřin. Skvělý. Založil jsem si ruce na prsou a čekal, co se jako bude dít dál.

Nedělo se vůbec nic. Tohle bylo daleko horší než stát u kopírky a kopírovat do zblbnutí, protože se nějakej student rozhodl, že nutně potřebuje poslat sken celýho úvodu do transdiciplinarity informační vědy, kterej měl jen slabejch šest set čtyřicet stran. Ale co by pro studenta jeden neudělal, že ano… Zamračil jsem se a úplně jsem se v tu chvíli v přemýšlení zasekal. Student? Naprosto neoddiskutovatelně jsem cejtil, jak mi ten pojem a všechny ty dokonale provázaný asociace protýkají mezi prsty jako kafe do klávesnice notebooku. Prostě tam ten pojem byl, a najednou ne a zůstala po něm jen divná ulepená pachuť. Ale co se dalo dělat? Připomínalo mi to ty situace, kdy si už jako myslíte, že máte něco jasně daný, ale na poslední chvíli se všechno strašně podělá. Takže jsem se vrátil k padání, protože u toho se snad nemohlo podělat vůbec nic. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Tak jsem na chvíli zavřel oči, abych to otestoval. Napřed jsem to zkusil jen na těch pár nevteřin. Jestli se jako něco stane a všechno to zmizí nebo jestli se třeba nepřiblížím ke dnu. Když jsem zase rozlepil víčka, bylo to tam pořád. Běloba. Zrcadlo. Já. Pohyb dolů. Nekončící prohlubeň. Nuže, když tomu bylo tak, nebylo zbytí a následující věc byla naprosto neodvratná. Dal jsem si dvacet.

No dobrá. Možná to nebylo dvacet, ale třicet. Každopádně když jsem se probudil, zbejvalo mi se na sebe jen kysele zašklebit. Byl jsem tam pořád! Prostě pořád! Natáhl jsem ruku k tomu zrcadlu a zkusil jsem ho chytit. Samozřejmě to byla marná snaha, jen tak si popřít zákony fyziky, ale bylo dobrý vědět, že alespoň nějaký známý zákony i v tomto neprostoru fungují. A pak mi něco došlo. Jak jsem mohl vědět, že padám do bílýho neznáma, když padám zády napřed? Vůbec jsem tak přece nemohl usoudit podle toho, že všechno kolem mě a nade mnou bylo bílý. Co když tam dole byla černá. Nebo pro vyváženost obou možností černobílá šachovnice? Nebo různý odstíny černý? Musel jsem se potutelně usmát nad tou referencí na Pratchetta. A pak jsem se, věrnej vlastním ideálům literárních hrdinů, který neváhali pokoušet štěstí, pokusil otočit.

Nešlo to. Takže jsem si pro změnu připadal jako jinej hrdina. Jako brouk na krovkách. Ještě že tě rodiče nepojmenovali Řehoř, pomyslel jsem si a s nádechem tragikomična si odfrknul. Zrcadlo mi můj zlostnej výraz okamžitě vrátilo, v tomhle byly tyhle vymoženosti fakt skvělý.

Tak už mě nechte spadnout! řekl jsem svému odrazu a všem, kdo mě pravděpodobně sledovali jako pokusnou myš. Pokud tohle všechno nebyl sen ani vtip, co kdyby to byl ten legendární únos mimozemšťany? Nebo naši planetu sežrala zbloudilá singularita a já přepadl přes horizont událostí nataženej jako velmi dlouhej částicovej králík. Vzdej to, v tomhle máš vážně mezery, umravnil jsem svý rozpustilý nápady, který nejspíš vůbec nedávaly smysl.

Jenže pak se něco vážně začalo dít. Z toho bílýho všeho se začal ozejvat podivnej šelest. Nejdřív to bylo jako vzdálenej poryv větru v lese na kopci. Ale pak to začalo připomínat šumění moře. Než jsem stihl sám se sebou a svým odrazem rozebrat, jestli třeba nejsem jen rozteklej na horkým slunci někde v Emirátech na pláži, obklopil mě ten zvuk úplně celýho. A já konečně pochopil.

