PETR MAŠEK petr.masek@nm.cz

Šlechta v českých zemích, obdobně jako v jiných evropských státech, hrála v minulých staletích výsadní roli ve společnosti, politice, hospodářství i v kultuře. Šlechta byla také vedle klášterů majoritním sběratelem knih a tvůrcem velkých knižních sbírek.

Velké šlechtické knihovny z doby renesance – rožmberská, hodějovská nebo žerotínská a mnohé další – byly rozptýleny během třicetileté války. Na jejich troskách vyrůstaly knihovny nové šlechtické společnosti, tvořené jednak domácími rody, jednak tou aristokracií, která nalezla v českých zemích svůj domov poté, co byla vyhnáním velké části nekatolické šlechty rozbita původní česká šlechtická společnost. Značná část nové české a moravské tzv. pobělohorské šlechty pocházela z oblastí německých, rakouských, italských, francouzských či španělských, v menší míře polských či uherských. V pozdějších dobách se objevují i rody irské nebo skotské a další, židovskou aristokracii nevyjímajíc.

Díky nadnárodnímu charakteru české a moravské aristokracie a jejím četným osobním a příbuzenským stykům vznikaly na území českých zemí šlechtické knihovny nikoliv regionálního charakteru, ale knihovny, ve kterých byla zastoupena evropská literatura, resp. ve starších dobách 17. a 18. století literatura zejména z oblastí katolické Evropy. Výjimku tvořily knihovny hrabat ze Žerotína v Bludově a hrabat Zedwitzů v Ašsku, kteří si po dlouhou dobu udržovali své nekatolické vyznání. Panevropský charakter knihoven byl ještě podtrhován častými studijními cestami do zahraničí a vykonáváním politických funkcí v zahraničí v diplomatických službách habsburské dynastie, kterých aristokracie také využívala k nákupu knih. Od doby třicetileté války až do dvacátého století nebyly šlechtické knihovny postiženy význačnější válečnou či jinou katastrofou. V druhé polovině 19. století, kdy aristokracie pomalu ztrácela své privilegované postavení zvláště v oblasti hospodářské, byly mnohé cenné a po věky rostlé knihovny chráněny před rozptýlením fideikomisním zákonem. Fideikomisní úřady tak zachránily před rozprodáním některé bohaté knižní sbírky, například zámeckou knihovnu Kynžvart. Některé zámecké knihovny posloužily v 19. století jako základ vznikajících českých zemských kulturních institucí, zvláště Národního muzea v Praze, jehož knihovna byla hned v počátku obohacena velkorysými dary českých aristokratů, především hrabat z Kolowrat. V době mezi dvěma světovými válkami pak zrušení fideikomisních omezení využily šlechtické rodiny jen minimálně, jmenovitě pak byly rozprodány z bývalých fideikomisů pouze knihovny hrabat Thun-Hohensteinů v Děčíně a částečně i knihovna knížat Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly v Mikulově.

Po druhé světové válce (v letech 1945 a 1948) došlo ve dvou vlnách k zestátnění prakticky všech zámeckých knihoven na území České republiky. Přesto, že v těchto dobách bylo mnoho knih i knihoven poškozeno, většina fondů byla zachována. Navíc nedošlo naštěstí ke sloučení a tím ke znehodnocení zámeckých knihoven (k čemuž ve větší míře došlo v případě knihoven klášterních), ale velká většina z nich zůstala zachována ve svých původních celcích. Za to patří velký dík zejména dr. Bohumíru Lifkovi. Díky tomu můžeme na jednotlivých integrálně zachovaných sbírkách sledovat kulturní obraz a vývoj té které doby, toho kterého rodu, majitele, společenské vrstvy apod. Pouze některé méně významné knihovny nebo novější části některých knihoven byly vyčleněny a předány do tzv. distribučního střediska, kde byly knihy oborově roztříděny a předány odborným a vědeckým ústavům, universitám atp.