Main content

ROZHOVOR s MICHAELEM WÖGERBAUEREM, vedoucím autorského kolektivu monografie V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literat

„Pokud bude naše kniha vybízet k přemýšlení o tom, co je dnes zdánlivě nemyslitelné, budeme spokojeni…“

V letech 2010–2015 probíhal v Ústavu pro českou literaturu AV ČR rozsáhlý týmový projekt Literární cenzura v obrysech. Administrativní kontrola a re­gu­lace literární komunikace v české kultuře 19. a 20. století. S jeho dílčími výsledky se mohla čtenářská veřejnost seznámit v odborném i populárně naučném tisku (např. v tematickém čísle časopisu Dějiny a současnostč. 9/2011), ale také v ucelené podobě ve dvou knihách. První z nich představoval titul Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře(2012), druhou a nejdůležitější je nedávno vydaná dvousvazková kolektivní monografie V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře, 1749–2014.

Antologie Nebezpečná literatura je zakončena statí, která shrnuje dosavadní české bádání o tiskové a literární cenzuře. Prozrazuje tím také hlavní motivace k tak rozsáhlému projektu, jakým bezesporu Literární cenzura v obrysech je. Můžete nám je na úvod stručně nastínit?

Kniha Nebezpečná literatura? je teoretická, je výrazem našeho hledání cesty, jak dnes psát o dějinách cenzury, aby to bylo v souladu se standardem humanitních a sociálních věd ve vyspělých vědeckých kulturách Evropy a Spojených států. Dokumentuje tedy jednu část našich příprav na velkou společnou knihu a zároveň pro tuto knihu „připravuje“ domácí publikum. Souběž­ně s rozhlížením se, jak se o cenzuře píše ve světě, jsme si museli udělat inventuru dosavadního domácího bádání; zjistit, co a jak bylo o cenzuře dosud napsáno v českých zemích. A výsledkem tohoto ohlédnutí je stať, kterou jste právě zmínila. Při jejím psaní jsme mimo jiné zjistili, že posled­ní pokus o souhrnné dějiny cenzury byl publikován v roce 1889. Od té doby jsme v Česku prožili období modernismu a avantgard, jejichž úsilí o radikální umění se ještě v prvních dekádách 20. století bouřlivě sráželo se společenskými a kulturními konvencemi. Následovala série autoritativních či totalitních režimů, které při prosazování svých kulturních cílů cenzurou rozhodně nešetřily…

Zdálo se nám, že nastal čas se tomuto tématu postavit, ne však již tak „aktivistickým“ způsobem, jak se to dělo těsně po demokratické revoluci a rozpadu sovětského bloku, kdy vládla utopie o „konci dějin“ a dovršení pokroku v globalizujícím se režimu liberální demokracie. Většinu prací, které se literární cenzuře u nás věnovaly, charakterizoval až dosud černobílý pohled, přesvědčení, že cenzura je špatná a je brzdou kulturního pokroku. My jsme nechtěli napsat knihu „proti cenzuře“, chtěli jsme spíše porozumět jí jako fenoménu, který provází lidské dějiny, kam naše paměť sahá.

Novějším myšlením o cenzuře prostupuje teze, že různé podoby regulace (a cenzura je jednou z nich) k lidské společnosti prostě patří, že se bez nich neobejde, i kdyby chtěla (a ona mnohdy ani nechce). Vždy existují nějaké cíle a hodnoty, které jsou ve společnosti prosazovány, a jiné, pro­ti kterým se naopak brání. V liberálním systé­mu je takovou hodnotou integrita soukromé sféry jednotlivce a jeho „dobrá pověst“ (známá urážka na cti), veřejný pořádek a smír (proto jsou nežádoucí projevy rasismu, zášti proti menšinám) i sám princip vlády práva. K projevům dneš­ní sociální regulace patří politická korektnost, ale také redigování internetových diskusí a další pokusy zvládnout nové médium, které radikálně demokratizovalo přístup do veřejné sféry. Ve starších dobách to byly hodnoty jiné. Pro Antonína Koniáše, jehož indexem náš výklad začíná, byla hodnotou všech hodnot spása lidské duše – to kvůli ní ničil ty tisíce knih, chtěl čtenáře uchránit před zlem, které se v nich skrývá a odvádí lid od samospasitelné církve.

Cenzura se dá tedy nahlížet z mnoha úhlů, jakou definici a metodologická východiska jste při práci zvolili?

