Hlavní obsah stránky

TÉMA: Biblioterapie: Biblioterapie v Knihovně Kroměřížska

MARCELA KOŘÍNKOVÁ  korinkova@knihkm.cz

Na svých přednáškách se knihovnic nebo studentů v úvodu ptám, jestli se už ve své praxi setkali s biblioterapií a co o ní slyšeli. Většinou se nezvedne ani jedna ruka. A pokud o tomto tématu někdo slyšel, tak jen velmi neurčitě. Proto jsem ráda, že můžu prostřednictvím Čtenáře tuto metodu knihovnické veřejnosti alespoň přiblížit a snad dát i návod, jak s ní lze v knihovnách pracovat.

 

Pojem biblioterapie se skloňuje v České republice v oboru knihovnictví stále častěji. Mám z toho velkou radost, protože v jiných zemích (Polsko, Německo, USA aj.) se s biblioterapií pracuje už dlouhou řadu let. Pokud bych měla blíže definovat pojem biblioterapie ze svého pohledu, řekla bych, že se jedná o podpůrnou psychoterapeutickou metodu, při které se pracuje s texty z knih. Nemohu říci, že by byla zcela opomíjená, ale ve své praxi ji využívají především psychologové a psychoterapeuti. V knihovnictví se o ní opravdu dosud příliš nehovořilo.

Historie

Dovolím si dodat některá fakta z historie. Biblioterapie má své kořeny už v hluboké historii. Třeba Aristoteles se považuje za zakladatele poetoterapie a svého pokračovatele našel i ve Friedrichovi Nietzschem. Sokrates věřil v sílu slova a rozhovor s člověkem a mluví se o něm jako o jednom z prvních psychoterapeutů. Ve 30. letech 20. století se o rozvoj biblioterapie velice zasadil americký psychiatr Benjamin Rush. Uvědomoval si, jak kladně mohou ovlivnit knihy psychiku člověka, a proto se svými pacienty rozličnými způsoby pracoval s texty z knih a doporučoval jim konkrétní tituly. Díky němu byl také knihovnický fond v léčebnách a věznicích, který tvořila jen náboženská tematika, rozšířen o beletrii a poezii. Nechal rovněž zavést knihovny do nemocnic.

Z dalších propagátorů biblioterapie bych mohla namátkou jmenovat třeba Adolfa Adlera, který stanovil šest cílů biblioterapie, či Nossrata Peseschkiana, který při praktikování biblioterapie vycházel z orientálních příběhů a definoval jednotlivé fáze terapeutického procesu. Rhea J. Rubinová zase např. stanovila, co je a co není biblioterapie (za biblioterapii nelze považovat jen „běžné“ předčítání textů, kdy se s nimi dále terapeuticky nepracuje).

Má cesta k biblioterapii

Mé kroky k praktikování biblioterapie nastartovala před několika lety kniha Lidmily Vášové Úvod do bibliopedagogiky, ve které je jedna kapitola zaměřená právě na tento obor. Zaujala mě natolik, že jsem se k ní ještě několikrát vrátila a stále víc jsem byla přesvědčená, že je to něco, co by mě opravdu zajímalo a s čím bych chtěla pracovat.

Biblioterapeut v praxi využívá při práci s klientem celou knihu nebo jen krátké ukázky z ní. Někdy stačí i jen pouhý odstavec, ale vždy je důležité, aby text odpovídal klientovým problémům a tzv. mu „sedl přímo na tělo“. Je nasnadě, že text musí být vždy motivační, stimulující, a je podmínkou, aby klientovi ukázal řešení problému, ve kterém se právě nachází, případně jiný (pozitivní) úhel pohledu na tento problém.

Je velmi dobré využívat autobiografií zejména v případech, kdy se jedná např. o handicap, nemoc apod. Pro klienta je motivační, když příběh, se kterým se pracuje, není jen fikce, ale osud skutečného člověka, který se potýkal se stejným nebo podobným problémem v životě, a přesto to ustál, zvládl a našel smysl života třeba v něčem, co mu dříve bylo naprosto vzdálené.

Je zřejmé, že biblioterapeut pracuje s lidskou duší, s psychikou člověka, a je proto důležité, aby měl alespoň základní povědomí o tom, jak s lidmi v takových situacích komunikovat. Pokud by se někdo z knihovníků do této činnosti chtěl pustit, velmi doporučuji absolvovat různé psychoterapeutické kurzy. Já jsem např. absolvovala kurzy Duševní onemocnění u dětí, Komunikace s člověkem s depresí, Práce s klientem s hraniční poruchou osobnosti či Způsoby zvládání obtížných situací s klienty. U paní doktorky Mariny Stejskalové jsem absolvovala kurz Biblioterapie a arteterapie. Nedílnou součástí mé dobrovolnické praxe v Psychiatrické nemocnici v Kroměříži byla spolupráce s psychology klientů, kteří mi byli určeni, a pravidelná každoměsíční setkání se supervizorem.

Biblioterapeutická praxe v knihovně

Jsem velmi ráda, že mi bylo umožněno, abych biblioterapii mohla začít praktikovat také přímo v Knihovně Kroměřížska. Mám zde ideální podmínky. Pracuji jako „děckařka“ a každý čtvrtek dopoledne máme v oddělení pro děti a mládež zavřeno. Tento čas mám nyní vyhrazený pro klienty, kteří za mnou docházejí. Knihovna totiž biblioterapii nabízí veřejnosti jako další ze svých služeb. Svá sezení provádím ve speciální místnosti, která je určena jen pro tato setkání. Vchází se do ní vedlejším vchodem, takže i diskrétnost je pro klienty zachována.

Setkávám se jak s lidmi s psychickými onemocněními, tak s lidmi, kteří jsou duševně zdraví, jen se dostali do nějaké závažné životní situace, se kterou si momentálně nevědí rady. Biblioterapii jsem uplatnila u seniorů, lidí v produktivním věku i u dětí. Mám zkušenosti s prací ve skupinách i s individuálními sezeními. Můžu bez nadsázky říci, že jsem se už mnohokrát přesvědčila, jaký potenciál má text pro člověka v nesnázích. Jde ovšem o to, aby biblioterapeut věděl, jaký text pro daného klienta zvolit a jak s ním následně pracovat. Ne všichni lidé dokáží číst mezi řádky. Od toho je právě biblioterapeut, aby se s klientem po přečtení o textu bavil, zjistil, jak mu klient rozuměl, jestli pochopil, proč se četl právě tento text. Je pak na biblioterapeutovi, jakou formu práce s textem následně zvolí. Může to být třeba výtvarné zpracování, opisování, vyznačování myšlenek, které klienta nejvíce zaujaly, psaní (aktivní biblioterapie), dosazování klienta do příběhu (imagoterapie) atd.

Na závěr bych chtěla uvést, že jsem ráda a vážím si toho, že praktikování biblioterapie v naší knihovně neušlo pozornosti knihovnické veřejnosti a za její průkopnické prosazení jsme získali v kategorii „informační počin“ titul Knihovna roku 2016.