Main content

ZUZANA HELINSKY SE HLÁSÍ ZE ŠVÉDSKA

Rozdíl mezi cenzorem a zodpovědným knihovníkem

Lester Asheim, americký knihovník a vědec, píše ve své stále aktuální eseji z roku 1953: ne cenzura, ale výběr. Knihovník, který má zodpovědnost za výběr knih, by si neměl klást otázku, proč by měla být určitá kniha vyloučena ze sbírek, ale naopak – proč by měla zůstat jejich součástí. V tom vidí rozdíl mezi cenzorem a zodpovědným knihovníkem.

V posledních letech se pravidelně vracíme k diskusi o cenzuře, například o karikaturách Mohameda v Dánsku, ale debata je problematická hlavně proto, že se nikdy (z různých důvodů) nejde do hloubky. Chceme-li pochopit pojem „cenzura“, musíme se podívat trochu zpátky. Cenzura je nejen sovětská kontrola ironických obratů či nacistické pálení knih, ale existují také jemnější a subtilnější formy cenzury – například i ve švédském knihovnictví. Přestože je Švédsko jednou z nejstabilnějších demokracií na světě, existuje zde hrozba omezení svobody projevu v jakési plíživé formě autocenzury, například při rozhodování, které dokumenty koupit, a které ne; které knížky vystavovat, a které budou schované ve skladu – to může být také jistou variantou cenzury.

Debata o cenzuře a autocenzuře začala už před čtyřmi lety, když se Stockholmský dům kultury rozhodl vyřadit ze svých sbírek v dětském oddělení komiksy od Hergého (pseudonym autora) o Tintinovi; šéf zde požádal personál o kontrolu, zda nejsou v regálech knihovny uloženy i další knihy, které by tam neměly být. To se může týkat knih, které podporují nepřátelské chování k cizincům nebo lidem jiného náboženství, barvy pleti, homofobické knihy a podobně.

Knihovny nastartovaly také debatu s nakladateli zodpovědnými za nová vydání klasiků. Debata je velice živá a jistě užitečná, ale nabírá někdy nečekané obrátky (knihovny se například dožadují změn v ilustracích nebo alespoň předmluvy, která by vysvětlovala, že kniha byla napsána v jiné době).

I takoví velikáni jako Astrid Lindgrenová a její knihy o Pippi Dlouhé punčoše, která měla tatínka králem černošského kmene, se kritizují a debata v současnosti zuří s nebývalou silou.

Diskutuje se také o švédském ilustrátorovi Janu Lööfovi, autoru dvou nejpopulárnějších dětskych knih Děda pirátChyťte Fabiána, který dostal od vydavatelů ultimátum: buď knihy upraví, nebo se znovu nevydají (podle vydavatelů a knihovníků zobrazují jeho knihy stereotypy jiných kultur).

Knihovny v Malmö a v Botkyrce se rozhodly vyřadit ze svých polic knihu Stiny Wirsén Srdíčko, kde je hrdinka knihy vnímána některými knihovníky jako rasová karikatura, ačkoliv autorka zmiňuje záměr právě opačný – chtěla prý vytvořit silnou hrdinku, která se ničeho nebojí, a nastartovat debatu o kulturní rozmanitosti. Knihy z knihoven nezmizí, v budoucnosti je bude možno půjčit, ale z regálů jsou odstraněny. Záměrem je snaha knihovny nabídnout prostředí, kde se všichni budou cítit vítáni, které respektuje kulturní rozmanitost a vyznačuje se bojem proti rasismu a xenofobii.

Zastaralá představa, že knihovny jsou tady jen proto, abychom si v nich půjčili knížku, už dávno není pravdou. Je třeba hodně přemýšlet a diskutovat o budoucí roli knihoven a jejich zodpovědnosti při výběru dokumentů.

Knihovny jsou přirozenými centry poskytování nejen knih, ale i dalších dokumentů a informací, a proto je třeba, aby v rámci své činnosti obnovily diskuse o různých pojetích svobody projevu, svobodného přístupu k informacím i eventuálním sklonům k sebecenzuře. Měly by také hrát velmi důležitou roli určitých otevřených arén pro různé názory. Posláním knihoven je podporovat demokratickou společnost a knihovny by měly být schopny poskytnout přístup i k informacím, které jsou široké veřejnosti běžně nepřístupné nebo přístupné jen omezeně.