V nejužším pojetí se i dnes mluví o cenzuře jen tehdy, když existuje úřad, kde pověření cenzoři kontrolují rukopisy před tiskem. Jak nám ale taková definice umožní pochopit dobu, kdy takový úřad neexistoval? Naše pracovní definice cen­zu­ry sleduje širší pojetí termínu, které vedle předběžné cenzury textů před tiskem zahrnuje i cenzuru následnou, spočívající v zásazích do distribuce již jednou publikovaných textů (k ní patří také veškerá cenzura knihoven). Automaticky také předpokládáme, že o cenzuru se nestará jeden úřad, ale že je její výkon rozptýlen do celé soustavy institucí, že v jednom státě a v jedné společnosti existují vedle sebe nebo částečně vnořeny do sebe různé cenzurní systémy (například státní a církevní).

Za cenzuru pokládáme autoritativní zásahy do kterékoli fáze literární komunikace. Jako sociology literatury (jádro autorského týmu tvořili členové oddělení pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR) nás nezajímají pouze literární texty, ale celý proces, během kterého krásná literatura vzniká, a veškeré další faktory, které produkci, distribuci i recepci literárních textů ovlivňují. Pla-tí pro každou dobu – národní obrození podobně jako stalinismus – že autor s určitými úmysly sbírá a pořádá své přípravné materiály, začíná psát text, možná ho v průběhu práce s někým konzultuje, pak hledá nakladatele a vyjednává s ním, stanovuje se náklad a strategie prodeje, kniha se dostane do knihkupectví – nastává její druhý život. Může se stát bestsellerem, anebo může upadnout v zapomnění, zaleží na mnoha faktorech, zda vstoupí do čítanek, zda se dosta­ne do literárního kánonu, nebo nikoli – tomu vše­mu se říká literární komunikace. A ve všech fázích tohoto procesu může dojít k zásahu, který může­me označit za cenzuru.

Z našeho hlediska jde o cenzuru tam, kde se příslušný restriktivní zásah opírá o moc státu nebo podobně silné sociální instituce – na přípa­du Karla Sabiny poznáváme, že mocí cenzurovat disponovalo v druhé polovině 19. století již i národní hnutí. Důvody cenzurního zásahu mohou být nejrůznější, sahají od estetických přes morál­ní, ekonomické, politické až po náboženské. Prá­vě perspektiva literární komunikace umožnila spo­jit náš tým, v němž se sešli na jedné straně specialista na subkulturu hip-hopu a na druhé přední odbornice na dobu osvícenství.

Jak se v tomto kontextu pohlíží na tzv. „novou cenzuru“, pojem který bychom mohli čtenářům blíže představit…

S pojmem „nová cenzura“ přišli anglosaští badatelé v osmdesátých letech, když se za vlády Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové prosazovala konzervativní a neoliberální politika. Část kulturních elit zejména ve Spojených státech amerických protestovala proti restrikcím, které prostřednictvím ekonomických nástrojů potlačovaly určité projevy elitní kultury, protože taková kultura nemohla existovat bez státní podpory. Projevem konzervativního obratu byly v téže do­bě snahy omezit určité projevy populární kultury (např. určité druhy videoher, rockové hudby apod.), motivované tradičním poukazem na to, že tyto kulturní produkty kazí mládež.

V reakci na tehdejší politické klima, tedy na jistém aktivistickém základě, se část badatelů přihlásila k širšímu pojetí cenzury, které již předtím inspirovalo myšlení filozofa Michela Foucaulta či sociologa Pierra Bourdieua. Zatímco tradiční bádání studovalo cenzuru v minulosti nebo u ideologických protivníků (např. za železnou oponou), nové přístupy umožňovaly vnímat projevy cenzury v přítomnosti. Krajním projevem tohoto nového, dekonstruktivistického přístupu k cenzuře je myšlenka, že samotná forma, která je podmínkou pro to, aby vyjádření bylo srozumitelné, je projevem cenzury: bez pravidel a omezení není totiž komunikace možná – jinak mluvíme se svým šéfem, jinak s přáteli v hospodě. Nebo: když budou mluvit všichni najednou, není možné se dorozumět. V tomto širším chápání lze tedy „cenzuru“ pozorovat všude, spoluvytváří sdělení. Je ovšem třeba dodat, že pojetí cenzury v knize V obecném zájmunestojí na této radikální pozici.

Hlavní výklad sleduje užší pojetí institucionalizované cenzury, inspirujeme se však důrazem, který teoretikové nové cenzury položili na produktivní efekty cenzury – že díky cenzuře také něco vzniká, ne jen že její vinou něco zaniká –, na sepětí cenzury s nejobecnější kulturní strukturou doby i na to, co tito teoretikové nazývají rozptýleností cenzury. Jejím projevem je například i to, čemu se říká autocenzura: cenzura nikdy nepůsobí jen z jednoho místa, její praxe se rozptyluje do celého literárního pole, jehož účastníci ji různě předjímají, obcházejí a tak podobně. Novou cenzurou se inspirujeme také v některých případových studiích, například když se zabývá­me tím, jakými filtry prochází na cestě od orální do literární kultury romská literatura.

