Hlavní obsah stránky

POSTŘEHY – NÁZORY: Moje knihovnické trapasy

LUDMILA BARTOŇOVÁ bart.l@centrum.cz

I když jsou veřejností většinou knihovny vnímány jako tichá, klidná, nekonfliktní až nudná místa, my knihovnice víme, že je to jinak. Vyslechneme a zažíváme toho skutečně hodně. Kromě úsměvných, někdy bohužel i nepříjemných situací se nám ale při tomto povolání samozřejmě nevyhýbají ani trapasy. Zažila jsem jich za celá léta spoustu, především v hodně mladém věku. Ale je docela možné, že jsem je jen tehdy silněji vnímala a prožívala.

Dnes už s pousmáním vzpomínám, jak jsem poprvé potkala jako čtenáře, pro mne tehdy ne­známého a začínajícího, Bolka Polívku. Ve frontě lidí, která se utvořila na vracení knih, jsem si všimla vysokého pohledného mladíka, který se různě „tvářil“, občas koulel očima, a musím přiznat, vypadal trochu jako pacient psychiatrického oddělení. Když na něj konečně přišla řada, zjistila jsem, že dluží docela velkou sumu za upomínky, a také jsem mu to, s dostatečnou vážností, řekla. Opět na mne dělal svoje obličeje, usmíval se, prostě šaškoval. To se mi ale vůbec nelíbilo, chladně jsem mu znovu vyložila jeho provinění a pokárala ho, že takhle by to nešlo, protože na knihy jím zadržované čekají další čtenáři. A navíc jsem dodala, jak k tomu přijdou ti slušní, kteří vracejí včas. Tvářila jsem se přitom, jako by šlo o zásadní provinění na chodu národního hospodářství. No byla jsem důležitá, nejdůležitější… do chvíle, než se ke mně Bolek naklonil a řekl: „Máte na tváři šmouhu!“ To tedy byla ťafka, ale dobře mi tak!

O něco později jsem zažila další trapas a zároveň takový pocit studu, jaký možná do té doby ještě ne. V ženském kolektivu, i v době naprostého nedostatku čehokoli, se sledovaly módní trendy, pochopitelně jsme chtěly být krásné a IN. Tehdy zrovna „letěla“ výrazná ramena, takže jsme rázem všechny vypadaly jako hráči amerického fotbalu. Vycpávky jsme si dávaly dokonce i do triček. Nejlépe takové, které měly suchý zip a daly se přilepit, kde bylo zrovna potřeba. Jednou se za mnou v půjčovně skoro rozběhl starší velmi elegantní pán a potichu mi pošeptal: „Něco z vás vypadlo“ a diskrétně mi do ruky podal ruličku čehosi. Moje odlepená, teď už ušmudlaná, vycpávka! Dovedete si jistě představit, jak má sebevědomá elegance rázem utrpěla.
A pak, že knihovny jsou šedivá poklidná pracoviště! Nejsou a nikdy nebyly.