Bylo to šustění stránek. Tisíců a tisíců stránek.

A takřka hned, jak jsem si to uvědomil, se do toho šelestu přidávaly i hlasy. Mužský, ženský, dětský, naštvaný i veselý. A říkaly všechno možný.

…Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…

…Bývalo veselo před polanskou farou, když jarní slunce sklánělo zlatou hlavu za vrcholky hor a v korunách starých lip, obklopujících vesnický kostelíček, to tajemně šeptalo, mluvilo a zpívalo…

…Pak Velký Vont povstal a pravil: „Buďme svorni!…

Ty věty proplouvaly kolem mě, já je ani nechytal, ale lepily se na mě – inu, jako to nechutně přeslazený kafe. A dřív než jsem se stihnul ve svý genialitě přirovnat ke klávesnici notebooku, se mi všechny ty věty a ten šelest vlily do bytí. Jinak to asi nedovedu popsat. Prostě se hrnuly do mý hrudi a já měl to ševelení až v konečcích chlupů na prstech u nohou. Ale cejtil jsem se najednou jak superhrdina, co právě získal svý nadpozemský schopnosti. Začal jsem se smát.

Pak se všechno jak ve správným akčním filmu zrychlilo a následoval obligátní dramatickej průlet do zatmívačky.

„Kdy tu bude ta rychlá?“

„Říkali pět minut. Hele, probírá se.“

„No konečně, už jsem se začínala bát. Aleši, slyšíš mě?“

Otevřel jsem oči. Tentokrát skutečně. V uších mi pořád hučelo, ale ty hlasy jsem dobře rozeznal. Kolegyně? Mrknul jsem, že slyším.

„No tak, v klidu, už je to dobré,“ řekla jedna z těch dvou tváří, co se nade mnou skláněly. Zamrkal jsem znovu a podařilo se mi na obě zaostřit. Vážně to byly Katka a Andrea, kolegyně. Takže vzhledem ke svý pozici jsem vážně ležel na podlaze. A v knihovně? Otočil jsem hlavu, abych zahlíd za okny padající sníh a hlouček okounějících studentů. To byla chyba. Přímo prostředkem čela mi projela ostrá kudla bolesti. Zachrčel jsem a sáhl si na něj rukou. Žádnou kudlu jsem samozřejmě nenahmatal.

„Tys nám ale nahnal strach,“ zasmála se Katka nervózně, nejspíš uklidněná tím, že se hýbu. „Spadnout při zdobení stromečku… A to se ti ani nemůžu smát, že to byla višeň. Zkazil jsi mi plán.“

„To mě těší,“ prohlásil jsem suše. Na prstech jsem měl trochu červený. „Asi jsem zakrvácel koberec, ne?“ konstatoval jsem omámeně. „Martina mě zabije.“ Šéfová byla skvělá ženská, ale těžko říct, co udělá, až zjistí, jak se věci mají. Andrea pobaveně pohodila hlavou. Alespoň někomu nevadil takovej pohyb.

„Buď v klidu,“ řekla Andrea. „Po Vánocích je chtěla nechat vyměnit. Ve všech patrech.“

Tentokrát jsem zachrčel útrpně, a nikoliv z důvodu úrazu hlavy. Představil jsem si, co všechno bude potřeba vytahat a přestěhovat a kdo všechno to nejspíš bude dělat, a výraz mi zatrnul. Je škoda, že jsem nad sebou neměl žádný zrcadlo, jen šeď stropu z ultramoderního materiálu. A jak jsem tak zíral nahoru, uvědomil jsem si, že i tohle byl život knihovníka. Knihovníka-superhrdiny s nejrozličnějšími schopnostmi a variacemi na dovednosti. Jen mě docela zajímalo, kdo bude mým sokem.

„Jestli se prokáže, že to bylo porušení BOZP, tak to bude vážně problém,“ ozval se ode dveří výtahu přibližující se mužskej hlas. To byl Jarmil, kolega, co se pyšnil výraznou mírou praktickýho pesimismu.

Vyzývavě jsem se rozesmál a jen já věděl proč.

Tak šťastný a veselý, Jarmile.

Ilustrace: Kristýna Plíhalová