Publikace je dvousvazková, předělem je chronologické vymezení, rok 1938. Začíná se rokem 1749 a končí až současností, tedy rokem 2014. Zpracovat tak dlouhé období znamená mít růz­ně zaměřené odborníky. Jak jste sestavili badatelský či autorský tým?

Naše oddělení je od svého vzniku tematicky zaměřeno právě na oblast sociologie literární komunikace: zabýváme se autory, ekonomikou literatury, literárními médii, populárními žánry, a to od poloviny 18. století až k současnosti. Problém byl, že kolegyně Lenka Kusáková, naše specialistka na období první poloviny 19. století, odešla brzy po začátku projektu do penze. Do jádra grantového týmu jsme proto přizvali také historičku Magdalénu Pokornou, autorku monografie o Josefu Němcovi, manželu spisovatelky Boženy, a výbornou znalkyni literární kultury padesátých let 19. století. Magdaléna hned na jednu z prvních schůzek přivedla svého „nadaného studenta“ Petra Píšu, jenž právě začínal psát svou disertaci o cenzuře v době předbřeznové. Nahradil Tomáše Pavlíčka, který v polovině projektu odešel na vedoucí místo do Literárního archivu PNP, v pozici tajemníka celého projektu a stal se rychle jedním z jeho pilířů, což bylo vidět už na obálce Nebezpečné literatury? a je to zřejmé i z obálky nyněj­ší knihy, kde je uveden mezi čtyřmi hlavními redaktory knihy.

Coby autoři případových studií vynikli někteří postgraduální studenti z Ústavu pro českou literaturu AV ČR, nejvíce jich napsal Stefan Segi, který svou volbou témat podstatně ovlivnil podobu závěrečné části knihy, věnované polistopadovému období. Dále jsme oslovovali kolegy, se kterými jinak spolupracujeme, nebo alespoň zná­me jejich práce. Někdy jsme vycházeli z toho, čím se příslušný kolega zabývá, jindy jsme vymysleli téma, kterému by měla být případová studie věnována, a hledali cíleně autora pro toto téma.

Jako organizacím vykonávajícím cenzurní praxi se dostalo pozornosti i knihovnám. Co zejména bylo v jejich případě předmětem zkoumání?

Jedním velkým tématem bylo tzv. recenzurování (tedy plošná prověrka knižního fondu) spojené s pokusy o změnu literárního kánonu a revizi literární a kulturní paměti. Období velmi agresivních pokusů tohoto typu představovala nacistická okupace se svým indexem čtyř tisíc titulů a auto­rů vylučovaných mimo jiné systematicky z veřejných knihoven a období stalinismu, kdy vznikl index dokonce o více než sedmi tisících položkách. Nešlo však rozhodně o jediné období podobného „zúčtování“ s minulou kulturou. Zmínit je třeba osvícenské recenzurování knižních památek barokní doby spojené s eliminací knih nebo lidových tisků o zázracích a vůbec – z hlediska osvícenců – překonaných forem zbožnosti.

Druhým velkým tématem spojeným s knihovnami bylo až do roku 1990 omezování přístupu k dokumentům podle „zralosti“, vzdělání a ideové spolehlivosti čtenářů. Sem konečně patří i proslulé „Z-fondy“, kam se v době normalizace ukládaly v knihovnách zakázané knihy. Naše případová studie k nim však ukazuje, že čtenáři se správnými kontakty měli vždycky přístup i k těm nejvíce střeženým knihám.

Cenzuru máme obecně spojenou většinou prá­vě s obdobími nesvobody – válkami, komunistickou diktaturou a podobně. Jak tomu bylo v těch, řekněme, přívětivějších dobách?

Za liberálních režimů – to je od reformy cenzury roku 1863 do roku 1938 a pak zase od sklonku roku 1989 – je povoleno všechno to, co není zakázané zákonem. Místo zvláštního úřadu je cenzura záležitostí státních zastupitelstev a soudů, a na základě zákonů tedy musí někdo aktivně žalovat spisovatele, nakladatele nebo distributora, pokud má pocit, že byl porušen určitý zákon. K tomu přistupuje ještě to, že umělecká produkce v dnešní době užívá mnohem větších svobod než neumělecká, a stává se proto velice zřídka, že je potlačena ze strany státu. Spíše se tak děje na základě skupinové nebo individuální iniciativy, a to méně v oblasti literatury, častěji například ve výtvarném umění. Ve filmu jsme si dokonce celkem zvykli na věkové limity jako například „od 16 let“, v televizi jsou takto označené filmy vysílány jen v nočních hodinách.

Trochu jsme to už naťukli, ale málokdo si možná přesto dovede představit „pozitivní“ efekt cenzury prakticky. Dočteme se třeba o „obohacení literatury o značné množství obrazů a metafor“…

V podstatě jde o fenomén cenzury jako výzvy: cenzura spoluurčuje podobu sdělení. Pokud spisovatel nemůže přímo napsat, že považuje císaře nebo jiného veřejného činitele za idiota, může totéž vyjádřit formou pohádky, třeba z Orientu, nebo jako bajku o králi zvířat – lvovi. Anglická badatelka Annabel Pattersonová ukázala, že Sha­kespearovy hry jsou často psány tak mnohoznačně, že v alžbětinské Anglii je kolem roku 1600 mohli interpretovat ve svůj prospěch jak stoupenci královny, tak i její protivníci. Co je však důležitější, Pattersonová tvrdí také to, že právě nutnost psát takto mnohoznačným způsobem učinila hry velkého anglického dramatika zajímavými i pro dnešní divadlo.

Forem nepřímého vyjádření, které jsou takto kultivovány všude tam, kde nelze psát přímočaře, je samozřejmě nesčíslné množství, nejde jen o žánrový přenos ze satiry například na pohádku. Mezi řádky striktně cenzurované literatury tak promlouvá jakýsi nový jazyk, kterému se v literární vědě říká ezopský. Ani jeho existence není však jediným produktivním důsledkem cenzury. Je-li totiž něco cenzurováno, vyvolává to zájem publika, čtenáři se obvykle snaží dostat se k „zabílenému“ či „začerněnému“ textu, vytváří to zcela nová pouta mezi autory a publikem. Všichni jsme to zažili před rokem 1989, kdy jsme si vážili literatury právě pro to, co vyjadřuje mezi řádky, vnímali jsme literaturu jako cestu k tajné a utajované pravdě. O tento význam zánikem komunistického režimu literatura přišla a dodnes hledá, čím ho nahradit.

Zároveň však nezanikla schopnost cenzury zvyšovat význam jednotlivých děl: vidíme to mimo jiné na tom, jak se mnozí dnešní umělci či autoři snaží představit jako cenzurovaní či zakázaní. Na takovém postavení se totiž dá vydělat, a to zdaleka nejen sláva, ale i peníze. Zářným příkladem z nedávných let je kniha Přemysla Svory o Václavu a Dagmar Havlových Sedm týdnů, které otřás­ly Hradem. Autorovi se podařilo vyvolat dojem, že kniha byla zakázána, a vydělal na ní údaj­ně 17 milionů korun.

Téma cenzury je jistě atraktivní i pro laickou veřejnost. Běžný čtenář přesto možná nebude mít čas a vůli na rozsáhlou a odbornou publikaci. Na co byste ho z ní upozornil, „nalákal“?

Naše kniha je jednotnou monografií, nabízí vnitř­ně provázaný celek, zároveň se však jedná o osm samostatných knih o různých obdobích. Člověk, kterého zajímá první republika, si může přečíst jen tu jednu část, nebo jen jedinou studii, například o Jakubu Demlovi nebo Franzi Kafkovi. Počítali jsme s různými čtenáři a doufám, že je to na knize vidět.

A nepodlehli jste při práci na ní také nějaké formě cenzury? Například autocenzuře?

Teoretikové nové cenzury říkají, že nejlépe fungu­je ta cenzura, kterou nevnímáme jako cenzuru. My jsme se například podřídili pravidlům „akademického“ psaní. Psali jsme text pro odborné publikum, ale zároveň se ho zejména prostřednictvím mikropříběhů ukrytých v takzvaných info­boxech snažili otevřít i laickým čtenářům. Doufáme tedy, že náš stylistický práh pro ně nebude příliš vyso­ký. Chtěli jsme čtenářům ukázat pestřejší pohled na fenomén cenzury. A pokud bude naše kniha vybízet k přemýšlení o tom, co je dnes zdánlivě nemyslitelné, budeme spokojeni. Nedostatek fantazie je autocenzurou sui generis.

Děkuji za rozhovor.

Ptala se LENKA ŠIMKOVÁ

 

Mag. Dr. MICHAEL WÖGERBAUER (1972) vystudoval germanistiku a filozofii na univerzitách v Salcburku a ve Vídni; doktorské studium zakončil roku 2006 disertací o vícejazyčném literárním životě v Praze v období 1760–1820. Od roku 2008 působí v oddělení pro výzkum literární kultury Ústavu pro českou literaturu AV ČR, od roku 2010 toto oddělení vede a současně je zástupcem ředitele ÚČL pro mezinárodní spolupráci. Specializuje se na dějiny knižního trhu ve střední Evropě 18. století a na multilingvální literární komunikaci v habsburské monarchii. Je spolueditorem kolektivní knihy Kommunikation und Information im 18. Jahrhundert. Das Beispiel der Habsburger­monarchie (s Johannesem Frimmelem, 2009), s Tomášem Pavlíčkem a Petrem Píšou vydal knihu Nebezpečná literatura? Antologie z myšlení o literární cenzuře (2012).